INTERAKTIVNÍ PRŮVODCE · ŘÍJEN 2026

Politologie

Od moci a státu
po volební systémy a teorii demokracie

Právě proběhly modelové volby. Pět smyšlených stran A až E dostalo náhodný počet hlasů a 200 křesel se rozděluje d'Hondtovou metodou: každé další křeslo připadne straně s nejvyšším podílem hlasů na příští mandát. Sledujte, jak se plní sál a kdy některá skupina stran dosáhne většiny 101 křesel.

rozdělená křesla–

nejsilnější strana–

efektivní počet stran–

disproporcionalita–

ZačítRovnou na volební systémy Arrowův paradox

Úvodem

Jak průvodce používat

Politologie zkoumá, jak lidé společně rozhodují o věcech, které se týkají všech: kdo má moc a proč ji ostatní uznávají, jak jsou uspořádány státy, jak se z hlasů stávají křesla, proč vznikají strany a koalice a jak se z problému stane zákon. Průvodce začíná u otázek, které zná každý z obce nebo ze školy, a vede k látce úvodních vysokoškolských kurzů: k volebním systémům, teorii sociální volby, mezinárodním vztahům a metodám oboru.

🏛️

Tři patra každé kapitoly. Nahoře krátké vysvětlení a laboratoř, kde si model vyzkoušíte posuvníky. Pod ní mise za XP. Dole rozbalovací teorie pro ty, kdo chtějí jít do hloubky: definice, pravidla, vzorce, řešené příklady a příklady k procvičení s úplným řešením. Teorie je často o úroveň náročnější než úvodní text. Barevná tečka v obsahu ukazuje úroveň kapitoly. Postup se ukládá jen ve vašem prohlížeči.

Mapa průvodce

**Tab. 0.1**Kapitoly, úroveň a co se naučíte
Kapitola	Úroveň	Co se naučíte
1 Co je politika a moc	základy	politika jako společné rozhodování, moc, autorita a legitimita, problém kolektivního jednání, politický systém
2 Stát a jeho formy	základy	znaky státu, suverenita, monarchie a republika, unitární stát a federace, parlamentní a prezidentský systém
3 Demokracie a její typy	základy	přímá a zastupitelská demokracie, většiny a kvóra, ochrana menšin, právní stát, referendum
4 Politické ideologie	střední škola	liberalismus, konzervatismus, socialismus, nacionalismus a další proudy: myšlenky, silné stránky a kritiky
5 Ústavní systém ČR	střední škola	Parlament, prezident, vláda, soudy, cesta zákona, ústavní většiny
6 Volby a volební systémy	střední škola	většinové a poměrné systémy, d'Hondt, Sainte-Laguë, kvóty, český systém do Sněmovny po roce 2021
7 Politické strany a stranické systémy	střední škola	funkce stran, štěpení, typy stranických systémů, efektivní počet stran, koalice
8 Veřejná politika	střední škola	cyklus veřejné politiky, nástroje, analýza nákladů a přínosů, hodnocení dopadů
9 Média a veřejné mínění	vysoká škola	výběrová chyba průzkumu, zkreslení, vážení, nastolování agendy, mediální efekty
10 Mezinárodní vztahy a organizace	vysoká škola	realismus, liberalismus, konstruktivismus, OSN, NATO, EU, vážené hlasování a Banzhafův index
11 Teorie demokracie a autoritarismu	vysoká škola	Dahlova polyarchie, typy režimů, hlasovací pravidla, Condorcetův paradox, Arrowova věta
12 Metody politologie	vysoká škola	výzkumný design, srovnávací metoda, měření, kauzalita, formální modely (Downs)

Co budete potřebovat

Pro úvodní texty a laboratoře stačí procenta, zlomky a čtení grafu. Rozbalovací teorie od kapitoly 6 používá jednoduché vzorce (dělení, součty, druhou odmocninu) a v kapitolách 9 až 12 základní pravděpodobnost. Kdo ji nezná, může odvození přeskočit a pracovat s výsledným pravidlem.

Dějepis vykládá dějiny států, revolucí a režimů 20. století; zde se k nim jen odkazuje jako k příkladům.
Filozofie rozebírá politickou filozofii do hloubky (Platón, Aristotelés, Hobbes, Locke, Rousseau, Mill, Rawls, Nozick). Tento průvodce se ptá hlavně, jak politika funguje, ne jaká by měla být.
Právo vykládá ústavní právo, zákonodárný proces z pohledu práva a soudní soustavu do hloubky; kapitola 5 je shrnuje z politologického pohledu.
Statistika a modely vysvětluje pravděpodobnost, intervaly spolehlivosti a regresi, o které se opírají kapitoly 9 a 12. Ekonomie navazuje na kapitolu 8 veřejnými financemi a teorií veřejné volby, Logika a kritické myšlení na kapitolu 11 teorií her.

Modelové předpoklady a neutralita

Volební a koaliční laboratoře pracují s modelovými stranami A, B, C… a modelovými hlasy. Nejsou to žádné skutečné strany ani výsledky. Skutečné údaje (ustanovení Ústavy, volební zákon, data voleb, počty členů organizací) jsou uvedeny jako ověřená fakta s datem a zdrojem v příloze C. Průvodce nehodnotí současné strany, politiky ani vlády. Ideologie popisuje tak, jak je vykládají jejich zastánci, a ke každé uvádí hlavní kritiky.

Čtyři druhy rámečků

Příklad Výpočet na číslech

Řešený příklad, který si můžete přepočítat. Všechna čísla v příkladech a procvičení jsou spočítaná skriptem.

Ve skutečnosti

Kde se myšlenka uplatňuje, jak vypadá v praxi a co o ní zjistil výzkum.

Pomůcka

Rychlé pravidlo nebo způsob, jak si věc zapamatovat.

Pozor

Místo, kde se nejčastěji chybuje, ve škole i ve veřejné debatě.

Studijní materiál, nenahrazuje učebnici ani výuku. Průvodce nejmenuje komerční produkty ani firmy a nehodnotí současné politické strany, politiky ani vlády; nejde o volební doporučení ani volební kalkulačku. U sporných otázek odděluje fakta od hodnotových soudů a představuje argumenty různých stran. Ústavní a volební pravidla mají v příloze C zdroj a datum ověření (13. 10. 2026); před praktickým použitím ověřte aktuální znění předpisů.

Rozsahem odpovídá: kapitoly 1–3 tématům výchovy k občanství podle RVP ZV (stát, demokracie, volby, práva a povinnosti); kapitoly 4–8 politologické části občanského a společenskovědního základu podle RVP G a maturitní zkoušky ze společenských věd, ve větší hloubce; kapitoly 9–12 a rozbalovací teorie úvodním vysokoškolským kurzům politologie, srovnávací politiky, mezinárodních vztahů a metod politické vědy (úroveň učebnic Heywood, Lijphart, Gallagher a Mitchell).

Část IZáklady

Co je politika a moczáklady

Politika je způsob, jakým skupina lidí, kteří se v něčem neshodnou, přesto dojde ke společnému a závaznému rozhodnutí. Jejím jádrem je moc: schopnost prosadit, aby se věci děly tak, jak chceme, i když s tím ostatní nesouhlasí. Trvalá moc ale potřebuje, aby ji ostatní uznávali za oprávněnou.

🏘️

Obyvatelé domu se mají dohodnout, jestli opraví střechu. Každý chce suché půdy, nikdo nechce platit víc než ostatní a někdo doufá, že to zaplatí sousedé. Musí se rozhodnout, kdo rozhoduje (všichni, výbor, správce?), jakou většinou a co se stane s těmi, kdo nesouhlasí. To vše je politika v malém, stejně jako ve státě.

Hra na společnou střechu

Každý z n obyvatel má 100 Kč a může je vložit do společného fondu, nebo si je nechat. Fond se znásobí (oprava zvýší hodnotu domu) a rozdělí rovným dílem mezi všechny, i mezi ty, kdo nepřispěli. Najděte nastavení, kdy se přispívat vyplatí celé skupině, ale ne jednotlivci.

LABORATOŘ

Počet obyvatel n Násobitel fondu m Podíl přispívajících

Model: hra o veřejný statek. Přispěvatel získá \(m\cdot 100\cdot k/n\) Kč, kdo nepřispěl, má navíc svých 100 Kč. Je-li \(1 \lt m \lt n\), skupina jako celek nejlépe vydělá, když přispějí všichni, ale každý jednotlivec si polepší, když nepřispěje. To je problém černého pasažéra a jeden z důvodů, proč existují pravidla, poplatky a daně.

Minihra: proč posloucháme

Max Weber rozlišil tři čisté typy legitimního panství. Zařaďte každou situaci k typu, o který se poslušnost hlavně opírá.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: pojetí politiky, moc, autorita a legitimita, kolektivní jednání, politický systém

1.1Čtyři pojetí politiky

Slovo politika pochází z řeckého polis, městského státu. Politologové ji vymezují různě a každé vymezení zdůrazňuje jinou stránku (Heywood 2019):

Politika jako umění vládnout: činnost státu a jeho orgánů. Úzké pojetí, které nevidí politiku ve firmách, rodině nebo škole.politics as the art of government
Politika jako veřejné záležitosti: vše, co se týká veřejné sféry, na rozdíl od soukromé. Feministická kritika upozornila, že hranice mezi veřejným a soukromým je sama politickým rozhodnutím.public affairs
Politika jako kompromis a konsenzus: řešení sporů vyjednáváním a hlasováním místo násilí (Bernard Crick).compromise and consensus
Politika jako moc: přítomná ve všech sociálních vztazích, kde se rozdělují zdroje a vliv. Harold Lasswell ji shrnul titulem knihy Kdo dostane co, kdy a jak (1936).politics as power

Užitečné je i rozlišení tří anglických slov, pro která má čeština jedno slovo politika: polity (rámec: ústava, instituce), politics (proces: soutěž, vyjednávání, volby) a policy (obsah: konkrétní opatření, například zdravotní politika). Kapitoly 2, 3 a 5 jsou hlavně o polity, kapitoly 6, 7 a 9 o politics, kapitola 8 o policy.polity, politics, policy

1.2Moc, autorita a legitimita

Moc je podle klasické definice Maxe Webera šance prosadit v sociálním vztahu svou vůli i proti odporu, bez ohledu na to, na čem ta šance spočívá. Robert Dahl (1957) ji operacionalizoval: A má moc nad B, pokud přiměje B udělat něco, co by B jinak neudělal.power

Autorita je moc, kterou ti, nad nimiž se vykonává, uznávají za oprávněnou. Legitimita je vlastnost řádu nebo vlády, díky níž je lidé považují za oprávněné a poslouchají je i bez donucení. Vláda opírající se jen o sílu je drahá a křehká: potřebuje policii za každým občanem.authority, legitimacy

**Tab. 1.1**Weberovy tři typy legitimního panství
Typ	Na čem spočívá poslušnost	Příklad	Slabina
tradiční	na víře ve svatost odvěkých pořádků („vždy to tak bylo“)	dědičná monarchie, rada starších	těžko se přizpůsobuje změnám
charismatické	na mimořádných vlastnostech osoby vůdce	zakladatel hnutí, prorok, revoluční vůdce	nestabilní, problém nástupnictví
legálně-racionální	na víře v platnost pravidel přijatých správným postupem	moderní stát, úřad, volený zastupitel	neosobní byrokracie, „železná klec“ pravidel

V praxi se typy mísí: zvolený prezident má legálně-racionální mandát, ale může mít i osobní charisma a jeho úřad nese symboliku tradice.

Tři tváře moci

Debata 60. a 70. let ukázala, že moc nevidíme jen při hlasování. Steven Lukes (1974) shrnul tři dimenze:

Obr. 1.1 Tři dimenze moci. Vnitřní vrstva je viditelná a měřitelná, vnější vrstvy se zkoumají obtížněji, protože jde o spory, které se nekonaly, a o přání, která se nevyslovila.

Druhou dimenzi měli Bachrach a Baratz (1962) na mysli, když psali o „mobilizaci zaujatosti“: kdo ovládá agendu, nemusí vyhrávat hlasování, protože nepříjemné návrhy se k němu vůbec nedostanou. Třetí dimenze je nejspornější, protože předpokládá, že lze určit „skutečné zájmy“ lidí odlišné od těch, které sami vyslovují.

Pozor

Moc není totéž co násilí. Hannah Arendtová dokonce tvrdila, že násilí nastupuje tam, kde moc (schopnost jednat společně) chybí. Stát má podle Webera monopol legitimního fyzického násilí na svém území, ale stabilní stát ho používá výjimečně.

1.3Problém kolektivního jednání

Proč se lidé, kteří mají společný zájem, často nedokážou spojit? Mancur Olson (1965) ukázal, že u veřejných statků (čistý vzduch, obrana, oprava střechy) má každý jednotlivec pobídku nechat přispívat druhé: přínos dostane tak jako tak. Tomu se říká problém černého pasažéra.collective action problem, free rider

Hra o veřejný statek (laboratoř)\[u_{\text{přispěvatel}} = \frac{m\cdot c\cdot K}{n},\qquad u_{\text{nepřispěvatel}} = c + \frac{m\cdot c\cdot K}{n}\]

kde \(c\) je vklad, \(K\) počet přispěvatelů a \(m\) násobitel. Rozdíl je vždy \(c\), takže pro jednotlivce je nepřispění výhodnější (vlastní vklad se mu vrátí jen jako \(m/n\) a to je méně než 1). Pro skupinu je ale součet výplat \(n c + (m-1)\,c K\), který roste s \(K\), je-li \(m \gt 1\).

Příklad Deset sousedů, násobitel 3

Přispěje 5 z 10. Fond \(5\cdot 100 = 500\) Kč, po znásobení 1 500 Kč, na každého 150 Kč. Přispěvatel má 150 Kč, nepřispěvatel 250 Kč. Kdyby přispěli všichni, má každý 300 Kč; kdyby nikdo, každý 100 Kč. Každá stokoruna vložená do fondu vrátí vkladateli jen 30 Kč, celé skupině ale 300 Kč.

Olson z toho vyvodil, že malé skupiny se organizují snáz než velké (podíl každého na přínosu je větší a nespolupráce je vidět) a že velké skupiny potřebují selektivní pobídky: výhody jen pro členy. Elinor Ostromová (1990, Nobelova cena za ekonomii 2009) naopak doložila stovky komunit, které společné zdroje (pastviny, rybníky, zavlažování) spravují dlouhodobě bez státu i bez privatizace, pokud mají jasné hranice, vlastní pravidla, dohled a odstupňované sankce.

Ve skutečnosti

V laboratorních experimentech s hrou o veřejný statek lidé zpočátku přispívají v průměru asi polovinu vkladu, ale v opakovaných kolech příspěvky klesají. Když mohou hráči nepřispívající potrestat, i za cenu vlastních nákladů, spolupráce se udrží (Fehr a Gächter 2000). Proto jsou pravidla, dohled a sankce jádrem politiky i mimo stát.

1.4Politický systém

David Easton (1965) popsal politiku jako systém, který přijímá z okolí vstupy (požadavky a podporu), přeměňuje je v rozhodnutí a vrací do okolí výstupy (zákony, opatření). Výstupy mění okolí a přes zpětnou vazbu vyvolávají nové požadavky. Politika je podle něj „autoritativní rozdělování hodnot ve společnosti“.political system, inputs, outputs, feedback

Obr. 1.2 Eastonův model politického systému. Systém přežívá, pokud dokáže vyřizovat požadavky a udržet si podporu; Easton rozlišoval podporu konkrétních politiků (specifickou) a podporu systému jako celku (difuzní).

Model je užitečný jako mapa, kritici mu ale vytýkají, že systém popisuje jako „černou skříňku“ a málo vysvětluje, proč systém rozhoduje tak, jak rozhoduje. Na to odpovídají pozdější teorie institucí a racionální volby (kapitoly 7 a 12).

Pomůcka

Moc = umím to prosadit. Autorita = ostatní uznávají, že smím. Legitimita = celý řád považují za oprávněný. Čím víc legitimity, tím méně je potřeba donucení.

1.5Procvičení

Ve hře o veřejný statek je 8 hráčů, vklad 100 Kč, násobitel 2. Přispějí 4 hráči. Kolik má přispěvatel a kolik nepřispěvatel?

Fond \(4\cdot 100\cdot 2 = 800\) Kč, na každého \(800/8 = 100\) Kč. Přispěvatel má 100 Kč, nepřispěvatel \(100 + 100 =\) 200 Kč.

Ve stejné hře (8 hráčů, násobitel 2): jaký je součet výplat, když přispějí všichni, a když nikdo? Vyplatí se přispění skupině?

Všichni: fond 1 600 Kč, každý 200 Kč, součet 1 600 Kč. Nikdo: každý 100 Kč, součet 800 Kč. Skupině se přispění vyplatí (\(m = 2 \gt 1\)), jednotlivci ne (\(m/n = 0{,}25 \lt 1\)).

Při jakém násobiteli by se přispění vyplatilo i jednotlivci v hře s 8 hráči?

Jednotlivci se vlastní vklad 100 Kč vrátí jako \(100\cdot m/8\). Vyplatí se, je-li \(m/8 \gt 1\), tedy \(m \gt 8\). Pak už nejde o dilema: každý přispěje sám od sebe.

Starosta obce neprosadí v zastupitelstvu stavbu, kterou nikdo nenavrhl, protože o ní „se nemluví“. O kterou dimenzi moci jde?

O druhou dimenzi (nerozhodování, kontrola agendy): rozhoduje se tím, co se na program vůbec nedostane.

Zařaďte podle Eastona: (a) petice obyvatel za obchvat, (b) schválený rozpočet, (c) vysoká důvěra ve volby jako postup.

(a) vstup: požadavek; (b) výstup; (c) vstup: difuzní podpora systému.

Co si odnést

Politika je společné a závazné rozhodování lidí, kteří se neshodnou; jejím jádrem je moc.
Autorita je uznaná moc, legitimita je uznání celého řádu; Weber rozlišil tradiční, charismatickou a legálně-racionální.
Moc má i skryté podoby: kontrolu agendy a utváření přání.
U veřejných statků se jednotlivci vyplatí nepřispět, skupině ano; proto vznikají pravidla, sankce a stát.

Část IZáklady

Stát a jeho formyzáklady

Stát je organizace, která na vymezeném území a nad jeho obyvateli vykonává svrchovanou moc. Státy se liší tím, kdo stojí v čele (panovník, nebo volený prezident), jak je rozdělena moc mezi centrum a regiony (unitární stát, nebo federace) a jak spolu vycházejí parlament a vláda (parlamentní, prezidentský, nebo poloprezidentský systém).

🧩

Stát je jako stavebnice ze tří krabic. V první je hlava státu, ve druhé vztah parlamentu a vlády, ve třetí rozdělení moci mezi centrum a kraje nebo spolkové země. Z různých kombinací vznikají tak odlišné státy jako Spojené království, Spojené státy, Francie nebo Česko.

Stavebnice státu

Zvolte, kdo je hlavou státu, komu odpovídá vláda a jak je stát územně uspořádán. Schéma ukáže, kdo koho volí a kdo koho může odvolat, a dlaždice typ systému s příklady.

LABORATOŘ

Hlava státu

Vláda odpovídá

Pravomoci hlavy státu

Územní uspořádání

Model: zjednodušená typologie podle vztahu zákonodárné a výkonné moci (Lijphart 2012, Shugart a Carey 1992). Skutečné státy mají řadu odchylek; příklady uvádějí obvyklé zařazení v učebnicích ke stavu 2026.

Minihra: unitární stát, federace, nebo konfederace?

Ke kterému uspořádání znak nejlépe patří?

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: znaky státu, suverenita, národ, formy vlády, územní uspořádání, vztah moci zákonodárné a výkonné

2.1Co je stát

Podle Georga Jellinka (1900) má stát tři prvky: státní území, státní obyvatelstvo a státní moc. Mezinárodní právo je shrnuje v Montevidejské úmluvě (1933): trvalé obyvatelstvo, vymezené území, vláda a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy.state, territory, population, government

Obr. 2.1 Tři prvky státu podle Jellinka. Spojuje je suverenita: stát nad sebou uvnitř nemá vyšší moc a navenek je nezávislý na jiných státech.

Suverenita znamená svrchovanost: uvnitř stát nemá nad sebou vyšší moc (Jean Bodin, 1576), navenek je rovný ostatním státům (vestfálský mír 1648 se pokládá za symbolický počátek tohoto řádu). Členství v EU nebo v NATO suverenitu sdílí nebo omezuje dobrovolnou smlouvou (kapitola 10).sovereignty

Národ je společenství lidí, kteří se pokládají za sounáležité (jazyk, dějiny, kultura, vůle žít spolu). Národní stát je stát, jehož hranice se zhruba shodují s národem. Rozlišuje se občanské pojetí národu (národ = občané státu) a etnické (národ = společný původ a jazyk). Benedict Anderson (1983) nazval národy „pomyšlenými společenstvími“: většinu členů svého národa nikdy nepotkáme, a přesto se s nimi cítíme spojeni.nation, nation-state, imagined communities

2.2Formy hlavy státu: monarchie a republika

Monarchie: hlava státu (král, kníže, císař) zastává úřad doživotně a zpravidla dědičně. Absolutní monarchie nemá ústavní omezení, konstituční ji má; v parlamentní monarchii panovník „kraluje, ale nevládne“ a vládne vláda odpovědná parlamentu.monarchy, constitutional monarchy
Republika: hlava státu je volena na omezené období, přímo lidem, nebo nepřímo parlamentem či sborem volitelů.republic

Pozor

Monarchie neznamená nedemokratický stát a republika demokratický. Řada nejstabilnějších demokracií jsou parlamentní monarchie (Spojené království, Švédsko, Nizozemsko), a naopak mnoho diktatur 20. století se označovalo za republiky. O demokracii rozhoduje, kdo skutečně vládne a jak se volí, ne titul hlavy státu.

2.3Územní uspořádání

**Tab. 2.1**Unitární stát, federace a konfederace
Znak	Unitární stát	Federace	Konfederace
kde je suverenita	v centru	sdílená, ústavně rozdělená	u členských států
regiony	vznikají zákonem, centrum je může měnit	mají vlastní ústavy a pravomoci, které centrum nemůže samo odebrat	jsou samostatné státy
parlament	často jednokomorový nebo dvoukomorový	téměř vždy dvoukomorový, jedna komora zastupuje státy či země	sněm vyslanců států
příklady	Česko, Francie, Polsko	Německo, Rakousko, USA, Švýcarsko (oficiálně „konfederace“)	Konfederace USA 1781–1789, Německý spolek 1815–1866

Unitární stát může být silně decentralizovaný: česká Ústava zaručuje územní samosprávu obcí a krajů (hlava sedmá), kraje mají volená zastupitelstva, ale jejich pravomoci určuje zákon. Rozdíl mezi decentralizací a federalismem je v tom, zda pravomoci regionů chrání ústava proti jednostranné změně z centra.decentralisation, devolution, federalism

2.4Parlamentní, prezidentský a poloprezidentský systém

Nejdůležitější rozlišení u demokracií je vztah zákonodárné a výkonné moci:

Obr. 2.2 Tři základní systémy. Plné šipky: kdo koho volí nebo jmenuje. Přerušované oranžové: na čí důvěře vláda závisí (kdo ji může odvolat).

Parlamentní systém: vláda vzniká z parlamentu a potřebuje jeho důvěru; parlament ji může vyslovením nedůvěry odvolat. Hlava státu (monarcha nebo prezident) má převážně formální a reprezentativní roli. Příklady: Spojené království, Německo, Itálie, Česko.parliamentary system
Prezidentský systém: prezident je zároveň hlavou státu i šéfem vlády, je volen odděleně od parlamentu na pevné období a parlament ho nemůže odvolat z politických důvodů (jen ústavní žalobou za protiprávní jednání). Příklady: USA, Brazílie, Mexiko.presidential system
Poloprezidentský systém: přímo volený prezident s významnými pravomocemi a vedle něj premiér a vláda odpovědní parlamentu (Duverger 1980). Příklad: Francie (Pátá republika). Když prezident a parlamentní většina patří k různým táborům, nastává kohabitace.semi-presidential system, cohabitation

Ve skutečnosti

Česko zavedlo přímou volbu prezidenta ústavním zákonem č. 71/2012 Sb.; poprvé se volilo v lednu 2013. Ústava přitom ponechala vládu odpovědnou Poslanecké sněmovně (čl. 68). Většina učebnic proto Česko řadí dál k parlamentním systémům s přímo voleným prezidentem, někteří autoři k poloprezidentským v širokém smyslu (podle Duvergerovy definice záleží i na skutečném rozsahu pravomocí). Jde o spor o zařazení, ne o fakta.

Spor o přednosti systémů

Juan Linz (1990) tvrdil, že prezidentský systém je pro nové demokracie rizikovější: dvě instituce s vlastním mandátem od lidu (dvojí legitimita) se mohou zablokovat a pevné funkční období neumožňuje pružně vyměnit neúspěšnou vládu. Kritici (Mainwaring a Shugart 1997) odpověděli, že výsledky závisí hlavně na pravomocech prezidenta a stranickém systému a že parlamentní systémy mají vlastní slabiny (nestabilní koalice, menší jasnost odpovědnosti). Empirické studie dávají smíšené výsledky; pevný konsenzus neexistuje.

Pomůcka

Rozhoduje otázka: Může parlament poslat vládu domů? Ano a hlava státu je slabá → parlamentní. Ne → prezidentský. Ano, ale vedle vlády stojí silný přímo volený prezident → poloprezidentský.

2.5Procvičení

Stát má krále, vláda potřebuje důvěru parlamentu a regiony mají vlastní ústavy, které centrum nemůže změnit. Jak ho zařadíte?

Parlamentní monarchie s federativním uspořádáním (příkladem je Belgie od roku 1993).

Proč se USA považují za prezidentský systém, ačkoli prezidenta formálně volí sbor volitelů?

Rozhoduje, že prezident je šéfem exekutivy, je volen nezávisle na Kongresu na pevné období a Kongres ho nemůže odvolat vyslovením nedůvěry. Způsob volby (přímá, nebo přes volitele) na tom nic nemění.

Čím se liší decentralizovaný unitární stát od federace?

V unitárním státě pravomoci regionů určuje zákon a centrum je může jednostranně změnit; ve federaci je chrání ústava a jejich změna vyžaduje souhlas členských celků (nebo zvláštní procedury).

Co je kohabitace a ve kterém systému může nastat?

Soužití prezidenta a premiéra (s parlamentní většinou) z odlišných politických táborů. Typicky v poloprezidentském systému; ve Francii nastala v letech 1986–1988, 1993–1995 a 1997–2002.

Co si odnést

Stát = území + obyvatelstvo + státní moc, spojené suverenitou.
Monarchie a republika se liší hlavou státu, ne mírou demokracie.
Federace chrání pravomoci regionů ústavou, unitární stát jen zákonem.
Klíčová otázka systému vlády: může parlament odvolat vládu a jak silný je prezident?

Část IZáklady

Demokracie a její typyzáklady

Demokracie je vláda, v níž o společných věcech rozhodují občané, buď přímo, nebo prostřednictvím volených zástupců. Většina rozhoduje, ale ne o všem: moderní liberální demokracie chrání práva menšin a jednotlivců ústavou a nezávislými soudy, a některá rozhodnutí proto vyžadují víc než prostou většinu.

🙋

Třída hlasuje o cíli výletu. Stačí, aby pro jeden cíl zvedlo ruku víc dětí než pro ostatní? Musí pro něj být víc než polovina třídy? A co když polovina dětí chybí? Každá z těchto otázek má v ústavě svou odpověď: prostá většina, nadpoloviční většina všech a kvórum.

Kvóra a většiny v Poslanecké sněmovně

Sněmovna má 200 poslanců. Nastavte, kolik jich je přítomno a kolik hlasuje pro návrh. Dlaždice ukážou, zda návrh projde podle pravidel, která Ústava ČR vyžaduje pro různé druhy rozhodnutí.

LABORATOŘ

Přítomno poslanců Hlasuje pro

Pravidla: usnášeníschopnost alespoň třetina členů (čl. 39 odst. 1 Ústavy), běžné usnesení a zákon většina přítomných (čl. 39 odst. 2), přehlasování Senátu, veta prezidenta a vyslovení nedůvěry vládě nadpoloviční většina všech, tj. 101 (čl. 47, 50, 72), ústavní zákon tři pětiny všech, tj. 120 (čl. 39 odst. 4). Hlasy „pro“ nad počet přítomných laboratoř nepřipustí.

Minihra: přímo, nebo přes zástupce?

Jde o prvek přímé, nebo zastupitelské demokracie?

MINIHRA

0 / 7

+Teorie: přímá a zastupitelská demokracie, druhy většin, liberální demokracie a ochrana menšin, modely demokracie

3.1Přímá a zastupitelská demokracie

Slovo demokracie znamená řecky „vláda lidu“. V athénské demokracii 5. a 4. století př. n. l. rozhodovalo shromáždění svobodných mužských občanů přímo a úřady se často obsazovaly losem; ženy, otroci a cizinci se neúčastnili (podrobně průvodce Dějepis).democracy, direct democracy

Zastupitelská demokracie svěřuje rozhodování voleným zástupcům, kteří se za svá rozhodnutí odpovídají v příštích volbách. Je praktičtější ve velkých státech a umožňuje dělbu práce, ale vzdaluje rozhodování od občanů. Většina demokracií kombinuje obojí: zastupitelské instituce doplňují referenda a lidové iniciativy.representative democracy, referendum, popular initiative

Obr. 3.1 Přímá a zastupitelská demokracie. V zastupitelské demokracii vede od rozhodnutí zpět k občanům smyčka odpovědnosti: kdo rozhodoval špatně, nemusí být znovu zvolen.

Ve skutečnosti

Česká Ústava (čl. 2 odst. 2) umožňuje celostátní referendum jen na základě zvláštního ústavního zákona. Tak se konalo jediné celostátní referendum, o vstupu do EU 13.–14. 6. 2003 (ústavní zákon č. 515/2002 Sb.). Obecný zákon o celostátním referendu přijat nebyl. Na místní úrovni lze vyhlásit místní referendum (zákon č. 22/2004 Sb.) a krajské referendum (zákon č. 118/2010 Sb.). Ve Švýcarsku se celostátně hlasuje několikrát do roka.

3.2Druhy většin a kvórum

Prostá (relativní) většina: vyhrává možnost s nejvíce hlasy, i když nemá přes polovinu (užívá se hlavně při volbách mezi více kandidáty).plurality
Většina přítomných (hlasujících): pro musí být víc než polovina přítomných. Zdržet se tak fakticky znamená hlasovat proti.simple majority
Nadpoloviční (absolutní) většina všech členů: nezávisí na účasti; ve Sněmovně vždy 101.absolute majority
Kvalifikovaná většina: vyšší podíl, typicky tři pětiny nebo dvě třetiny; chrání základní pravidla před změnou těsnou většinou.qualified (super)majority
Kvórum: minimální počet přítomných, aby orgán mohl platně rozhodovat.quorum

Většiny v orgánu s N členy, P přítomnými\[\text{většina přítomných: } \Big\lfloor \tfrac{P}{2} \Big\rfloor + 1,\qquad \text{většina všech: } \Big\lfloor \tfrac{N}{2} \Big\rfloor + 1,\qquad \text{tři pětiny: } \Big\lceil \tfrac{3N}{5} \Big\rceil\]

Příklad Sněmovna, přítomno 150 poslanců

Kvórum: \(\lceil 200/3 \rceil = 67\), splněno. Zákon (většina přítomných): \(\lfloor 150/2 \rfloor + 1 = 76\) hlasů. Přehlasování Senátu: 101 bez ohledu na účast. Ústavní zákon: \(3\cdot 200/5 = 120\). Hlasuje-li pro 95 poslanců, běžný zákon projde, ale přehlasovat Senát nelze (95 < 101).

Pozor

Pro ústavní zákony vyžaduje čl. 39 odst. 4 Ústavy souhlas tří pětin všech poslanců (120), ale v Senátu tří pětin přítomných senátorů. Je-li v Senátu přítomno 60 senátorů, stačí 36 hlasů.

3.3Liberální demokracie a ochrana menšin

Alexis de Tocqueville (1835) a John Stuart Mill (1859) varovali před tyranií většiny: většina může utlačovat menšinu stejně jako despota. Liberální demokracie proto spojuje vládu většiny s omezeními:tyranny of the majority, liberal democracy

Obr. 3.2 Liberální demokracie stojí na čtyřech pilířích. Volby (oranžově) dávají moc většině, ostatní tři pilíře (zeleně) ji omezují.

Česká Ústava to vyjadřuje v čl. 6: politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, ale „rozhodování většiny dbá ochrany menšin“. Čl. 9 odst. 2 navíc stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tzv. věčnostní klauzule). Podrobný právní výklad nabízí průvodce Právo.

Pozor

Napětí mezi vládou většiny a ochranou práv je skutečné a vede k legitimním sporům: zastánci silného ústavního soudnictví zdůrazňují ochranu práv, kritici (například Jeremy Waldron) namítají, že nevolení soudci rozhodují sporné hodnotové otázky místo volených zástupců. Politologie popisuje argumenty obou stran.

3.4Modely demokracie

**Tab. 3.1**Čtyři modely demokracie, jejich přednosti a kritiky
Model	Hlavní myšlenka	Silná stránka	Kritika
minimalistický (Schumpeter 1942)	demokracie = soutěž elit o hlasy voličů ve svobodných volbách	jasné a měřitelné kritérium	občan je jen divák; přehlíží práva a účast
liberální	volby + práva + právní stát + dělba moci	chrání jednotlivce před zneužitím moci	omezuje, o čem smí většina rozhodnout
participativní	co nejširší účast občanů i mimo volby (obce, školy, práce)	vychovává aktivní občany, posiluje legitimitu	náročná na čas; účastní se hlavně vzdělanější a aktivnější
deliberativní (Habermas, Fishkin)	rozhodnutí má vzejít z veřejné rozpravy založené na argumentech	zlepšuje kvalitu a přijatelnost rozhodnutí	obtížně proveditelná ve velkém; diskuse může ovládnout výmluvnější

Podrobnější teorie demokracie (Dahlova polyarchie, měření demokracie, hybridní režimy) následuje v kapitole 11, filozofické zdůvodnění demokracie v průvodci Filozofie.

3.5Procvičení

Ve Sněmovně je přítomno 120 poslanců, pro návrh zákona hlasuje 61. Projde?

Kvórum 67 je splněno. Většina přítomných: \(\lfloor 120/2 \rfloor + 1 = 61\). Ano, projde (těsně).

Senát zákon zamítl. Ve Sněmovně je přítomno 180 poslanců a pro zákon hlasuje 100. Je zákon přijat?

Ne. Po zamítnutí Senátem je třeba nadpoloviční většina všech poslanců, tj. 101 (čl. 47 odst. 1), bez ohledu na počet přítomných.

Obecní zastupitelstvo má 15 členů. Kolik hlasů je třeba pro usnesení vyžadující nadpoloviční většinu všech členů a kolik pro tři pětiny všech?

\(\lfloor 15/2 \rfloor + 1 =\) 8; \(\lceil 3\cdot 15/5 \rceil =\) 9.

Proč se ústavy chrání kvalifikovanou většinou?

Aby se pravidla hry (práva, instituce, volby) nedala změnit těsnou a dočasnou většinou ve prospěch těch, kdo zrovna vládnou. Změna vyžaduje širší shodu, často i opozice.

Co si odnést

Přímá demokracie: občané rozhodují o věci; zastupitelská: volí zástupce a ve volbách je hodnotí.
Většina přítomných, většina všech (101) a tři pětiny (120) jsou různá pravidla pro různá rozhodnutí.
Liberální demokracie = vláda většiny omezená právy, právním státem a dělbou moci.
Demokracii lze chápat minimalisticky (soutěž ve volbách) i šířeji (účast, rozprava, práva).

Část IIStřední škola

Politické ideologiestřední škola

Ideologie je ucelený soubor představ o tom, jak společnost funguje, jaká by měla být a jak toho dosáhnout. Každá velká ideologie odpovídá na tytéž otázky jinak: kolik svobody a kolik rovnosti, kolik trhu a kolik státu, kolik změny a kolik tradice. Každá má promyšlené argumenty i vážné kritiky.

🧭

Ideologie jsou jako mapy krajiny. Žádná mapa není krajina sama: každá zvýrazňuje něco jiného (silnice, vrstevnice, hranice) a něco vynechává. Kdo zná víc map, orientuje se lépe a rozumí i lidem, kteří jdou jinou cestou.

Dvě osy politického prostoru

Posuňte jezdce podle toho, jak moc s výrokem souhlasíte (−2 rozhodně ne, +2 rozhodně ano). Bod ukáže polohu ve dvourozměrném modelu. Nejde o volební kalkulačku: model nepřiřazuje žádné strany, jen ukazuje, že politické postoje mají víc než jeden rozměr.

LABORATOŘ

Stát by měl víc přerozdělovat od bohatších k chudším. Nízké daně a malý stát prospívají celé společnosti.

Klíčová odvětví (energetika, železnice) má vlastnit stát. Trh rozděluje zdroje lépe než úřady.

Tradiční instituce se mají měnit jen pomalu a opatrně. Co dospělý dělá v soukromí, do toho státu nic není.

Kvůli bezpečnosti je přijatelné omezit některé svobody. Společnost se má otevírat novým způsobům života.

Model: vodorovná osa = průměr čtyř ekonomických výroků (přerozdělování a státní vlastnictví vlevo, trh a nízké daně vpravo), svislá osa = průměr čtyř společenských výroků (osobní autonomie a změna dole, tradice a autorita nahoře), obojí na škále −2 až +2. Popisky kvadrantů jsou učebnicové zjednodušení; skutečné ideologie se do čtverců nevejdou přesně.

Minihra: čí je to myšlenka?

Ke které ideologii výrok typicky patří? Po odpovědi uvidíte i autora nebo souvislost.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: co je ideologie, levice a pravice, liberalismus, konzervatismus, socialismus, nacionalismus a další proudy

4.1Co je ideologie

Andrew Heywood vymezuje ideologii jako víceméně soudržný soubor myšlenek, který (1) popisuje existující uspořádání, (2) předkládá ideál dobré společnosti a (3) ukazuje cestu, jak změnit nebo uchovat poměry. Ideologie tedy spojuje tvrzení o faktech s hodnotami a s politickým programem.ideology

Rozlišení levice a pravice vzniklo v Ústavodárném národním shromáždění ve Francii roku 1789: zastánci radikálních změn seděli vlevo od předsedy, zastánci krále a tradice vpravo. Dnes se pojmy používají hlavně pro postoj k rovnosti a roli státu v ekonomice, jejich obsah se ale v různých zemích a dobách liší. Proto politologové často pracují se dvěma i více osami.left and right

Obr. 4.1 Dvourozměrný model politického prostoru. Vychází z učebnicových schémat (např. Nolanův diagram); umístění proudů je orientační a uvnitř každého proudu existují různé směry.

Obr. 4.2 Orientační časová osa: Lockovo Druhé pojednání o vládě (1689), Burkovy Úvahy o revoluci ve Francii (1790), Komunistický manifest (1848), Millova O svobodě (1859), nástup fašismu ve 20. letech 20. století, nové proudy 60. a 70. let a Nozickova Anarchie, stát a utopie (1974).

4.2Hlavní ideologie vyváženě

Tabulka shrnuje jádro velkých ideologií, to, co jejich zastánci považují za jejich přednosti, a hlavní kritiky. Každý proud má vnitřní směry, které se od sebe někdy liší víc než od sousedních ideologií.

**Tab. 4.1**Ideologie: jádro, přednosti podle zastánců a hlavní kritiky
Ideologie	Jádro	Přednosti (podle zastánců)	Kritiky (podle oponentů)
liberalismus	svoboda a práva jednotlivce, omezená vláda, právní stát, tržní hospodářství; sociální liberalismus přidává aktivní stát, který svobodu umožňuje	chrání jednotlivce před zvůlí, umožnil náboženskou toleranci, ústavní stát a hospodářský růst	konzervativci: rozkládá společenství a tradice; socialisté: formální svoboda bez prostředků je pro chudé málo; komunitaristé: přeceňuje izolovaného jednotlivce
konzervatismus	opatrnost vůči rychlým změnám, hodnota tradice, institucí a řádu, nedůvěra k abstraktním plánům; nová pravice spojuje tradiční hodnoty s volným trhem	chrání osvědčené instituce a zkušenost generací, varuje před nezamýšlenými důsledky reforem	může konzervovat nespravedlnosti; nejasné, kterou tradici chránit; liberálové: omezuje osobní volby
socialismus	rovnost, solidarita, společné nebo veřejné vlastnictví, kritika nerovností trhu; demokratický socialismus a sociální demokracie usilují o reformy v rámci demokracie	prosadil sociální stát, pracovní práva, všeobecné vzdělání a zdravotnictví	liberálové: oslabuje pobídky a svobodu; ekonomové: centrální plánování selhalo v informacích; komunistické režimy 20. století vedly k diktatuře a represím (průvodce Dějepis)
nacionalismus	národ jako základní politické společenství, právo národů na sebeurčení; občanský a etnický nacionalismus	dal základ moderním státům a emancipaci malých národů, včetně českého národního obrození	etnický nacionalismus může vylučovat menšiny a vést ke konfliktům; obtížně se vymezuje, kdo k národu patří
ekologismus	ochrana přírody, meze růstu, odpovědnost vůči budoucím generacím	upozornil na dlouhodobá rizika, která běžná politika přehlíží	kritici: podceňuje náklady opatření a schopnost technologií problémy řešit; spor o míru regulace
feminismus	rovné postavení žen a mužů; liberální, socialistický a radikální proud	prosadil volební právo žen a rovnost před zákonem	spory uvnitř hnutí i mimo něj o cíle a prostředky (kvóty, role rodiny)

Liberalismus

Klasický liberalismus vychází z Johna Locka (přirozená práva na život, svobodu a majetek; vláda vzniká souhlasem ovládaných) a Adama Smitha (trh jako systém dobrovolné spolupráce). J. S. Mill formuloval princip újmy: stát smí omezit svobodu jednotlivce jen proto, aby zabránil újmě jiným. Sociální liberalismus (T. H. Green, později John Rawls) tvrdí, že svoboda vyžaduje i prostředky (vzdělání, zdraví), a proto připouští aktivní stát. Libertarianismus (Robert Nozick) naopak hájí minimální stát.classical liberalism, harm principle, social liberalism, libertarianism

Konzervatismus

Edmund Burke v Úvahách o revoluci ve Francii (1790) odmítl přestavbu společnosti podle abstraktních principů: společnost je smlouva mezi mrtvými, živými a nenarozenými a instituce v sobě nesou zkušenost, kterou žádný jednotlivec nemá. Michael Oakeshott popsal konzervativní postoj jako dávání přednosti „známému před neznámým“. Konzervatismus není odmítání změny, ale požadavek, aby byla postupná.conservatism

Socialismus

Socialismus vznikl jako reakce na průmyslovou revoluci. Marxova analýza (podrobně průvodce Filozofie) chápala dějiny jako třídní boj a předpovídala revoluční překonání kapitalismu. Reformní proud (Eduard Bernstein, fabiáni) přijal parlamentní demokracii a usiloval o postupné reformy; z něj vzešla sociální demokracie. Komunistické strany vládnoucí ve 20. století vytvořily jednostranické režimy s centrálně plánovanou ekonomikou (Dějepis).socialism, social democracy

Fašismus a totalitní ideologie

Fašismus (Itálie od roku 1922) a nacismus (Německo 1933–1945) odmítaly liberální demokracii i pluralitu, oslavovaly národ či rasu, vůdce a násilí a vedly k válce a genocidě. Spolu s komunistickými režimy stalinského typu je Hannah Arendtová (1951) a Carl Friedrich se Zbigniewem Brzezinskim (1956) zkoumali jako totalitarismus: režim usilující o úplnou kontrolu společnosti jedinou ideologií, stranou a terorem (kapitola 11).fascism, totalitarianism

Pozor

Nálepky jako „liberál“ nebo „konzervativec“ mají v různých zemích různý význam. V USA se „liberal“ říká spíše levicovému postoji, v Evropě liberalismus často znamená důraz na trh a osobní svobodu. Při čtení zahraničních textů vždy zjistěte, co autor slovem myslí.

Pomůcka

Tři otázky, na které každá ideologie odpovídá jinak: Kdo je základní jednotkou (jednotlivec, třída, národ, společenství)? Jaká hodnota má přednost (svoboda, rovnost, řád, příroda)? Jakou cestou ke změně (reforma, revoluce, zachování)?

4.3Měření ideologických postojů

Politologové měří postoje voličů i stran. Voliči se ptají dotazníkem (sebezařazení na škále 0–10 nebo baterie výroků jako v laboratoři), postoje stran se odhadují z expertních průzkumů (například Chapel Hill Expert Survey) nebo z volebních programů (Manifesto Project). Laboratoř počítá polohu jako průměr výroků:

Poloha na ose jako průměr položek (u obrácených položek se mění znaménko)\[x = \frac{1}{4}\big(-e_1 + e_2 - e_3 + e_4\big),\qquad y = \frac{1}{4}\big(s_1 - s_2 + s_3 - s_4\big)\]

Příklad Výpočet polohy

Odpovědi \(e = (2, -1, 1, 0)\), \(s = (1, 1, 0, -1)\). \(x = \tfrac14(-2 - 1 - 1 + 0) = -1\), \(y = \tfrac14(1 - 1 + 0 + 1) = 0{,}25\). Bod leží vlevo na ekonomické ose a těsně nad středem společenské osy.

Obrácené položky (souhlas znamená opačný pól) chrání měření před sklonem některých lidí souhlasit se vším (acquiescence bias). Kvalitní škály mají víc položek a ověřují se statisticky (kapitola 12).

4.4Procvičení

Odpovědi \(e = (-2, 2, -1, 1)\), \(s = (0, 2, -1, 1)\). Spočítejte polohu \(x, y\).

\(x = \tfrac14(2 + 2 + 1 + 1) =\) 1,5; \(y = \tfrac14(0 - 2 - 1 - 1) =\) −1. Bod leží vpravo na ekonomické ose a dole na společenské (osobní autonomie).

Kdo formuloval princip újmy a co říká?

John Stuart Mill (O svobodě, 1859): jediný oprávněný důvod omezit svobodu jednotlivce je zabránit újmě druhým.

Čím se liší sociální demokracie od revolučního socialismu?

Sociální demokracie přijímá parlamentní demokracii a tržní ekonomiku a usiluje o rovnost reformami (sociální stát, progresivní daně); revoluční socialismus chtěl kapitalismus odstranit revolucí.

Uveďte jednu kritiku liberalismu z konzervativní a jednu ze socialistické pozice.

Konzervativní: oslabuje tradiční společenství a instituce, na nichž svoboda stojí. Socialistická: formální svoboda bez materiálních prostředků je pro chudé prázdná.

Co si odnést

Ideologie spojuje popis společnosti, ideál a program; levice a pravice pocházejí z Francie 1789.
Politický prostor má víc rozměrů než jen levici a pravici; nejčastěji se užívá ekonomická a společenská osa.
Každá velká ideologie má promyšlené argumenty i vážné kritiky; nálepky se liší podle země a doby.
Fašismus, nacismus a komunistické režimy stalinského typu se zkoumají jako totalitární.

Část IIStřední škola

Ústavní systém České republikystřední škola

Česká republika je parlamentní demokracie s dvoukomorovým Parlamentem, přímo voleným prezidentem a vládou odpovědnou Poslanecké sněmovně. Moc zákonodárná, výkonná a soudní jsou odděleny a navzájem se kontrolují: Senát může zákon vrátit, prezident vetovat, Sněmovna obojí přehlasovat a Ústavní soud zrušit zákon, který odporuje ústavnímu pořádku.

🏗️

Ústava je jako stavební plán domu s pojistkami. Nikdo nemá klíče od všech místností: Sněmovna píše zákony, ale Senát a prezident je mohou zdržet, vláda vládne, jen dokud má důvěru Sněmovny, a soudci posuzují, zda se všichni drží plánu. Tomu se říká brzdy a protiváhy.

Cesta zákona

Sněmovna schválila návrh běžného zákona. Rozhodněte, co udělá Senát a prezident, a nastavte hlasování ve Sněmovně. Laboratoř ukáže cestu krok za krokem a zda zákon nakonec platí.

LABORATOŘ

Senát (do 30 dnů)

Sněmovna: přítomno Sněmovna: pro (opakované hlasování)

Prezident (do 15 dnů)

Sněmovna: pro při přehlasování veta

Pravidla: čl. 46–52 Ústavy ČR (zákon č. 1/1993 Sb., ověřeno 13. 10. 2026). Nevyjádří-li se Senát do 30 dnů, zákon je přijat. Zamítnutý zákon Sněmovna přijme nadpoloviční většinou všech poslanců (101). O senátní verzi s pozměňovacími návrhy hlasuje Sněmovna většinou přítomných; neprojde-li, potřebuje původní verze 101 hlasů (laboratoř předpokládá, že pro ni hlasují přítomní, kteří nepodpořili senátní verzi). Vrácený zákon (veto) Sněmovna potvrdí 101 hlasy. Model se týká běžných zákonů, ne ústavních ani rozpočtu.

+Teorie: ústavní pořádek, Parlament, prezident, vláda, soudní moc a nezávislé instituce

5.1Ústava a ústavní pořádek

Ústava České republiky byla přijata 16. 12. 1992 a účinná je od 1. 1. 1993 (zákon č. 1/1993 Sb.). Spolu s Listinou základních práv a svobod (vyhlášenou pod č. 2/1993 Sb.) a dalšími ústavními zákony tvoří ústavní pořádek (čl. 112). Ústava se mění jen ústavním zákonem, k němuž je potřeba souhlas tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů (čl. 39 odst. 4). Ústavní a právní výklad do hloubky nabízí průvodce Právo.constitution, constitutional order

Obr. 5.1 Hlavní ústavní orgány ČR. Plné šipky: kdo koho volí nebo jmenuje. Přerušovaná oranžová: vláda potřebuje důvěru Sněmovny. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem Senátu (čl. 84).

5.2Moc zákonodárná: Parlament

Poslanecká sněmovna: 200 poslanců volených na 4 roky poměrným systémem (kapitola 6); volit může každý občan od 18 let, zvolen být od 21 let (čl. 16, 18, 19). Vyslovuje důvěru a nedůvěru vládě, má rozhodující slovo v zákonodárství a schvaluje státní rozpočet (čl. 42).Chamber of Deputies
Senát: 81 senátorů volených na 6 let ve 81 jednomandátových obvodech dvoukolovým většinovým systémem; každé dva roky se volí třetina (čl. 16). Zvolen může být občan od 40 let. Senát nelze rozpustit, je pojistkou kontinuity; při rozpuštění Sněmovny může přijímat zákonná opatření (čl. 33).Senate

Sněmovnu lze rozpustit jen v případech, které vyjmenovává čl. 35: například když nevysloví důvěru vládě jmenované na návrh předsedy Sněmovny, nebo na vlastní návrh usnesením třípětinové většiny všech poslanců (čl. 35 odst. 2, od roku 2009).

Obr. 5.2 Cesta běžného zákona. Senát a prezident mohou zákon zdržet, rozhodující slovo má Sněmovna. Laboratoř nahoře prochází tytéž kroky.

5.3Moc výkonná: prezident a vláda

Prezident republiky je hlavou státu (čl. 54). Od roku 2013 je volen přímo na pět let, nejvýše dvakrát po sobě (čl. 55–58). Kandidáta mohou navrhnout nejméně 50 000 občanů, 20 poslanců nebo 10 senátorů; zvolen je, kdo získá nadpoloviční většinu platných hlasů, jinak do 14 dnů následuje druhé kolo mezi dvěma nejúspěšnějšími. Prezident není z výkonu funkce odpovědný (čl. 54 odst. 3); některé pravomoci vykonává sám (čl. 62: jmenuje předsedu vlády, soudce Ústavního soudu se souhlasem Senátu, vrací zákony, jmenuje členy bankovní rady ČNB), jiné jen s kontrasignací předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády, který za ně nese odpovědnost (čl. 63: zastupuje stát navenek, je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje soudce).president, countersignature

Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (čl. 67). Prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ministry; vláda musí do 30 dnů požádat Sněmovnu o vyslovení důvěry (čl. 68). Sněmovna může vládě vyslovit nedůvěru na písemný návrh nejméně 50 poslanců, a to nadpoloviční většinou všech poslanců (čl. 72). Pokud vláda důvěru nezíská ani napotřetí, kdy premiéra jmenuje prezident na návrh předsedy Sněmovny, může prezident Sněmovnu rozpustit (čl. 68 odst. 4, čl. 35).government, vote of confidence, motion of no confidence

**Tab. 5.1**Klíčové většiny v Ústavě ČR
Rozhodnutí	Potřebná většina	Článek
běžný zákon ve Sněmovně	většina přítomných (kvórum 67)	39
přehlasování Senátu, potvrzení vráceného zákona	101 ze 200	47, 50
vyslovení důvěry vládě	většina přítomných	39 odst. 2, 68
vyslovení nedůvěry vládě	101 ze 200 (návrh aspoň 50 poslanců)	72
ústavní zákon, ratifikace smlouvy podle čl. 10a	3/5 všech poslanců (120) a 3/5 přítomných senátorů	39 odst. 4
rozpuštění Sněmovny na vlastní návrh	3/5 všech poslanců (120)	35 odst. 2

Pozor

Důvěru vládě vyslovuje Sněmovna většinou přítomných, nedůvěru ale musí vyslovit většina všech poslanců. Vláda tak může přežít, i když ji většina přítomných nepodpoří, pokud odpůrců není aspoň 101.

5.4Moc soudní a nezávislé instituce

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83). Má 15 soudců jmenovaných na 10 let prezidentem se souhlasem Senátu (čl. 84). Ruší zákony a jiné předpisy odporující ústavnímu pořádku a rozhoduje ústavní stížnosti. Soustavu obecných soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy (čl. 91). Soudci jsou nezávislí a nesesaditelní (čl. 82). Podrobně průvodce Právo.Constitutional Court, judicial review

Ústava dále zřizuje Nejvyšší kontrolní úřad (kontrola hospodaření se státním majetkem, čl. 97) a Českou národní banku (péče o cenovou stabilitu, čl. 98). Zákonem je zřízen veřejný ochránce práv. Hlava sedmá zaručuje územní samosprávu obcí a krajů.

Ve skutečnosti

Síla Ústavního soudu se ukázala i ve volebním právu: nálezem ze dne 2. 2. 2021 (Pl. ÚS 44/17, vyhlášen pod č. 49/2021 Sb.) zrušil části volebního zákona, podle nichž se mandáty dělily d'Hondtovou metodou ve 14 krajích a koalice potřebovaly sčítané kvórum. Parlament poté přijal novelu č. 189/2021 Sb. (kapitola 6).

Pomůcka

Čísla české ústavy: 200 / 4 (Sněmovna), 81 / 6 / 2 (Senát, období, obnova třetiny), 5 / 2× (prezident), 15 / 10 (Ústavní soud), 101 (většina všech), 120 (tři pětiny všech), 30 dnů Senát, 15 dnů prezident.

5.5Procvičení

Senát zákon vrátil s pozměňovacími návrhy. Přítomno je 160 poslanců, pro senátní verzi hlasuje 78. Co se stane dál?

Většina přítomných je \(\lfloor 160/2 \rfloor + 1 = 81\); senátní verze neprojde. Sněmovna pak hlasuje o původní verzi, která potřebuje 101 hlasů všech poslanců; jinak zákon přijat není.

Prezident vrátil zákon. Pro jeho potvrzení hlasuje 101 poslanců ze 140 přítomných. Je zákon přijat?

Ano, potřebná je nadpoloviční většina všech poslanců, tj. 101 (čl. 50 odst. 2). Počet přítomných nerozhoduje.

Kolik senátorů se volí v jedněch řádných volbách do Senátu a jak dlouho trvá mandát?

Třetina z 81, tedy 27 senátorů, na 6 let.

Pro vyslovení nedůvěry vládě hlasuje 99 poslanců, proti 60, ostatní se zdrželi nebo chybí. Padne vláda?

Ne. Nedůvěru musí vyslovit nadpoloviční většina všech poslanců, tj. 101; 99 hlasů nestačí, i když je to většina hlasujících.

Které pravomoci prezidenta vyžadují kontrasignaci a proč?

Ty podle čl. 63 (např. vrchní velení ozbrojeným silám, zastupování státu navenek, jmenování soudců). Prezident není politicky odpovědný, a proto odpovědnost za tyto akty přebírá vláda, která odpovídá Sněmovně.

Co si odnést

ČR je parlamentní demokracie: vláda stojí na důvěře Sněmovny, prezident je volen přímo, ale většina jeho pravomocí je omezená.
Senát a prezident mohou zákon zdržet, Sněmovna je přehlasuje 101 hlasy.
Ústavu mění jen třípětinové většiny obou komor; Ústavní soud může zákon zrušit.
Důvěra: většina přítomných; nedůvěra: 101 ze 200.

Část IIStřední škola

Volby a volební systémystřední škola

Volební systém je pravidlo, které mění hlasy v mandáty. Stejné hlasy mohou podle různých pravidel dát různé složení parlamentu: většinové systémy zvýhodňují velké strany a vytvářejí jasné většiny, poměrné systémy kopírují rozložení hlasů věrněji a obvykle vedou ke koaličním vládám. Volba pravidla je proto sama politickým rozhodnutím.

🍰

Deset kousků dortu se dělí mezi pět dětí podle toho, kolik každé přineslo jablek. Kousky nejdou krájet, takže nějaké zaokrouhlení je nevyhnutelné. Zaokrouhlit „ve prospěch největšího“, „co nejspravedlivěji“, nebo „podle zbytků“? Každé pravidlo zní rozumně, a přesto dá jiný výsledek.

Přepočet hlasů na mandáty

Šest modelových stran A až F, hlasy v tisících. Nastavte hlasy, počet mandátů v obvodu a uzavírací klauzuli a přepínejte metody. Graf porovnává podíl hlasů (světlý sloupec) s podílem mandátů (tmavý), tabulka ukazuje výsledek všech metod najednou.

LABORATOŘ

A B C

D E F

Mandátů v obvodu Uzavírací klauzule

Metoda

Model: jeden obvod, modelové strany a hlasy. Dělitelé: d'Hondt 1, 2, 3…; Sainte-Laguë 1, 3, 5…; upravená S.-L. 1,4, 3, 5…. Kvóty: Hare \(V/M\), Droop \(V/(M+1)\), Imperiali \(V/(M+2)\), zbytek mandátů podle největších zbytků (přidělí-li Imperialiho kvóta víc mandátů, než je k dispozici, ubírá se stranám s nejmenším zbytkem). Klauzule se počítá z hlasů všech stran. Disproporcionalita je Gallagherův index.

Většinový systém: 100 jednomandátových obvodů

Dvě modelové strany A a B soutěží ve 100 obvodech; v každém vyhraje, kdo má víc hlasů. Měňte celostátní podíl strany A a to, jak moc se obvody od sebe liší. Křivka ukazuje, jaký podíl křesel dostane A při každém podílu hlasů.

LABORATOŘ

Celostátní podíl hlasů A Rozdílnost obvodů (směrodatná odchylka)

Model: podíl A v obvodu = celostátní podíl + pevná odchylka obvodu (normální rozdělení s nulovým průměrem, stejné náhodné číslo pro obvod při každém nastavení, seed 2026). Šedá přerušovaná křivka je „zákon krychle“ \(s/(1-s) = (v/(1-v))^3\). Model nezahrnuje třetí strany ani rozdílnou velikost obvodů.

+Teorie: volební principy, typy systémů, metody přepočtu, velikost obvodu a klauzule, český systém do Sněmovny, disproporcionalita a Duvergerův zákon

6.1Volební principy a funkce voleb

Demokratické volby jsou všeobecné (volit mohou všichni dospělí občané), rovné (každý hlas má stejnou váhu), přímé (volí se přímo zástupci) a tajné; Ústava ČR tyto zásady stanoví v čl. 18. Volby plní několik funkcí: vybírají zástupce, dávají vládě legitimitu, umožňují vládu vyměnit bez násilí a nutí politiky vysvětlovat svá rozhodnutí.universal, equal, direct and secret suffrage

6.2Rodiny volebních systémů

Obr. 6.1 Tři rodiny volebních systémů s typickými příklady (podle Gallagher a Mitchell 2005). Smíšené systémy kombinují jednomandátové obvody s listinami; v kompenzačních určuje celkové složení parlamentu poměrná část.

Relativní většina (first past the post): v jednomandátovém obvodu vyhrává kandidát s nejvíce hlasy, i kdyby měl jen 30 %.plurality, first past the post
Dvoukolový systém: nezíská-li nikdo nadpoloviční většinu, koná se druhé kolo, typicky mezi dvěma nejúspěšnějšími. Tak se volí Senát a prezident ČR.two-round system
Listinný poměrný systém: strany předkládají kandidátní listiny ve vícemandátových obvodech, mandáty se dělí podle podílu hlasů. Voliči mohou pořadí ovlivnit preferenčními hlasy.list proportional representation, preferential votes
Jeden přenosný hlas (STV): volič řadí kandidáty; hlasy nad kvótu a hlasy vyřazených kandidátů se přenášejí podle dalších preferencí.single transferable vote

6.3Metody přepočtu

Metody dělitelů

Hlasy každé strany se postupně dělí řadou dělitelů a mandáty dostanou největší podíly. Mandát po mandátu: další křeslo dostane strana s nejvyšším podílem \(V_i/d(s_i)\), kde \(s_i\) je počet mandátů, které už má.highest averages (divisor) methods

Dělitelé\[\text{d'Hondt: } d(s) = s+1 = 1, 2, 3, \dots\qquad \text{Sainte-Laguë: } d(s) = 2s+1 = 1, 3, 5, \dots\]

Příklad d'Hondt: 100 000 hlasů, 10 mandátů

**Tab. 6.1**Podíly d'Hondtovy metody (tučně podíly, které získaly mandát)
Strana	hlasy	÷1	÷2	÷3	÷4	÷5	mandáty
A	41 000	41 000	20 500	13 667	10 250	8 200	5
B	29 000	29 000	14 500	9 667	7 250	5 800	3
C	15 000	15 000	7 500	5 000	3 750	3 000	1
D	9 000	9 000	4 500	3 000	2 250	1 800	1
E	6 000	6 000	3 000	2 000	1 500	1 200	0

Deset největších podílů: 41 000, 29 000, 20 500, 15 000, 14 500, 13 667, 10 250, 9 667, 9 000, 8 200. Výsledek A 5, B 3, C 1, D 1, E 0. Strana A má 41 % hlasů a 50 % mandátů. Sainte-Laguë dá A 4, B 3, C 1, D 1, E 1 (posledním mandátem je E s podílem 6 000 před A s 5 857 a B s 5 800).

Kvótové metody

Spočítá se kvóta (počet hlasů „za jeden mandát“), každá strana dostane tolik mandátů, kolikrát se kvóta vejde do jejích hlasů, a zbylé mandáty se přidělí podle největších zbytků.largest remainder, Hare quota, Droop quota, Imperiali quota

Kvóty pro V hlasů a M mandátů\[q_{\text{Hare}} = \frac{V}{M},\qquad q_{\text{Droop}} = \frac{V}{M+1}\ \ (\text{Hagenbach-Bischoff}),\qquad q_{\text{Imperiali}} = \frac{V}{M+2}\]

Čím menší kvóta, tím víc mandátů se rozdělí v prvním kroku a tím víc to zvýhodní velké strany. Hareova kvóta s největšími zbytky dává v příkladu A 4, B 3, C 1, D 1, E 1 (kvóta 10 000; plné kvóty 4, 2, 1, 0, 0, zbylé 3 mandáty dostanou největší zbytky B 9 000, D 9 000, E 6 000). Imperialiho kvóta 8 333 dá hned 9 mandátů a poslední dostane největší zbytek A: A 5, B 3, C 1, D 1, E 0, stejně jako d'Hondt.

**Tab. 6.2**Stejné hlasy, různé metody (příklad 100 000 hlasů, 10 mandátů)
Metoda	A	B	C	D	E	Gallagherův index
podíl hlasů	41 %	29 %	15 %	9 %	6 %	–
d'Hondt	5	3	1	1	0	8,49
Sainte-Laguë	4	3	1	1	1	4,69
upravená S.-L. (1,4)	4	3	2	1	0	5,66
Hare, největší zbytky	4	3	1	1	1	4,69
Droop, největší zbytky	4	3	1	1	1	4,69
Imperiali, největší zbytky	5	3	1	1	0	8,49

Pomůcka

Od nejpříznivější pro velké strany: Imperiali ≈ d'Hondt → Droop → Hare ≈ Sainte-Laguë. Upravená Sainte-Laguë s prvním dělitelem 1,4 (Skandinávie) zvedá laťku pro první mandát, a tím brzdí nejmenší strany.

Pozor

Žádná metoda není „ta spravedlivá“. Balinski a Young (1982) dokázali, že žádná metoda rozdělování nemůže současně vždy dodržet kvótu (každá strana dostane svůj podíl zaokrouhlený dolů nebo nahoru) a vyhnout se paradoxům, jako je alabamský paradox (strana ztratí mandát, když se celkový počet mandátů zvýší; u Hareovy kvóty se objevil při rozdělování křesel Sněmovny reprezentantů USA mezi státy v roce 1880).

6.4Velikost obvodu a uzavírací klauzule

Proporcionalitu ovlivňuje víc než metoda velikost obvodu \(M\), tedy počet mandátů v něm. V obvodu s jedním mandátem je každá metoda většinová; ve 200mandátovém obvodu dává i d'Hondt téměř přesný poměr. Praktickou laťku pro získání mandátu odhaduje efektivní práh:district magnitude, effective threshold

Efektivní práh (Lijphart 1994, Taagepera 2002)\[T_{\text{ef}} \approx \frac{75\,\%}{M+1}\]

Pro \(M = 5\) vychází 12,5 %, pro \(M = 10\) 6,8 %, pro \(M = 20\) 3,6 %. Uzavírací klauzule je zákonný práh: strany pod ním se do dělení nezapočítávají. Chrání parlament před roztříštěním, ale hlasy pro strany pod prahem „propadnou“.legal threshold

6.5Volby do Poslanecké sněmovny ČR

Zákon č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ČR, ve znění novely č. 189/2021 Sb. (účinná od 1. 7. 2021), přijaté po nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 44/17 ze dne 2. 2. 2021. Postup podle Českého statistického úřadu (ověřeno 13. 10. 2026):

14 volebních krajů odpovídá krajům. Počet mandátů kraje se určí z počtu platných hlasů: republikové mandátové číslo = platné hlasy v ČR / 200; kraj dostane tolik mandátů, kolikrát se toto číslo vejde do jeho hlasů, zbylé mandáty podle největších zbytků.
Uzavírací klauzule: 5 % platných hlasů v ČR pro stranu nebo hnutí, 8 % pro koalici dvou subjektů, 11 % pro koalici tří a více.
První skrutinium v krajích: krajské volební číslo = hlasy postupujících stran v kraji / (mandáty kraje + 2) (Imperialiho kvóta, zaokrouhleno na celé číslo). Strana dostane tolik mandátů, kolikrát se číslo vejde do jejích hlasů; zbytky hlasů se převádějí dál.
Druhé skrutinium v celé republice: součet zbytků všech postupujících stran se dělí počtem nerozdělených mandátů zvětšeným o 1 (Hagenbach-Bischoffova kvóta); zbylé mandáty podle největších zbytků. Mandáty z druhého skrutinia se straně přidělí do krajů, kde měla největší zbytky.
Preferenční hlasy: volič může zakroužkovat až 4 kandidáty; kandidát s alespoň 5 % preferenčních hlasů z hlasů své strany v kraji se posouvá na čelo pořadí.

Obr. 6.2 Přepočet hlasů na mandáty do Poslanecké sněmovny od roku 2021. Celostátní sečtení zbytků snižuje znevýhodnění menších stran v malých krajích.

Příklad Zmenšená republika: 3 kraje, 20 mandátů

Modelové hlasy (A, B, C, D, E): Sever 20 000, 15 000, 7 000, 4 000, 2 500; Střed 12 000, 11 000, 6 000, 3 000, 2 000; Jih 7 000, 9 000, 4 000, 1 500, 500. Celkem 104 500 hlasů.

1. Kraje. Republikové mandátové číslo \(104\,500/20 = 5\,225\). Sever 48 500 (9 celých, zbytek 1 475), Střed 34 000 (6, zbytek 2 650), Jih 22 000 (4, zbytek 1 100). Dvacátý mandát dostane největší zbytek: Sever 9, Střed 7, Jih 4.

2. Klauzule. Celostátně A 37,32 %, B 33,49 %, C 16,27 %, D 8,13 %, E 4,78 %, nepostupuje.

3. První skrutinium. Sever: \(46\,000/(9+2) = 4\,181{,}8 \to 4\,182\); A 4, B 3, C 1, D 0 (8 mandátů, 1 zbývá). Střed: \(32\,000/9 \to 3\,556\); A 3, B 3, C 1. Jih: \(21\,500/6 \to 3\,583\); A 1, B 2, C 1. Celkem A 8, B 8, C 3, D 0; nerozdělen 1 mandát.

4. Druhé skrutinium. Zbytky: A 8 021, B 4 620, C 5 679, D 8 500 (součet 26 820). Kvóta \(26\,820/(1+1) = 13\,410\) nevejde se nikomu, mandát dostane největší zbytek: D (připadne do kraje Sever, kde měla D největší zbytek 4 000).

Výsledek: A 8, B 8, C 3, D 1. Kdyby se v každém kraji dělilo d'Hondtem (pravidlo před rokem 2021, bez celostátního skrutinia), vyšlo by A 9, B 8, C 3, D 0. Gallagherův index klesne z 9,80 na 6,47.

Ve skutečnosti

Poslední volby do Poslanecké sněmovny se konaly 3. a 4. 10. 2025. Volební účast činila 68,95 % (v roce 2021 65,43 %, v roce 2017 60,84 %); mandáty získalo 6 kandidujících subjektů. Poprvé mohli voliči v zahraničí hlasovat korespondenčně. Zdroj: ČSÚ, volby.cz. Volby do Evropského parlamentu se v ČR konají v jednom celostátním obvodu d'Hondtovou metodou s pětiprocentní klauzulí (21 mandátů ve volebním období 2024–2029).

6.6Disproporcionalita a účinky volebních systémů

Gallagherův index (metoda nejmenších čtverců) měří, jak moc se podíly mandátů \(s_i\) liší od podílů hlasů \(v_i\) (v procentech):least squares index of disproportionality

Gallagherův index\[LSq = \sqrt{\tfrac12 \sum_i (v_i - s_i)^2}\]

Příklad Index pro d'Hondt z Tab. 6.1

Rozdíly v p. b.: A \(41 - 50 = -9\), B \(29 - 30 = -1\), C \(15 - 10 = 5\), D \(9 - 10 = -1\), E \(6 - 0 = 6\). Součet čtverců \(81 + 1 + 25 + 1 + 36 = 144\), polovina 72, odmocnina 8,49.

Maurice Duverger (1951) rozlišil mechanický účinek (pravidla sama zvýhodňují velké strany) a psychologický účinek (voliči nechtějí „ztratit hlas“ a strany se slučují). Tzv. Duvergerův zákon: systém relativní většiny v jednomandátových obvodech směřuje k systému dvou stran, poměrný systém k mnohostranictví. Jde o tendenci, ne o zákon bez výjimek: v Kanadě nebo Indii existují silné regionální strany i při relativní většině.Duverger's law, mechanical and psychological effect

Empirické pozorování z britských voleb shrnuje zákon krychle: poměr křesel dvou stran je přibližně třetí mocninou poměru jejich hlasů (Kendall a Stuart 1950). Při 52 % hlasů tak strana získá asi 56 % křesel, při 55 % asi 65 %. Druhá laboratoř ukazuje, že exponent závisí na tom, jak moc se obvody liší: čím jsou obvody podobnější, tím strmější je křivka.cube law

Zákon krychle\[\frac{s}{1-s} = \Big(\frac{v}{1-v}\Big)^{3}\]

**Tab. 6.3**Spor většinových a poměrných systémů
	Většinové	Poměrné
argumenty zastánců	jasná odpovědnost vlády, stabilní jednobarevné většiny, vazba poslance na obvod	věrný obraz voličských preferencí, zastoupení menšin, nutnost kompromisu
argumenty kritiků	propadlé hlasy, „vyrobené většiny“, znevýhodnění rozptýlených menšin	roztříštěnost, složité koalice, menší jasnost, kdo za co odpovídá

6.7Procvičení

Strany A až D mají 50 000, 26 000, 15 000 a 9 000 hlasů, dělí se 7 mandátů d'Hondtem. Kolik dostane každá?

Sedm největších podílů: A 50 000, B 26 000, A 25 000, A 16 667, C 15 000, B 13 000, A 12 500. A 4, B 2, C 1, D 0. (D má 9 000, méně než sedmý podíl.)

Totéž metodou Sainte-Laguë.

Podíly (dělitelé 1, 3, 5): A 50 000, B 26 000, A 16 667, C 15 000, A 10 000, D 9 000, B 8 667. A 3, B 2, C 1, D 1.

Totéž Hareovou kvótou s největšími zbytky.

Kvóta \(100\,000/7 = 14\,285{,}7\). Plné kvóty A 3, B 1, C 1, D 0 (5 mandátů); zbytky A 7 142,9, B 11 714,3, C 714,3, D 9 000. Zbývající 2 mandáty dostanou B a D: A 3, B 2, C 1, D 1.

Jaký je efektivní práh v obvodu s 8 mandáty?

\(75\,\%/(8+1) = 8{,}3\) %. Strana s menším podílem hlasů v obvodu má malou šanci na mandát, i když zákonná klauzule je 5 %.

Strana získá v systému dvou stran 51 % hlasů. Kolik křesel jí předpovídá zákon krychle?

\((0{,}51/0{,}49)^3 = 1{,}127\); \(s = 1{,}127/2{,}127 \approx\) 53 % křesel.

Koalice tří stran získá celostátně 9,5 % hlasů. Postoupí do přepočtu mandátů ve volbách do Sněmovny?

Ne. Koalice tří a více subjektů potřebuje 11 % platných hlasů.

Co si odnést

Volební systém je pravidlo, které z hlasů dělá mandáty; stejné hlasy dají podle různých pravidel různý parlament.
D'Hondt a Imperialiho kvóta zvýhodňují velké strany, Sainte-Laguë a Hareova kvóta jsou proporcionálnější; ještě víc rozhoduje velikost obvodu.
Do Sněmovny se od roku 2021 volí ve 14 krajích Imperialiho kvótou, zbytky se dělí celostátně; klauzule 5, 8 a 11 %.
Disproporcionalitu měří Gallagherův index; většinové systémy směřují k menšímu počtu stran.

Část IIStřední škola

Politické strany a stranické systémystřední škola

Politické strany spojují voliče se státem: vybírají kandidáty, nabízejí programy a v parlamentu tvoří vlády a opozici. Kolik stran v zemi hraje významnou roli a jak daleko jsou od sebe, určuje, zda vládne jedna strana, nebo koalice, a jak snadno se koalice hledá.

🤝

Šest týmů se má dohodnout na společném projektu a k rozhodnutí potřebují většinu hlasů. Dva největší by spolu většinu měly, ale nesnesou se. Menší týmy jsou ochotné jít s kýmkoli, kdo jim dá slovo. Kdo nakonec vládne, závisí na číslech i na tom, kdo s kým dokáže pracovat.

Skládání koalice

Modelový parlament má 200 křesel a k většině je potřeba 101. Strany jsou seřazeny podle polohy na levo-pravé ose. Klepnutím na stranu ji přidáte do koalice nebo odeberete. Dlaždice ukážou, zda má koalice většinu, zda je minimální vítězná (každý člen je nutný) a zda je ideově souvislá.

LABORATOŘ

Rozložení křesel

Model: modelové strany A až F s modelovými křesly a polohami na ose 1–10 (vlevo–vpravo); nejde o žádný skutečný parlament. Minimální vítězná koalice: odchodem kteréhokoli člena by přišla o většinu (von Neumann a Morgenstern 1944, Riker 1962). Souvislá: mezi jejími členy na ose nestojí žádná strana mimo koalici (Axelrod 1970). Efektivní počet stran podle Laaksa a Taageperovy (1979).

Minihra: čtyři štěpení

Lipset a Rokkan (1967) vysvětlili vznik evropských stran čtyřmi společenskými konflikty. Ke kterému štěpení spor patří?

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: funkce a typy stran, štěpení, stranické systémy, efektivní počet stran, teorie koalic

7.1Co je politická strana a k čemu je

Politická strana je organizace, která usiluje o získání politické moci, zejména účastí ve volbách, a nabízí voličům kandidáty a program. Od zájmových skupin se liší tím, že sama chce vládnout. Hlavní funkce stran: reprezentace zájmů, agregace mnoha požadavků do programu, nábor a výběr politiků, tvorba vlád a opozice, politická socializace a mobilizace voličů.political party, interest aggregation, recruitment

**Tab. 7.1**Typy stran v historickém vývoji
Typ	Kdy a kdo popsal	Znaky
kádrová (elitní)	19. století; Duverger 1951	volná skupina notáblů, málo členů, financování od jednotlivců
masová	konec 19. a 20. století; Duverger	velká členská základna, příspěvky, vazba na odbory, církve či spolky, jasná ideologie
univerzální (catch-all)	po roce 1945; Kirchheimer 1966	oslovuje všechny skupiny voličů, slabší ideologie, důraz na lídra
kartelová	od 70. let; Katz a Mair 1995	strany se opírají o státní financování a přístup ke státu víc než o členy
podnikatelská / hnutí	od 90. let; Hopkin a Paolucci 1999	silná role zakladatele, centralizace, profesionální marketing

7.2Štěpení: odkud se strany berou

Seymour Lipset a Stein Rokkan (1967) vysvětlili evropské stranické systémy dvěma revolucemi: národní (vznik moderních států) a průmyslovou. Každá vyvolala dva trvalé konflikty, štěpení, podél nichž se organizovaly strany.cleavage

Obr. 7.1 Čtyři štěpení podle Lipseta a Rokkana a nová štěpení. Teze o „zamrznutí“ tvrdila, že stranické systémy 60. let odrážejí štěpení 20. let; od 70. let ji zpochybňuje rostoucí volatilita voličů.

7.3Stranické systémy

Stranický systém je soubor stran v zemi a vztahů mezi nimi. Giovanni Sartori (1976) nepočítal všechny strany, jen relevantní: ty, které mají koaliční potenciál (jsou potřebné ke vzniku vlády), nebo vyděračský potenciál (mění chování ostatních). Rozhodující je i ideologická vzdálenost mezi nimi.party system, relevant parties, polarisation

Obr. 7.2 Sartoriho typologie stranických systémů. Oranžově nesoutěživé systémy (v nich nelze vládu vystřídat ve volbách), modře soutěživé. Sedmým typem je atomizovaný systém bez stabilních stran.

Efektivní počet stran

Pouhý počet stran klame: parlament se dvěma stranami po 100 křeslech a parlament s jednou stranou o 190 křeslech a druhou o 10 mají obě „dvě strany“. Laakso a Taagepera (1979) navrhli efektivní počet stran:effective number of parties

Efektivní počet stran (p_i = podíl hlasů nebo křesel)\[N = \frac{1}{\sum_i p_i^{2}}\]

Příklad Parlament „jedna velká strana“ z laboratoře

Křesla 80, 52, 22, 18, 15, 13 ze 200, podíly 0,40, 0,26, 0,11, 0,09, 0,075, 0,065. Součet čtverců \(0{,}16 + 0{,}0676 + 0{,}0121 + 0{,}0081 + 0{,}005625 + 0{,}004225 = 0{,}25765\), \(N = 1/0{,}25765 =\) 3,88. Šest stran se chová zhruba jako čtyři stejně velké.

7.4Teorie koalic

Minimální vítězná koalice: má většinu a odchodem kteréhokoli člena by ji ztratila. Strany se nechtějí dělit o ministerstva s nadbytečnými partnery.minimal winning coalition
Princip velikosti (Riker 1962): ze všech minimálních vítězných koalic vznikne ta s nejmenším počtem křesel.size principle
Minimální souvislá vítězná koalice (Axelrod 1970): členové sousedí na ideové ose, mezi nimi nestojí žádná strana mimo koalici.minimal connected winning coalition
Teorie hledání politik (policy-seeking) zdůrazňují, že stranám jde i o obsah, nejen o posty; proto vznikají i nadměrné koalice a menšinové vlády s tolerancí jiných stran (Strøm 1990).oversized coalition, minority government

Příklad Minimální vítězné koalice v parlamentu 80 / 52 / 22 / 18 / 15 / 13

Polohy na ose: D 2, F 3, B 4, C 5,5, A 7, E 9. Minimálních vítězných koalic je 8: AB (132), AC (102), ADE (113), ADF (111), AEF (108), BCDE (107), BCDF (105), BCEF (102). Podle Rikera vznikne nejmenší z nich, AC se 102 křesly (BCEF má také 102, ale dvojice je stabilnější a podle Axelrodova kritéria souvislá). Souvislé jsou jen AC a BCDF; koalice AB souvislá není, protože mezi B (4) a A (7) stojí C (5,5).

Ve skutečnosti

Srovnávací studie vlád v parlamentních demokraciích (Laver a Schofield 1990, Strøm 1990) ukazují, že minimální vítězné koalice jsou častým typem, ale zdaleka ne jediným: ve Strømově souboru poválečných vlád tvořily zhruba třetinu menšinové vlády. Ideová blízkost předpovídá složení vlád lépe než samotná velikost.

Pozor

Velikost strany a její síla při vyjednávání nejsou totéž. Strana s 13 křesly může být pro vznik většiny stejně nepostradatelná jako strana s 52. Přesněji to měří Banzhafův index (kapitola 10).

7.5Procvičení

Spočítejte efektivní počet stran pro podíly 40, 30, 20 a 10 %.

\(0{,}16 + 0{,}09 + 0{,}04 + 0{,}01 = 0{,}30\); \(N = 1/0{,}30 =\) 3,33.

Parlament 95 / 85 / 12 / 8 (A, B, C, D). Které koalice jsou minimální vítězné?

Většina 101. AB (180), AC (107), AD (103) a BCD (105). Každá ztratí většinu odchodem kteréhokoli člena. Nejmenší je AD se 103 křesly.

Proč Sartori nepočítá všechny strany, které mají v parlamentu křeslo?

Protože pro fungování systému jsou důležité jen relevantní strany: ty s koaličním nebo vyděračským potenciálem. Malá strana, kterou nikdo k většině nepotřebuje a která nemění chování ostatních, systém neutváří.

Ve kterém typu stranického systému podle Sartoriho existují silné antisystémové strany a odstředivá soutěž?

V polarizovaném pluralismu (zpravidla šest a více relevantních stran a velká ideologická vzdálenost).

Parlament 50 / 50 (dvě strany). Jaký je efektivní počet stran a jaký pro 190 / 10?

50/50: \(1/(0{,}25 + 0{,}25) =\) 2. 190/10: \(1/(0{,}9025 + 0{,}0025) = 1/0{,}905 =\) 1,10.

Co si odnést

Strany agregují zájmy, vybírají politiky a tvoří vlády; od zájmových skupin se liší tím, že chtějí vládnout.
Evropské strany vyrostly ze štěpení centrum–periferie, stát–církev, město–venkov a vlastníci–pracující.
Stranický systém určuje počet relevantních stran a jejich ideová vzdálenost; počet měří efektivní počet stran.
Koalice bývají minimální vítězné a ideově souvislé, ale existují i menšinové a nadměrné vlády.

Část IIStřední škola

Veřejná politikastřední škola

Veřejná politika je to, co vláda a úřady skutečně dělají (nebo se rozhodnou nedělat) s veřejnými problémy: zákony, programy, dotace, regulace a kampaně. Zkoumá, jak se problém dostane na pořad jednání, jak se vybírá řešení, jak se provádí a jak poznat, zda funguje.

🚦

Na křižovatce u školy se stávají nehody. Obec může postavit semafor, snížit rychlost, poslat strážníka, udělat kampaň pro rodiče, nebo nic. Každá možnost něco stojí a něco přinese, některé hned a jiné za deset let. Veřejná politika se ptá, jak mezi nimi vybrat a jak potom zjistit, jestli to pomohlo.

Analýza nákladů a přínosů

Modelový veřejný projekt (například obchvat obce) stojí na začátku investici, každý rok přináší užitek (ušetřený čas, méně nehod) a vyžaduje údržbu. Diskontní sazba převádí budoucí přínosy na dnešní hodnotu. Najděte, kdy se projekt ze společenského hlediska vyplatí.

LABORATOŘ

Investice na začátku Roční přínos Roční údržba

Doba životnosti Diskontní sazba

Model: částky v mil. Kč ve stálých cenách, přínosy a údržba na konci každého roku. Čistá současná hodnota \(NPV = -I + \sum_{t=1}^{n} (B - O)/(1+r)^t\), poměr přínosů a nákladů \(BCR = PV(B)/(I + PV(O))\), vnitřní výnosové procento je sazba, při níž \(NPV = 0\). Křivka ukazuje kumulovanou diskontovanou hodnotu po letech.

Minihra: mrkev, bič, nebo kázání?

Nástroje veřejné politiky se dělí na regulaci (bič), ekonomické pobídky (mrkev) a informace (kázání). Zařaďte opatření.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: cyklus veřejné politiky, nastolování agendy, nástroje, analýza nákladů a přínosů, implementace a hodnocení dopadů

8.1Cyklus veřejné politiky

Harold Lasswell (1956) navrhl dívat se na tvorbu politik jako na sled fází. Dnešní učebnice (Howlett, Ramesh a Perl 2009) rozlišují obvykle pět až šest fází:policy cycle

Obr. 8.1 Cyklus veřejné politiky. Je to analytický model: ve skutečnosti se fáze překrývají a vracejí, ale pomáhá třídit otázky (kdo definuje problém, kdo rozhoduje, kdo provádí).

Kritici (Sabatier 1999) namítají, že cyklus je příliš lineární a zakrývá, že politiky vznikají v dlouhodobých sítích aktérů. Proto vznikly další přístupy: advokační koalice (Sabatier a Jenkins-Smith), přerušovaná rovnováha (Baumgartner a Jones 1993: dlouhá stabilita přerušovaná prudkými změnami) a inkrementalismus (Lindblom 1959: politiky se mění po malých krocích, „prokousáváním se“).advocacy coalition, punctuated equilibrium, incrementalism

8.2Jak se problém dostane na agendu

John Kingdon (1984) popsal model více proudů. Nezávisle na sobě plynou tři proudy: problémy (data, krize, události), řešení (nápady odborníků, které „čekají na problém“) a politika (nálada veřejnosti, volby, změna vlády). Když se proudy v jednom okamžiku setkají, otevře se okno příležitosti a politický podnikatel ho může využít k prosazení změny.multiple streams, policy window, policy entrepreneur

Obr. 8.2 Kingdonův model více proudů. Okna příležitosti bývají krátká: po volbách, po katastrofě nebo při zveřejnění alarmujících dat.

8.3Nástroje veřejné politiky

**Tab. 8.1**Mrkev, bič a kázání (Bemelmans-Videc, Rist a Vedung 1998)
Skupina	Jak působí	Příklady	Slabiny
regulace (bič)	příkazy a zákazy se sankcí	rychlostní limity, emisní normy, povinné očkování, stavební předpisy	náklady kontroly, malá pružnost
ekonomické nástroje (mrkev)	mění ceny a pobídky	daně, dotace, poplatky, povolenky	zatěžují rozpočet nebo lidi s nižšími příjmy, mohou být zneužity
informace (kázání)	přesvědčují a informují	kampaně, štítky, doporučení, zveřejňování údajů	slabý účinek, pokud změna stojí lidi úsilí

Od roku 2008 se diskutuje i o pošťouchnutí (nudge, Thaler a Sunstein): změna výchozí volby nebo uspořádání možností bez zákazů a peněz (podrobně průvodce Ekonomie, kapitola 12). Přínosy a etické meze nudgingu jsou předmětem sporu.

8.4Analýza nákladů a přínosů

Při rozhodování mezi variantami se používá analýza nákladů a přínosů (cost-benefit analysis, CBA): všechny společenské náklady a přínosy se vyjádří v penězích a převedou na současnou hodnotu. Projekt se vyplatí, je-li čistá současná hodnota kladná.cost-benefit analysis, net present value, discount rate

Čistá současná hodnota a poměr přínosů k nákladům\[NPV = -I + \sum_{t=1}^{n}\frac{B_t - O_t}{(1+r)^{t}},\qquad BCR = \frac{\sum_t B_t/(1+r)^t}{I + \sum_t O_t/(1+r)^t}\]

Příklad Investice 100 mil. Kč, přínos 15 mil. Kč ročně po 10 let

**Tab. 8.2**Výsledek podle diskontní sazby
Sazba	NPV (mil. Kč)	BCR
0 %	50,0	1,50
3 %	28,0	1,28
5 %	15,8	1,16
7 %	5,4	1,05

Při 5 % je současná hodnota přínosů \(15\cdot 7{,}7217 = 115{,}8\) mil. Kč (7,7217 je součet diskontních faktorů za 10 let). Vnitřní výnosové procento je 8,14 %: při vyšší sazbě by se projekt nevyplatil.

Pozor

Volba diskontní sazby je hodnotové rozhodnutí, ne technický detail. Vysoká sazba znevýhodňuje projekty s přínosy v daleké budoucnosti (ochrana klimatu, vzdělání): 1 000 Kč za 30 let má při 3 % současnou hodnotu 412 Kč, při 1 % 742 Kč. Spor mezi ekonomy (Stern 2007 a Nordhaus 2007) se týkal právě této volby. Ocenění lidského života nebo zdraví v penězích je navíc eticky sporné, i když se v praxi používá.

8.5Implementace a hodnocení

Pressman a Wildavsky (1973) ukázali na federálním programu v Oaklandu, jak se dobře míněný zákon „ztratí“ při provádění: čím víc rozhodovacích bodů a aktérů, tím menší šance, že se vše podaří. Michael Lipsky (1980) upozornil na úředníky první linie (učitele, policisty, sociální pracovníky), kteří politiku ve skutečnosti utvářejí svým každodenním rozhodováním.implementation, street-level bureaucracy

Hodnocení dopadů se ptá, co by se stalo bez opatření (kontrafaktuál). Nejsilnější důkaz dávají randomizované experimenty; kde nejsou možné, používají se kvaziexperimentální metody (rozdíl v rozdílech, regresní diskontinuita), podrobně v kapitole 12 a průvodci Statistika a modely.impact evaluation, counterfactual

Ve skutečnosti

V ČR se u návrhů zákonů zpracovává hodnocení dopadů regulace (RIA) podle Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace schválených vládou; u velkých dopravních investic se CBA vyžaduje i pro financování z fondů EU. Kvalita těchto analýz se podle kontrolních zpráv liší.

Pomůcka

Pět otázek ke každému opatření: Jaký problém řeší? Proč stát (a ne trh nebo občané)? Jakým nástrojem? Kolik stojí a co přinese? Jak poznáme, že funguje?

8.6Procvičení

Projekt stojí 200 mil. Kč a přináší 30 mil. Kč ročně po 10 let. Spočítejte NPV a BCR při sazbě 4 %.

Současná hodnota přínosů \(30\cdot\sum_{t=1}^{10} 1{,}04^{-t} = 243{,}33\) mil. Kč. NPV = 43,33 mil. Kč, BCR = 243,33/200 = 1,22. Projekt se vyplatí.

Za kolik let se investice 100 mil. Kč s přínosem 15 mil. Kč ročně vrátí bez diskontování a s diskontováním 5 %?

Bez diskontování \(100/15 = 6{,}7\) roku, tedy v 7. roce. S diskontováním 5 % je kumulovaná hodnota kladná až v 9. roce.

Do které fáze cyklu patří: (a) úřad práce vyplácí nový příspěvek, (b) studie zjistí, že příspěvek nezvýšil zaměstnanost, (c) ministerstvo připraví tři varianty zákona.

(a) implementace, (b) hodnocení, (c) formulace.

Po povodni se v parlamentu rychle prosadí dlouho připravovaný zákon o protipovodňových opatřeních. Jak to vysvětluje Kingdonův model?

Povodeň otevřela okno příležitosti: proud problémů (katastrofa) se setkal s proudem řešení (připravený návrh) a proudem politiky (tlak veřejnosti). Politický podnikatel proudy spojil.

Co si odnést

Veřejná politika je obsah vládnutí; cyklus (problém, agenda, formulace, rozhodnutí, implementace, hodnocení) je užitečný model, ne přesný popis.
Problémy se dostávají na agendu, když se potkají proudy problémů, řešení a politiky.
Nástroje: regulace, ekonomické pobídky, informace a pošťouchnutí.
CBA porovnává diskontované přínosy a náklady; volba diskontní sazby je hodnotová otázka.

Část IIIVysoká škola

Média a veřejné míněnívysoká škola

Veřejné mínění poznáváme hlavně z průzkumů, a ty jsou vždy jen odhadem. Každý průzkum má výběrovou chybu, kterou lze spočítat, a nevýběrové chyby, které spočítat nelze: kdo nebyl osloven, kdo odmítl odpovědět, jak zněla otázka. Média přitom neovlivňují jen to, co si lidé myslí, ale hlavně to, o čem přemýšlejí.

🥣

Kuchař ochutná jednu lžíci polévky a ví, jestli je slaná, i když hrnec má deset litrů. Funguje to jen tehdy, když polévku předtím zamíchal. Průzkum je taková lžíce: tisíc lidí vypoví o milionech, pokud je výběr náhodný. Nezamíchaná polévka (odpovídají jen ochotní) dá chybu, kterou žádný vzorec neodhalí.

Dvacet průzkumů

Skutečná podpora modelové strany je známá (svislá čára). Dvacet agentur provede průzkum se stejným počtem respondentů. Každý odhad má 95% interval spolehlivosti. Zvyšujte vzorek a pak zapněte zkreslení: příznivci strany jsou ochotnější odpovídat.

LABORATOŘ

Respondentů v průzkumu Skutečná podpora Ochota příznivců odpovídat navíc

Model: prostý náhodný výběr z velké populace. Zkreslení: příznivci odpovídají s pravděpodobností vyšší (nižší) o zadané procento, takže podíl mezi respondenty je \(p(1+b)/(p(1+b) + 1 - p)\). Interval \(\hat p \pm 1{,}96\sqrt{\hat p(1-\hat p)/n}\). Simulace používá pevný počáteční seed, tlačítko vytvoří novou sadu.

Minihra: který mediální efekt?

Přiřaďte situaci k teorii mediálních účinků.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: veřejné mínění, výběrová chyba, nevýběrové chyby a vážení, mediální efekty, mediální systém

9.1Veřejné mínění

Veřejné mínění je souhrn názorů a postojů obyvatel k veřejným otázkám. Walter Lippmann (1922) upozornil, že lidé reagují na „obrazy v hlavách“, které si o vzdáleném světě vytvářejí hlavně z médií. John Zaller (1992) ukázal, že mnoho lidí nemá na většinu otázek pevný názor: odpověď v průzkumu skládají až při dotazu z úvah, které je zrovna napadnou, a proto ji ovlivní formulace i pořadí otázek.public opinion

9.2Výběrová chyba

Při prostém náhodném výběru \(n\) respondentů je odhad podílu \(\hat p\) náhodná veličina se směrodatnou chybou \(\sqrt{p(1-p)/n}\). Interval, který zachytí skutečnou hodnotu v 95 % opakovaných výběrů, je přibližně (podrobně průvodce Statistika a modely):sampling error, margin of error, confidence interval

Chyba odhadu podílu (95 %)\[\text{MoE} = 1{,}96\,\sqrt{\frac{\hat p(1-\hat p)}{n}},\qquad n_{\text{potřebné}} = \Big(\frac{1{,}96}{\text{MoE}}\Big)^{2}\,p(1-p)\]

Obr. 9.1 Kdyby stejný průzkum (n = 1 000) provedlo mnoho agentur, jejich výsledky by se rozptýlily kolem skutečných 30 %; 95 % z nich by leželo v pásmu ± 2,84 p. b. Jeden konkrétní průzkum ale nevíme, kam v tom rozdělení padl.

**Tab. 9.1**Chyba odhadu (95 %) v procentních bodech
n	p = 5 %	p = 30 %	p = 50 %
400	2,14	4,49	4,90
1 000	1,35	2,84	3,10
4 000	0,68	1,42	1,55

Chyba klesá s odmocninou z \(n\): pro poloviční chybu je potřeba čtyřnásobný vzorek. Pro ± 3 p. b. při \(p = 50\,\%\) stačí 1 068 respondentů, pro ± 2 p. b. 2 401, pro ± 1 p. b. 9 604. Velikost populace (Česko, nebo USA) na chybu téměř nemá vliv, pokud je mnohem větší než vzorek.

Příklad Dvě strany v jednom průzkumu

Průzkum s 1 000 respondenty: strana A 30 %, strana B 26 %. Chyba každého odhadu je kolem 2,8 p. b., ale pro rozdíl dvou podílů ze stejného výběru platí \(\text{MoE} = 1{,}96\sqrt{(p_1 + p_2 - (p_1 - p_2)^2)/n} = 1{,}96\sqrt{(0{,}56 - 0{,}0016)/1000} = 4{,}63\) p. b. Rozdíl 4 p. b. je tedy menší než chyba: z průzkumu nelze s 95% jistotou tvrdit, že A vede.

Pozor

Strana s 5,5 % v průzkumu s 1 000 respondenty není „jistě nad pětiprocentní hranicí“. Směrodatná chyba je 0,72 p. b., takže 5,5 % je jen 0,69 směrodatné chyby nad hranicí. Titulky typu „strana by se dostala do Sněmovny“ často přehlížejí chybu i to, že průzkum není předpověď výsledku voleb.

9.3Nevýběrové chyby a vážení

Chyba pokrytí: část populace nemá šanci být vybrána (lidé bez internetu v online panelu).coverage error
Chyba z neodpovědi: odpovídající se liší od odmítnuvších. Když příznivci strany se 40% podporou odpovídají s pravděpodobností 30 % a ostatní 20 %, průzkum naměří \(0{,}4\cdot 0{,}3/(0{,}4\cdot 0{,}3 + 0{,}6\cdot 0{,}2) = 50\,\%\). Větší vzorek takovou chybu nezmenší.non-response bias
Chyba měření: formulace otázky, pořadí, sociální žádoucnost odpovědí, vliv tazatele.measurement error, social desirability

Agentury proto výsledky váží: respondentům ze skupin, které jsou ve vzorku zastoupeny méně než v populaci, dávají větší váhu. Vážení opraví složení podle známých znaků (věk, vzdělání, kraj), ale neopraví rozdíly uvnitř skupin. Zvětšuje také rozptyl: při designovém efektu 1,5 vzroste chyba u \(n = 1000\) z 3,10 na 3,80 p. b.weighting, design effect

Příklad Vážení podle věku

Ve vzorku 1 000 lidí je 300 mladých (podpora 50 %) a 700 starších (podpora 30 %); v populaci je mladých 40 %. Nevážený odhad \((300\cdot 0{,}5 + 700\cdot 0{,}3)/1000 = 36\,\%\), vážený \(0{,}4\cdot 0{,}5 + 0{,}6\cdot 0{,}3 = 38\,\%\).

Ve skutečnosti

Časopis Literary Digest roku 1936 rozeslal miliony anketních lístků a předpověděl prohru Franklina D. Roosevelta; Roosevelt přitom vyhrál s více než 60 % hlasů. Adresy pocházely hlavně ze seznamů majitelů telefonů a aut, tedy z bohatších vrstev, a odpověděla jen menšina oslovených. George Gallup s mnohem menším, ale lépe sestaveným vzorkem odhadl vítěze správně. Velikost vzorku nenahradí jeho kvalitu.

9.4Mediální efekty

Obr. 9.2 Jak se měnil pohled na sílu médií. Dnešní výzkum se shoduje, že média výrazně ovlivňují pozornost a interpretaci, méně už pevné postoje.

Dvoustupňový tok komunikace (Lazarsfeld, Berelson a Gaudet 1944; Katz a Lazarsfeld 1955): sdělení médií se k mnoha lidem dostávají přes názorové vůdce v jejich okolí.two-step flow, opinion leaders
Nastolování agendy (McCombs a Shaw 1972): témata, o nichž média píšou nejvíc, považují lidé za nejdůležitější. Média nám podle Cohenova bonmotu neříkají, co si myslet, ale o čem přemýšlet.agenda-setting
Rámcování (Entman 1993): výběr a zdůraznění určitých stránek problému (například migrace jako bezpečnostní, ekonomická, nebo humanitární otázka).framing
Priming (Iyengar a Kinder 1987): témata v médiích určují, podle čeho lidé hodnotí politiky.priming
Spirála mlčení (Noelle-Neumannová 1974): kdo si myslí, že je s názorem v menšině, raději mlčí, a menšina tak působí ještě menší.spiral of silence
Selektivní expozice a bubliny: lidé vyhledávají zdroje, které potvrzují jejich názory; teze o „filtrových bublinách“ (Pariser 2011) je populární, empirické studie však ukazují menší izolaci, než se tvrdí, a spor trvá.selective exposure, filter bubble

Ve skutečnosti

V ČR působí veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas (zákony č. 483/1991 Sb. a č. 484/1991 Sb.), dohled nad vysíláním má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (zákon č. 231/2001 Sb.). Výsledky předvolebních a volebních průzkumů se nesmějí žádným způsobem zveřejňovat od třetího dne přede dnem voleb do ukončení hlasování. Od 1. 1. 2026 to stanoví § 6 odst. 1 zákona č. 234/2025 Sb., o volebních kampaních; dříve byl zákaz v § 16 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., který zrušil zákon č. 235/2025 Sb. Pro volby vyhlášené před 1. 1. 2026 se ještě použije dosavadní úprava.

Pomůcka

Pět otázek ke každému průzkumu: kdo ho dělal a zaplatil, kolik respondentů, jak byli vybráni (telefon, online panel, osobně), kdy a jak zněla otázka. Bez těchto údajů je číslo jen zajímavost.

9.5Procvičení

Průzkum s 800 respondenty naměří 12 %. Jaká je 95% chyba odhadu?

\(1{,}96\sqrt{0{,}12\cdot 0{,}88/800} = 0{,}0225\), tedy ± 2,25 p. b. Interval přibližně 9,7 až 14,3 %.

Kolik respondentů je třeba pro chybu ± 2 p. b. při nejhorším případě p = 50 %?

\((1{,}96/0{,}02)^2\cdot 0{,}25 = 2\,401\). Potřeba je 2 401 respondentů.

Průzkum A má 1 500 respondentů a naměří 20 %, průzkum B má 600 respondentů a naměří 8 %. Spočítejte chyby.

A: \(1{,}96\sqrt{0{,}2\cdot 0{,}8/1500} =\) ± 2,02 p. b. B: \(1{,}96\sqrt{0{,}08\cdot 0{,}92/600} =\) ± 2,17 p. b. Menší podíl má menší rozptyl, proto je chyba B jen o málo větší, i když má B méně než poloviční vzorek.

Proč zdvojnásobení vzorku neodstraní chybu z neodpovědi?

Chyba z neodpovědi je systematická: posouvá odhad stejným směrem bez ohledu na velikost vzorku. Větší vzorek zúží interval kolem špatné hodnoty.

Televize týden informuje hlavně o kriminalitě a v průzkumu pak víc lidí označí kriminalitu za nejdůležitější problém. O jaký efekt jde?

O nastolování agendy: média ovlivnila, které téma lidé považují za důležité.

Co si odnést

Výběrová chyba se spočítá: u 1 000 respondentů nejvýš asi ± 3 p. b.; poloviční chyba chce čtyřnásobný vzorek.
Rozdíl dvou stran ve stejném průzkumu má větší chybu než každý podíl zvlášť.
Nevýběrové chyby (pokrytí, neodpověď, formulace) se zvětšením vzorku nezmenší; vážení je opravuje jen částečně.
Média nejsilněji působí na to, o čem lidé přemýšlejí (agenda) a jak (rámec).

Část IIIVysoká škola

Mezinárodní vztahy a organizacevysoká škola

Mezi státy neexistuje vláda, která by stála nad nimi: mezinárodní systém je anarchický. Teorie mezinárodních vztahů se liší v tom, co z toho plyne: zda státy nutně soupeří o moc, nebo zda mohou díky institucím, obchodu a sdíleným normám trvale spolupracovat. Mezinárodní organizace jako OSN, NATO a EU jsou pokusy tuto spolupráci uspořádat, a jejich hlasovací pravidla rozhodují o tom, kdo v nich má skutečný vliv.

⚖️

Ve spolku hlasují členové podle počtu podílů: tři mají po čtyřech, dva po dvou a jeden má jeden podíl. Na rozhodnutí je potřeba dvanáct. Člen s jedním podílem platí příspěvky a hlasuje, ale jeho hlas nikdy nic nezmění: kterákoli skupina, které chybí do dvanácti jeden hlas, by potřebovala lichý počet podílů, a ten jinak nemá nikdo. Přesně tak to vypadalo v Radě Evropského hospodářského společenství v roce 1958.

Banzhafův index: kdo má skutečnou moc?

Nastavte váhy hlasů šesti členů a kvótu potřebnou pro rozhodnutí. Banzhafův index počítá, jak často je člen v některé vítězné koalici rozhodující (bez něj by koalice neprošla). Porovnejte podíl vah (světlý sloupec) s podílem moci (tmavý).

LABORATOŘ

Předvolby

Člen 1 Člen 2 Člen 3

Člen 4 Člen 5 Člen 6

Kvóta (potřebný součet vah)

Model: vážené hlasování [kvóta; váhy]. Normalizovaný Banzhafův index = počet koalic, v nichž je člen rozhodující, dělený součtem těchto počtů za všechny členy. Shapleyho-Shubikův index = podíl pořadí, v nichž člen jako první dovrší kvótu. Předvolba EHS: Francie, Německo, Itálie 4, Belgie a Nizozemsko 2, Lucembursko 1, kvóta 12 (Římské smlouvy, kvalifikovaná většina).

Minihra: realista, liberál, nebo konstruktivista?

Která teorie by výrok nejspíš podepsala?

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: anarchie a teorie mezinárodních vztahů, OSN, NATO, Evropská unie, vážené hlasování a indexy moci

10.1Teorie mezinárodních vztahů

**Tab. 10.1**Tři hlavní teorie: základní tvrzení, přednosti a kritiky
Teorie	Základní tvrzení	Co dobře vysvětluje	Kritika
realismus (Morgenthau 1948, Waltz 1979, Mearsheimer 2001)	v anarchii se státy musí spoléhat samy na sebe; hlavním cílem je přežití a bezpečí, rozhoduje rozložení moci	války velmocí, závody ve zbrojení, aliance, rovnováhu sil	podceňuje instituce, obchod a vnitřní politiku; těžko vysvětlí pokojný konec studené války a evropskou integraci
liberalismus (Keohane a Nye 1977, Doyle 1986)	vzájemná závislost, mezinárodní instituce a demokracie zvyšují zisky ze spolupráce a snižují pravděpodobnost války	trvalou spolupráci v obchodě a v EU, „demokratický mír“	přeceňuje sílu institucí při střetu zásadních zájmů velmocí; spory o příčinnost demokratického míru
konstruktivismus (Wendt 1992)	zájmy a identity států nejsou dané, vznikají ze sdílených představ a norem; „anarchie je to, co z ní státy udělají“	změny norem (dekolonizace, lidská práva), proč stejné zbraně u spojence a u soupeře působí jinak	obtížněji formuluje předpovědi a testovatelné hypotézy

Realisté popisují bezpečnostní dilema (Herz 1950, Jervis 1978): když jeden stát zbrojí na obranu, druhý to vnímá jako hrozbu a zbrojí také, takže se nikdo necítí bezpečněji. Liberálové odpovídají, že instituce snižují nejistotu, protože zajišťují informace a opakované jednání (teorie her, viz průvodce Logika a kritické myšlení). Teze o demokratickém míru konstatuje empirické pozorování, že vyspělé demokracie spolu téměř neválčí; o jeho vysvětlení (normy, instituce, obchod, nebo jiné faktory) se vedou spory.anarchy, security dilemma, balance of power, democratic peace

10.2Organizace spojených národů

Charta OSN byla podepsána 26. 6. 1945 v San Francisku a vstoupila v platnost 24. 10. 1945. OSN má 193 členských států. Jejím hlavním cílem je udržovat mezinárodní mír a bezpečnost; Charta zakazuje hrozbu silou a použití síly (čl. 2 odst. 4) s výjimkou sebeobrany (čl. 51) a opatření schválených Radou bezpečnosti (kapitola VII).United Nations, UN Charter

Obr. 10.1 Šest hlavních orgánů OSN podle čl. 7 Charty. Závazná rozhodnutí o míru a bezpečnosti přijímá jen Rada bezpečnosti.

Rada bezpečnosti má 15 členů: pět stálých (Čína, Francie, Rusko, Spojené království, USA) a deset volených Valným shromážděním na dva roky. Věcná rozhodnutí vyžadují 9 hlasů včetně souhlasu všech stálých členů (čl. 27); nesouhlas jediného stálého člena je veto. Podle ustálené praxe se zdržení stálého člena za veto nepovažuje.Security Council, veto

Příklad Banzhafův index Rady bezpečnosti

Pravidlo „9 hlasů včetně všech pěti stálých“ lze zapsat jako vážené hlasování: stálí členové váha 7, volení 1, kvóta 39 (pět stálých dá 35, k tomu musí přidat aspoň 4 volení). Výčtem všech \(2^{15} = 32\,768\) koalic vychází, že stálý člen je rozhodující v 848 koalicích, volený v 84. Normalizovaný Banzhafův index stálého člena je 16,7 %, voleného 1,65 %: stálý člen má asi desetkrát větší vliv, ačkoli formálně „hlasuje jedním hlasem“.

10.3NATO

Severoatlantická smlouva byla podepsána ve Washingtonu 4. 4. 1949 dvanácti státy. Jádrem je článek 5: ozbrojený útok proti jednomu nebo více členům v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem a každý člen pomůže opatřeními, která uzná za nutná, včetně použití ozbrojené síly. Článek 5 byl poprvé aktivován po útocích 11. 9. 2001. NATO má 32 členů (posledními byly Finsko 2023 a Švédsko 2024); Česko je členem od 12. 3. 1999. Rozhoduje se konsenzem.North Atlantic Treaty, collective defence

10.4Evropská unie

EU má 27 členských států; Česko je členem od 1. 5. 2004. Na rozdíl od klasických mezinárodních organizací má rysy nadnárodnosti: její právo má přednost před vnitrostátním a některá rozhodnutí se přijímají většinou, tedy i proti vůli jednotlivých států.supranationalism, intergovernmentalism

Obr. 10.2 Řádný legislativní postup EU: Komise navrhuje, Evropský parlament a Rada EU schvalují ve shodném znění. Evropská rada (summity) zákony nepřijímá, určuje politické priority.

Kvalifikovaná většina v Radě EU (od roku 2014) vyžaduje současně souhlas aspoň 55 % členských států (15 z 27) a států představujících aspoň 65 % obyvatel EU; blokační menšinu musí tvořit aspoň 4 státy (čl. 16 SEU, čl. 238 SFEU). Některé oblasti (zahraniční a bezpečnostní politika, daně, rozšiřování) vyžadují jednomyslnost. Evropský parlament má ve volebním období 2024–2029 720 poslanců, z toho 21 z ČR.qualified majority voting

Pozor

Neplést si Evropskou radu (summit hlav států a vlád EU), Radu EU (ministři členských států, spolu s Parlamentem přijímá zákony) a Radu Evropy (samostatná organizace 46 států ve Štrasburku, nikoli orgán EU, pod níž působí Evropský soud pro lidská práva).

10.5Vážené hlasování a indexy moci

Vážená hra \([q; w_1, \dots, w_n]\): koalice vyhrává, je-li součet vah jejích členů aspoň \(q\). Člen \(i\) je v koalici rozhodující (swing), když s ním koalice vyhrává a bez něj ne. John Banzhaf (1965) navrhl měřit moc podílem takových situací.weighted voting game, swing, Banzhaf power index

Normalizovaný Banzhafův index a Shapleyho-Shubikův index\[\beta_i = \frac{\eta_i}{\sum_j \eta_j},\qquad \varphi_i = \frac{\#\{\text{pořadí, v nichž } i \text{ dovrší kvótu}\}}{n!}\]

kde \(\eta_i\) je počet vítězných koalic, v nichž je \(i\) rozhodující. Shapley a Shubik (1954) místo koalic počítají pořadí, v nichž se členové přidávají.

Příklad Rada EHS 1958: [12; 4, 4, 4, 2, 2, 1]

Rozhodující pozice: Francie, Německo, Itálie po 10, Belgie a Nizozemsko po 6, Lucembursko 0 (součet 42). Banzhafův index: velké státy 10/42 = 23,8 %, Belgie a Nizozemsko 6/42 = 14,3 %, Lucembursko 0 %, ačkoli mělo 1/17 = 5,9 % vah. Všechny váhy kromě lucemburské jsou sudé, takže koalici, které chybí do 12 právě jeden hlas, nelze sestavit. Shapleyho-Shubikův index dává 23,3 %, 15,0 % a 0 %.

Příklad Parlament [101; 80, 52, 22, 18, 15, 13]

Rozhodující pozice: A 24, B 8, C 8, D 4, E 4, F 4 (součet 52). Banzhafův index: A 46,2 %, B i C po 15,4 %, D, E, F po 7,7 %. Strana B má 2,4krát víc křesel než C, ale stejnou moc; strana A se 40 % křesel má 46 % moci.

Pomůcka

Ve hře [51; 45, 40, 15] má každý člen třetinu moci: libovolní dva tvoří většinu. Velikost se nerovná vlivu, rozhoduje, jak často jste potřeba.

10.6Procvičení

Spočítejte normalizovaný Banzhafův index pro hru [6; 4, 3, 2, 1].

Vítězné koalice a rozhodující členové: {4,3} oba; {4,2} oba; {4,3,2} jen 4; {4,3,1} 4 a 3; {4,2,1} 4 a 2; {3,2,1} všichni tři; {4,3,2,1} nikdo. Počty: 4 → 5, 3 → 3, 2 → 3, 1 → 1, součet 12. Index: 5/12 = 41,7 %, 25 %, 25 %, 1/12 = 8,3 %.

Kolik států musí v Radě EU nejméně souhlasit pro kvalifikovanou většinu a co dalšího je třeba?

15 z 27 (55 %), a navíc musí představovat aspoň 65 % obyvatel EU.

Proč realismus předpovídá vyvažování moci a liberalismus spolupráci, i když oba vycházejí z anarchie?

Realismus zdůrazňuje relativní zisky a nejistotu o úmyslech: co posílí soupeře, ohrožuje mě. Liberalismus zdůrazňuje absolutní zisky a instituce, které snižují nejistotu a umožňují opakovanou spolupráci.

Hlasuje-li v Radě bezpečnosti 13 členů pro, jeden stálý člen proti a jeden volený se zdrží, je návrh přijat?

Ne. Nesouhlas stálého člena je veto (čl. 27 odst. 3 Charty), bez ohledu na počet hlasů pro.

Co si odnést

Mezinárodní systém je anarchický; realismus, liberalismus a konstruktivismus z toho vyvozují různé závěry.
OSN (193 států) má v Radě bezpečnosti 5 stálých členů s vetem; NATO (32 členů) stojí na kolektivní obraně podle čl. 5.
EU je částečně nadnárodní: kvalifikovaná většina 55 % států a 65 % obyvatel.
Váha hlasu není moc: Banzhafův index měří, jak často je člen rozhodující.

Část IIIVysoká škola

Teorie demokracie a autoritarismuvysoká škola

Mezi plnou demokracií a uzavřenou diktaturou leží široké pásmo režimů, které konají volby, ale soutěž v nich není férová. Politologie se snaží demokracii přesně vymezit a měřit, popsat, jak se autoritářské režimy udržují a jak demokracie vznikají a upadají. A teorie sociální volby ukazuje překvapivou věc: žádné hlasovací pravidlo neumí převést názory mnoha lidí na „vůli většiny“ bez nějakého paradoxu.

🍕

Tři kamarádi vybírají pizzu. Anna chce raději šunkovou než sýrovou a sýrovou raději než zeleninovou. Boris má pořadí sýrová, zeleninová, šunková, Cyril zeleninová, šunková, sýrová. Hlasují ve dvojicích: šunková porazí sýrovou, sýrová zeleninovou a zeleninová šunkovou. Skupina rozumných lidí má neuspořádané přání. Na tento paradox upozornil markýz de Condorcet roku 1785.

Kdo vyhraje? Záleží na pravidlu

Tři kandidáti A, B, C a šest možných pořadí. Nastavte, kolik voličů má které pořadí. Dlaždice ukážou vítěze podle čtyř pravidel, trojúhelník souboje dvojic (šipka vede od vítěze k poraženému). Zkuste předvolby.

LABORATOŘ

Předvolby

A > B > C A > C > B B > A > C

B > C > A C > A > B C > B > A

Pravidla: relativní většina = nejvíc prvních míst; dvoukolové = do druhého kola postupují dva s nejvíce prvními místy, rozhodne vzájemný souboj (pro tři kandidáty totéž co alternativní hlas); Bordovo pravidlo = 2 body za první místo, 1 za druhé; Condorcetův vítěz = porazí každého soupeře ve dvojici (nemusí existovat). Při rovnosti laboratoř hlásí remízu.

Minihra: jaký je to režim?

Modelové státy popsané několika znaky. Zařaďte je podle typologie Regimes of the World (Lührmann a kol. 2018).

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: polyarchie, měření demokracie, autoritářské a hybridní režimy, vlny demokratizace, teorie sociální volby a Arrowova věta

11.1Dahlova polyarchie

Robert Dahl (1971) nazval reálně existující demokracie polyarchiemi („vláda mnohých“), protože ideál demokracie žádný stát plně nesplňuje. Režimy rozlišil podle dvou rozměrů: veřejná soutěž (lze legálně vystupovat proti vládě a soupeřit o moc?) a inkluzivita (kolik obyvatel se smí účastnit?). Polyarchie vyžaduje mimo jiné volené představitele, svobodné a férové volby, všeobecné volební právo, právo kandidovat, svobodu projevu, alternativní zdroje informací a svobodu sdružování.polyarchy, contestation, inclusiveness

Obr. 11.1 Dahlovy dva rozměry demokratizace. Historicky vedly cesty k polyarchii buď nejprve přes soutěž mezi elitami (s omezeným volebním právem), nebo nejprve přes masovou účast bez soutěže.

11.2Měření demokracie a typy režimů

Demokracii měří několik projektů s různými definicemi: V-Dem (Varieties of Democracy, Göteborg; hodnocení tisíců expertů, indexy volební, liberální, participativní, deliberativní a rovnostářské demokracie), Freedom House (politická práva a občanské svobody) a dříve Polity. Jejich hodnocení se většinou shodují v pořadí, liší se v hranicích kategorií. Typologie Regimes of the World (Lührmann, Tannenberg a Lindberg 2018) staví na datech V-Dem:measuring democracy, regime typology

Obr. 11.2 Typologie Regimes of the World. Hranici mezi autokracií a demokracií tvoří svobodné a férové vícestranické volby; liberální demokracie navíc vyžaduje omezení výkonné moci soudy a ochranu práv.

Autoritářské a totalitní režimy

Juan Linz (1964, 2000) definoval autoritářský režim čtyřmi znaky: omezený, neodpovědný pluralismus; místo propracované ideologie spíše „mentality“; žádná intenzivní masová mobilizace (s výjimkou některých období); vůdce nebo malá skupina vykonává moc ve formálně nejasných, ale předvídatelných mezích. Totalitarismus (Friedrich a Brzezinski 1956) se liší snahou ovládnout celou společnost: oficiální ideologie, jediná masová strana, teroristická tajná policie, monopol na komunikaci a zbraně, centrálně řízená ekonomika (příklady 20. století vykládá průvodce Dějepis).authoritarianism, totalitarianism

Po roce 1990 přibylo hybridních režimů. Levitsky a Way (2010) popsali soutěživý autoritarismus: volby se konají a opozice v nich může i uspět, ale vládnoucí strana si zajišťuje výhodu zneužíváním státních zdrojů, kontrolou médií a tlakem na soudy.hybrid regime, competitive authoritarianism

Vlny demokratizace a autokratizace

Samuel Huntington (1991) popsal tři vlny demokratizace: dlouhou první (asi 1828–1926), krátkou druhou po druhé světové válce a třetí od roku 1974 (Portugalsko), která zahrnula jižní Evropu, Latinskou Ameriku a po roce 1989 i střední a východní Evropu. Každou vlnu následovala zpětná vlna. Lührmann a Lindberg (2019) hovoří o „třetí vlně autokratizace“: dnešní úpadek demokracie probíhá většinou postupně a legálně, posilováním výkonné moci na úkor kontrolních institucí (Bermeo 2016), ne převraty.waves of democratisation, democratic backsliding, autocratisation

Ve skutečnosti

Proč jsou některé demokracie stabilní? Teorie modernizace (Lipset 1959) spojuje demokracii s bohatstvím a vzděláním; Przeworski a kol. (2000) zjistili, že bohatství spíš chrání existující demokracie, než že by je vytvářelo. Jiní zdůrazňují instituce, politickou kulturu (Almond a Verba 1963), občanskou společnost (Putnam 1993) nebo chování elit. Shoda panuje jen v tom, že jednoduchá příčina neexistuje.

11.3Teorie sociální volby

Jak z individuálních pořadí udělat pořadí skupiny? Jean-Charles de Borda (1781) navrhl body za pořadí, Condorcet (1785) souboje dvojic. Condorcet ukázal, že většinové souboje mohou vytvořit cyklus.social choice, Condorcet paradox, Borda count

Obr. 11.3 Cyklus pro 9 voličů (4× A>B>C, 3× B>C>A, 2× C>A>B). Kdo řídí pořadí hlasování, může určit vítěze.

Příklad 15 voličů, tři pravidla, tři vítězové

6× A>B>C, 5× C>B>A, 4× B>C>A. Relativní většina: A 6, C 5, B 4, vyhrává A. Dvoukolové: postupují A a C; voliči B dají hlas C, C vyhraje 9 : 6. Borda: A \(6\cdot 2 = 12\), B \(6\cdot 1 + 5\cdot 1 + 4\cdot 2 = 19\), C \(5\cdot 2 + 4\cdot 1 = 14\), vyhrává B. B je zároveň Condorcetův vítěz: porazí A 9 : 6 i C 10 : 5. Kandidát, kterého by většina dala před každého jiného, prohraje relativní většinu i dvoukolové hlasování.

Arrowova věta

Kenneth Arrow (1951, Nobelova cena za ekonomii 1972) dokázal, že pro tři a více možností neexistuje pravidlo, které by z libovolných individuálních pořadí vždy vytvořilo úplné a tranzitivní pořadí skupiny a zároveň splňovalo tyto podmínky:Arrow's impossibility theorem

neomezená doména: pravidlo funguje pro jakákoli pořadí voličů;
Paretův princip: dá-li každý X před Y, dá ho tak i skupina;
nezávislost na irelevantních alternativách: pořadí X a Y ve skupině závisí jen na tom, jak voliči řadí X a Y;
nediktátorství: neexistuje volič, jehož pořadí vždy rozhodne.

Bordovo pravidlo porušuje nezávislost (přidání nebo odebrání kandidáta může změnit pořadí ostatních), většinové souboje porušují tranzitivitu (cyklus). Věta Gibbarda (1973) a Satterthwaitea (1975) dodává, že každé nediktátorské pravidlo pro tři a více možností lze někdy strategicky zmanipulovat. Naopak pro dvě možnosti je podle Mayovy věty (1952) prostá většina jediné pravidlo, které je anonymní, neutrální a kladně citlivé.independence of irrelevant alternatives, Gibbard-Satterthwaite theorem, May's theorem

Pomůcka

Cyklus nevzniká, když mají všichni voliči jednovrcholové preference na společné ose (každý má jedno nejoblíbenější místo a čím dál od něj, tím hůř). Pak je Condorcetovým vítězem poloha mediánového voliče (Black 1948), viz kapitola 12.

Pozor

Arrowova věta neříká, že demokracie je nemožná nebo že volby nemají smysl. Říká, že každé hlasovací pravidlo má nějakou slabinu a výběr pravidla je kompromis mezi rozumnými požadavky. William Riker (1982) z ní vyvodil skeptický pohled na „vůli lidu“, Gerry Mackie (2003) mu oponoval, že cykly jsou ve skutečných hlasováních vzácné.

11.4Procvičení

Voliči: 4× A>B>C, 3× B>C>A, 2× C>B>A. Kdo vyhraje relativní většinou, dvoukolově, Bordovým pravidlem a kdo je Condorcetův vítěz?

Relativní většina: A (4). Dvoukolové: A a B, hlasy C jdou k B, B 5 : 4. Borda: A 8, B 12, C 7, B. Condorcet: B porazí A 5 : 4 a C 7 : 2, B.

V cyklu z Obr. 11.3 se nejprve hlasuje A proti B a vítěz pak proti C. Kdo vyhraje? A když se začne B proti C?

A porazí B (6 : 3), pak C porazí A (5 : 4): C. Začne-li se B proti C: B vyhraje (7 : 2), pak A porazí B: A. Pořadí hlasování (agenda) určuje vítěze.

Čím se podle Linze liší autoritářský režim od totalitního?

Autoritářský režim připouští omezený pluralismus, nemá propracovanou ideologii a nemobilizuje masy; totalitní usiluje o úplnou kontrolu společnosti jedinou ideologií, masovou stranou, terorem a monopolem informací.

Ve státě se konají vícestranné volby, opozice v nich získá třetinu křesel, ale opoziční kandidáti nemají přístup do veřejnoprávních médií a volební komise ovládá vláda. Jak režim zařadíte?

Jako volební autokracii, resp. soutěživý autoritarismus: volby jsou vícestranické, ale nejsou férové.

Co si odnést

Polyarchie = veřejná soutěž + široká účast; demokracie se měří (V-Dem, Freedom House) a typologie RoW rozlišuje čtyři typy režimů.
Autoritářské režimy připouštějí omezený pluralismus, totalitní usilují o úplnou kontrolu; dnešní hybridní režimy pořádají nefér volby.
Stejné preference dají podle různých pravidel různého vítěze; většinové souboje mohou tvořit cyklus.
Arrowova věta: žádné pravidlo pro tři a více možností nesplní všechny rozumné požadavky najednou.

Část IIIVysoká škola

Metody politologievysoká škola

Politologie je empirická věda: tvrzení o politice se mají dát ověřit daty. Používá statistiku velkých souborů, experimenty, srovnání několika zemí, hloubkové případové studie i matematické modely. Každá metoda odpovídá na jiný typ otázky a každá má své slabiny; nejtěžší je vždy otázka příčiny a následku.

🔬

V obcích s více knihovnami chodí víc lidí k volbám. Znamená to, že knihovny zvyšují volební účast? Možná. Nebo mají takové obce víc vzdělaných obyvatel, kteří chodí do knihoven i k volbám. Rozlišit korelaci a příčinu je hlavní řemeslo politologa, stejně jako lékaře nebo ekonoma.

Downsův model: kam se posunou strany?

Voliči jsou rozloženi na levo-pravé ose 0–100 a volí stranu, která je jim nejblíž. Nastavte polohy dvou modelových stran a tvar rozložení voličů. Tlačítko „krok“ nechá obě strany posunout se tam, kde by získaly víc hlasů.

LABORATOŘ

Rozložení voličů

Poloha strany A Poloha strany B

Model: prostorový model hlasování (Hotelling 1929, Downs 1957, Black 1948). Voliči volí bližší stranu, všichni hlasují, strany chtějí jen maximalizovat hlasy. Jeden vrchol: normální rozdělení se středem 50 a směrodatnou odchylkou 15; dva vrcholy: směs dvou normálních (25 a 75, odchylka 10); sešikmené: více voličů vlevo. Krok: každá strana se posune nejvýše o 5 bodů do polohy s největším ziskem proti současné poloze soupeře.

Minihra: jakou metodou?

Která metoda nejlépe odpovídá popsanému výzkumu?

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: empirická a normativní politologie, pojmy a měření, kauzalita, experimenty, srovnávací metoda a případové studie, formální modely

12.1Politologie jako věda

Normativní politická teorie se ptá, jaká by politika měla být (spravedlnost, legitimita; průvodce Filozofie). Empirická politologie se ptá, jaká politika je a proč. Behaviorální revoluce 50. a 60. let prosadila systematický sběr dat a testování hypotéz; nový institucionalismus od 80. let vrátil do centra instituce (pravidla hry), interpretativní přístupy zdůrazňují význam, který aktéři svému jednání přikládají.normative and empirical political science, behaviouralism, new institutionalism

Obr. 12.1 Výzkumný cyklus. Nejvíc chyb vzniká ve dvou místech: při převodu abstraktního pojmu na měřitelný znak a při vyvozování příčiny z korelace.

12.2Pojmy a měření

Abstraktní pojem (demokracie, korupce, polarizace) je třeba operacionalizovat: určit znaky, které ho měří. Validita říká, zda měříme to, co chceme (měří počet stran v parlamentu pluralismus?), reliabilita, zda měření dává při opakování stejné výsledky (Adcock a Collier 2001). Giovanni Sartori (1970) varoval před natahováním pojmů: když pojem rozšíříme, aby pokryl víc případů, ztrácí obsah.operationalisation, validity, reliability, conceptual stretching

Pozor

Ekologický klam (Robinson 1950): ze vztahu mezi celky nelze usuzovat na jednotlivce. Platí-li, že v okresech s vyšším podílem starších lidí má strana X víc hlasů, neplyne z toho, že ji volí starší lidé; může ji volit kdokoli, kdo v takových okresech žije.

12.3Kauzalita a experimenty

Korelace dvou proměnných může mít tři vysvětlení: X způsobuje Y, Y způsobuje X (obrácená kauzalita), nebo obě ovlivňuje třetí proměnná Z (matoucí proměnná). Proto se politologie opírá o kontrafaktuální pojetí příčiny: jaký by byl výsledek u téže jednotky, kdyby X nebylo?correlation and causation, confounding, reverse causality, counterfactual

Obr. 12.2 Matoucí proměnná. Korelace knihoven a volební účasti může vzniknout jen proto, že obojí souvisí se vzděláním.

Randomizovaný experiment řeší problém tím, že o tom, kdo dostane „léčbu“, rozhodne los: obě skupiny se pak v průměru liší jen léčbou. Gerber a Green (2000) tak terénními experimenty ukázali, že osobní návštěva zvyšuje volební účast víc než telefonát nebo pošta. Kde experiment není možný, hledají se přirozené experimenty (náhoda nebo pravidlo, které rozdělí jednotky skoro náhodně) a kvaziexperimentální metody (rozdíl v rozdílech, regresní diskontinuita, instrumentální proměnné; průvodce Statistika a modely).randomised experiment, field experiment, natural experiment

Příklad Terénní experiment s výzvou k volbám

1 000 losem vybraných domácností dostalo dopis s výzvou k volbám, 1 000 kontrolních ne. Účast: 47 % proti 44 %, rozdíl 3 p. b. Směrodatná chyba rozdílu \(\sqrt{0{,}47\cdot 0{,}53/1000 + 0{,}44\cdot 0{,}56/1000} = 2{,}23\) p. b., 95% interval −1,4 až 7,4 p. b. obsahuje nulu: účinek nelze prokázat. Se 4 000 domácnostmi v každé skupině by stejný rozdíl dal interval 0,8 až 5,2 p. b.

12.4Srovnávací metoda a případové studie

Když je případů málo (státy, revoluce), používá se systematické srovnání. John Stuart Mill (1843) popsal metodu shody a metodu rozdílu; Przeworski a Teune (1970) z nich odvodili dvě strategie výběru případů:comparative method, most similar systems design, most different systems design

**Tab. 12.1**Dvě strategie srovnání
Strategie	Výběr případů	Logika	Příklad otázky
nejpodobnější systémy	podobné ve všem kromě zkoumané příčiny a výsledku	metoda rozdílu: co se liší, je kandidát na příčinu	proč mají dvě sousední, podobné země různý počet stran? (rozdílný volební systém)
nejodlišnější systémy	odlišné ve všem kromě výsledku	metoda shody: co mají společné, je kandidát na příčinu	co mají společného velmi odlišné země, kde vznikla stabilní demokracie?

Případová studie zkoumá do hloubky jeden nebo několik případů. Silná je v odhalení mechanismu: sledování procesu (process tracing; George a Bennett 2005) skládá řetěz kroků mezi příčinou a následkem. Slabinou je zobecnitelnost. King, Keohane a Verba (1994) tvrdili, že kvalitativní i kvantitativní výzkum má stejnou logiku vyvozování; kritici (Brady a Collier 2004) namítli, že kvalitativní metody mají vlastní silné stránky, které nelze převést na statistiku.case study, process tracing

12.5Formální modely: Downs a mediánový volič

Anthony Downs (1957) převzal Hotellingův model prodejců na pláži: voliči leží na ose, volí nejbližší stranu, strany chtějí vyhrát. Ve dvoustranické soutěži s jednovrcholovými preferencemi se obě strany posunou k poloze mediánového voliče, protože ten, kdo je mu blíž, získá víc než polovinu hlasů. Duncan Black (1948) dokázal, že poloha mediánového voliče je pak Condorcetovým vítězem (kapitola 11).spatial model, median voter theorem

Podíl hlasů strany A (vlevo) při polohách a < b\[s_A = F\Big(\frac{a+b}{2}\Big),\qquad F = \text{distribuční funkce rozložení voličů}\]

Příklad Normální rozložení, střed 50, odchylka 15

A na 45, B na 70. Hranice mezi voliči stran leží uprostřed: 57,5. A získá \(F(57{,}5) = \Phi(0{,}5) = 69{,}1\,\%\). Kdyby A stála na 30 a B na 45, hranice je 37,5 a A získá jen \(\Phi(-0{,}833) = 20{,}2\,\%\). Strana bližší středu vyhrává.

Ve skutečnosti

Strany se k mediánu v praxi úplně nesbíhají. Model to vysvětluje porušením předpokladů: strany chtějí i prosadit politiku, ne jen vyhrát; musí uspět v primárkách nebo u členů; voliči na okrajích mohou zůstat doma; soutěž není jednorozměrná a stran bývá víc než dvě. Formální model je užitečný právě tím, že přesně ukazuje, který předpoklad je třeba změnit, aby se předpověď změnila.

Pomůcka

Výběr metody podle otázky: „Jak často a jak silně?“ → statistika velkého N. „Způsobuje X skutečně Y?“ → experiment nebo kvaziexperiment. „Jak a proč se to stalo?“ → případová studie a sledování procesu. „Co plyne z předpokladů?“ → formální model.

12.6Procvičení

Normální rozložení voličů se středem 50 a odchylkou 15; A stojí na 40, B na 60. Jaké jsou podíly hlasů? Co se stane, posune-li se A na 50?

Hranice 50, A i B po 50 %. A na 50, B na 60: hranice 55, \(s_A = \Phi(5/15) = \Phi(0{,}333) =\) 63,1 %. Posun ke středu se vyplatí.

Studie zjistí, že země s více nevládními organizacemi mají stabilnější demokracii. Uveďte dvě alternativní vysvětlení.

Obrácená kauzalita: stabilní demokracie umožňuje vznik organizací. Matoucí proměnná: bohatství nebo vzdělání zvyšuje obojí.

Experiment: v léčebné skupině 2 000 lidí účast 52 %, v kontrolní 2 000 lidí 49 %. Je rozdíl statisticky významný na hladině 5 %?

\(SE = \sqrt{0{,}52\cdot 0{,}48/2000 + 0{,}49\cdot 0{,}51/2000} = 1{,}58\) p. b., \(z = 3/1{,}58 = 1{,}90 \lt 1{,}96\). Těsně ne; 95% interval −0,1 až 6,1 p. b.

Vysvětlete ekologický klam na příkladu.

Z toho, že regiony s vyšší nezaměstnaností dávají víc hlasů straně X, nelze usoudit, že stranu X volí nezaměstnaní. Vztah na úrovni celků se nemusí shodovat se vztahem na úrovni jednotlivců.

Co si odnést

Empirická politologie převádí pojmy na měřitelné znaky; validita a reliabilita jsou podmínkou.
Korelace není příčina: hrozí obrácená kauzalita a matoucí proměnné; nejsilnější důkaz dává randomizovaný experiment.
Srovnání nejpodobnějších a nejodlišnějších systémů a případové studie slouží tam, kde je případů málo.
Downsův model: ve dvoustranické soutěži táhne strany k mediánovému voliči; odchylky od předpovědi ukazují, které předpoklady neplatí.

PřílohaA

Slovníček

PřílohaB

Vzorce a pravidla na jednom místě

Většiny a kvóra (kapitoly 3 a 5)

Orgán s N členy, P přítomnými\[\text{většina přítomných } \Big\lfloor \tfrac{P}{2}\Big\rfloor + 1,\quad \text{většina všech } \Big\lfloor \tfrac{N}{2}\Big\rfloor + 1,\quad \text{tři pětiny } \Big\lceil \tfrac{3N}{5}\Big\rceil,\quad \text{kvórum Sněmovny } \Big\lceil \tfrac{N}{3}\Big\rceil = 67\]

**Tab. B.1**Čísla ústavního systému ČR
Orgán	Členové	Období	Volba
Poslanecká sněmovna	200	4 roky	poměrná, 14 krajů, klauzule 5 / 8 / 11 %
Senát	81	6 let, třetina každé 2 roky	dvoukolová většinová, 81 obvodů
prezident	1	5 let, nejvýše 2× po sobě	přímá, dvoukolová
Ústavní soud	15	10 let	jmenuje prezident se souhlasem Senátu

Volební systémy (kapitola 6)

Dělitelé a kvóty\[\text{d'Hondt } 1, 2, 3, \dots\quad \text{Sainte-Laguë } 1, 3, 5, \dots\quad q_{\text{Hare}} = \frac{V}{M},\ q_{\text{Droop}} = \frac{V}{M+1},\ q_{\text{Imperiali}} = \frac{V}{M+2}\]

Disproporcionalita, efektivní práh, zákon krychle\[LSq = \sqrt{\tfrac12\sum_i (v_i - s_i)^2},\qquad T_{\text{ef}} \approx \frac{75\,\%}{M+1},\qquad \frac{s}{1-s} = \Big(\frac{v}{1-v}\Big)^{3}\]

Strany a koalice (kapitoly 7 a 10)

Efektivní počet stran a indexy moci\[N = \frac{1}{\sum_i p_i^{2}},\qquad \beta_i = \frac{\eta_i}{\sum_j \eta_j},\qquad \varphi_i = \frac{\#\{\text{pořadí, v nichž } i \text{ dovrší kvótu}\}}{n!}\]

Veřejná politika (kapitola 8)

Analýza nákladů a přínosů\[NPV = -I + \sum_{t=1}^{n}\frac{B_t - O_t}{(1+r)^t},\qquad BCR = \frac{PV(B)}{I + PV(O)}\]

Průzkumy a metody (kapitoly 9 a 12)

Chyba odhadu, potřebný vzorek, chyba rozdílu\[\text{MoE} = 1{,}96\sqrt{\frac{p(1-p)}{n}},\quad n = \Big(\frac{1{,}96}{\text{MoE}}\Big)^2 p(1-p),\quad \text{MoE}_{p_1-p_2} = 1{,}96\sqrt{\frac{p_1 + p_2 - (p_1-p_2)^2}{n}}\]

Downsův model (dvě strany, a < b)\[s_A = F\Big(\frac{a+b}{2}\Big),\qquad s_B = 1 - s_A\]

Hlasovací pravidla (kapitola 11)

**Tab. B.2**Pravidla pro výběr z více kandidátů
Pravidlo	Postup	Slabina
relativní většina	nejvíc prvních míst	může vyhrát kandidát, kterého většina řadí poslední
dvoukolové / alternativní hlas	vyřazování nejslabších, rozhodne souboj	nemonotónnost: víc podpory může uškodit
Bordovo	body podle pořadí	závislost na irelevantních alternativách, náchylnost k taktice
Condorcetovo	vítěz všech soubojů dvojic	vítěz nemusí existovat (cyklus)

PřílohaC

Zdroje a předpoklady

Předpisy a fakta (ověřeno 13. 10. 2026)

Ústava ČR, ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (poslední změna ústavním zákonem č. 87/2024 Sb.): čl. 2 (referendum), 6 (ochrana menšin), 9 (nezměnitelnost podstatných náležitostí), 16, 18, 19 (složení komor, volby, věk), 33, 35 (rozpuštění Sněmovny), 39 (kvórum a většiny), 46–52 (zákonodárný proces), 54–66 (prezident), 67–76 (vláda, důvěra a nedůvěra), 83–89 (Ústavní soud), 97, 98 (NKÚ, ČNB). Zdroj: zakonyprolidi.cz, znění účinné od 1. 1. 2026. Ověřeno 13. 10. 2026.
Přímá volba prezidenta: ústavní zákon č. 71/2012 Sb.; první přímá volba v lednu 2013. Referendum o přistoupení k EU: ústavní zákon č. 515/2002 Sb., hlasování 13.–14. 6. 2003. Místní referendum: zákon č. 22/2004 Sb.; krajské referendum: zákon č. 118/2010 Sb.
Volby do Poslanecké sněmovny: zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, ve znění zákona č. 189/2021 Sb. (účinnost 1. 7. 2021); nález Ústavního soudu Pl. ÚS 44/17 ze dne 2. 2. 2021, vyhlášen pod č. 49/2021 Sb. Postup přepočtu (14 krajů, Imperialiho kvóta v 1. skrutiniu, Hagenbach-Bischoffova kvóta ve 2. skrutiniu, klauzule 8 % pro dvoučlenné a 11 % pro tří- a vícečlenné koalice, 4 preferenční hlasy, hranice 5 %): Český statistický úřad, Legislativa a metody přepočtu – volby do Poslanecké sněmovny (csu.gov.cz). Ověřeno 13. 10. 2026.
Volby do Poslanecké sněmovny 3.–4. 10. 2025: volební účast 68,95 %, mandáty získalo 6 subjektů, poprvé korespondenční hlasování ze zahraničí; účast 2021 65,43 %, 2017 60,84 %. Zdroj: ČSÚ, volby.cz. Ověřeno 13. 10. 2026.
Zákaz zveřejňování průzkumů: § 6 odst. 1 zákona č. 234/2025 Sb., o volebních kampaních a o transparentnosti a cílení politické reklamy (účinnost 1. 1. 2026; pro volby vyhlášené dříve platí dosavadní předpisy podle § 31). Dříve § 16 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb.; § 16 až 16i zrušil zákon č. 235/2025 Sb. s účinností od 1. 1. 2026 (ověřeno 15. 10. 2026). Veřejnoprávní média: zákony č. 483/1991 Sb. a č. 484/1991 Sb.; zákon č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
OSN: Charta OSN (podepsána 26. 6. 1945, v platnosti od 24. 10. 1945), čl. 2 odst. 4, 7, 23, 27, 51; 193 členských států. NATO: Severoatlantická smlouva (Washington, 4. 4. 1949), čl. 5; 32 členů (Finsko 2023, Švédsko 2024); ČR od 12. 3. 1999. Ověřeno 13. 10. 2026.
EU: čl. 16 Smlouvy o EU a čl. 238 Smlouvy o fungování EU (kvalifikovaná většina 55 % států a 65 % obyvatel, blokační menšina aspoň 4 státy); rozhodnutí Evropské rady (EU) 2023/2061 o složení Evropského parlamentu (720 poslanců, ČR 21 pro období 2024–2029); ČR členem od 1. 5. 2004. Zdroj: consilium.europa.eu, results.elections.europa.eu. Ověřeno 13. 10. 2026.
Rada EHS 1958: vážení hlasů pro kvalifikovanou většinu podle čl. 148 Smlouvy o založení EHS (Francie, Německo, Itálie 4, Belgie, Nizozemsko 2, Lucembursko 1, kvalifikovaná většina 12 ze 17).

Literatura

Učebnice: Heywood, A. (2019): Politics. 5. vyd., Red Globe Press. – Lijphart, A. (2012): Patterns of Democracy. 2. vyd., Yale University Press. – Gallagher, M., Mitchell, P. (eds.) (2005): The Politics of Electoral Systems. Oxford University Press. – Howlett, M., Ramesh, M., Perl, A. (2009): Studying Public Policy. 3. vyd., Oxford University Press.
Moc a politika (kap. 1–3): Weber, M. (1919): Politik als Beruf. – Dahl, R. A. (1957): The Concept of Power. Behavioral Science 2(3), 201–215. – Bachrach, P., Baratz, M. S. (1962): Two Faces of Power. American Political Science Review 56(4), 947–952. – Lukes, S. (1974): Power: A Radical View. Macmillan. – Olson, M. (1965): The Logic of Collective Action. Harvard University Press. – Ostrom, E. (1990): Governing the Commons. Cambridge University Press. – Fehr, E., Gächter, S. (2000): Cooperation and Punishment in Public Goods Experiments. American Economic Review 90(4), 980–994. – Easton, D. (1965): A Systems Analysis of Political Life. Wiley. – Linz, J. J. (1990): The Perils of Presidentialism. Journal of Democracy 1(1), 51–69. – Duverger, M. (1980): A New Political System Model: Semi-Presidential Government. European Journal of Political Research 8(2), 165–187. – Shugart, M. S., Carey, J. M. (1992): Presidents and Assemblies. Cambridge University Press. – Schumpeter, J. A. (1942): Capitalism, Socialism and Democracy. Harper.
Ideologie (kap. 4): Heywood, A. (2021): Political Ideologies. 7. vyd., Bloomsbury. – Burke, E. (1790): Reflections on the Revolution in France. – Mill, J. S. (1859): On Liberty. – Nozick, R. (1974): Anarchy, State, and Utopia. Basic Books. – Arendt, H. (1951): The Origins of Totalitarianism. Harcourt.
Volby a strany (kap. 6–7): Duverger, M. (1951): Les partis politiques. Armand Colin. – Kendall, M. G., Stuart, A. (1950): The Law of the Cubic Proportion in Election Results. British Journal of Sociology 1(3), 183–196. – Gallagher, M. (1991): Proportionality, Disproportionality and Electoral Systems. Electoral Studies 10(1), 33–51. – Lijphart, A. (1994): Electoral Systems and Party Systems. Oxford University Press. – Balinski, M. L., Young, H. P. (1982): Fair Representation. Yale University Press. – Lipset, S. M., Rokkan, S. (1967): Party Systems and Voter Alignments. Free Press. – Sartori, G. (1976): Parties and Party Systems. Cambridge University Press. – Laakso, M., Taagepera, R. (1979): „Effective“ Number of Parties. Comparative Political Studies 12(1), 3–27. – Riker, W. H. (1962): The Theory of Political Coalitions. Yale University Press. – Axelrod, R. (1970): Conflict of Interest. Markham. – Strøm, K. (1990): Minority Government and Majority Rule. Cambridge University Press. – Katz, R. S., Mair, P. (1995): Changing Models of Party Organization and Party Democracy. Party Politics 1(1), 5–28.
Veřejná politika (kap. 8): Lindblom, C. E. (1959): The Science of „Muddling Through“. Public Administration Review 19(2), 79–88. – Kingdon, J. W. (1984): Agendas, Alternatives, and Public Policies. Little, Brown. – Pressman, J. L., Wildavsky, A. (1973): Implementation. University of California Press. – Lipsky, M. (1980): Street-Level Bureaucracy. Russell Sage Foundation. – Baumgartner, F. R., Jones, B. D. (1993): Agendas and Instability in American Politics. University of Chicago Press. – Bemelmans-Videc, M.-L., Rist, R. C., Vedung, E. (eds.) (1998): Carrots, Sticks and Sermons. Transaction.
Média a mínění (kap. 9): Lippmann, W. (1922): Public Opinion. Harcourt, Brace. – Lazarsfeld, P. F., Berelson, B., Gaudet, H. (1944): The People's Choice. Duell, Sloan and Pearce. – McCombs, M. E., Shaw, D. L. (1972): The Agenda-Setting Function of Mass Media. Public Opinion Quarterly 36(2), 176–187. – Noelle-Neumann, E. (1974): The Spiral of Silence. Journal of Communication 24(2), 43–51. – Iyengar, S., Kinder, D. R. (1987): News That Matters. University of Chicago Press. – Entman, R. M. (1993): Framing: Toward Clarification of a Fractured Paradigm. Journal of Communication 43(4), 51–58. – Zaller, J. R. (1992): The Nature and Origins of Mass Opinion. Cambridge University Press.
Mezinárodní vztahy (kap. 10): Morgenthau, H. J. (1948): Politics Among Nations. Knopf. – Waltz, K. N. (1979): Theory of International Politics. Addison-Wesley. – Keohane, R. O., Nye, J. S. (1977): Power and Interdependence. Little, Brown. – Doyle, M. W. (1986): Liberalism and World Politics. American Political Science Review 80(4), 1151–1169. – Wendt, A. (1992): Anarchy is What States Make of It. International Organization 46(2), 391–425. – Jervis, R. (1978): Cooperation under the Security Dilemma. World Politics 30(2), 167–214. – Banzhaf, J. F. (1965): Weighted Voting Doesn't Work. Rutgers Law Review 19(2), 317–343. – Shapley, L. S., Shubik, M. (1954): A Method for Evaluating the Distribution of Power in a Committee System. American Political Science Review 48(3), 787–792.
Demokracie a autoritarismus (kap. 11): Dahl, R. A. (1971): Polyarchy. Yale University Press. – Linz, J. J. (2000): Totalitarian and Authoritarian Regimes. Lynne Rienner. – Friedrich, C. J., Brzezinski, Z. (1956): Totalitarian Dictatorship and Autocracy. Harvard University Press. – Huntington, S. P. (1991): The Third Wave. University of Oklahoma Press. – Levitsky, S., Way, L. A. (2010): Competitive Authoritarianism. Cambridge University Press. – Lührmann, A., Tannenberg, M., Lindberg, S. I. (2018): Regimes of the World (RoW). Politics and Governance 6(1), 60–77. – Lührmann, A., Lindberg, S. I. (2019): A Third Wave of Autocratization Is Here. Democratization 26(7), 1095–1113. – Bermeo, N. (2016): On Democratic Backsliding. Journal of Democracy 27(1), 5–19. – Arrow, K. J. (1951): Social Choice and Individual Values. Wiley. – May, K. O. (1952): A Set of Independent Necessary and Sufficient Conditions for Simple Majority Decision. Econometrica 20(4), 680–684. – Gibbard, A. (1973): Manipulation of Voting Schemes. Econometrica 41(4), 587–601. – Riker, W. H. (1982): Liberalism Against Populism. W. H. Freeman. – Mackie, G. (2003): Democracy Defended. Cambridge University Press.
Metody (kap. 12): Black, D. (1948): On the Rationale of Group Decision-Making. Journal of Political Economy 56(1), 23–34. – Downs, A. (1957): An Economic Theory of Democracy. Harper. – Hotelling, H. (1929): Stability in Competition. Economic Journal 39(153), 41–57. – Robinson, W. S. (1950): Ecological Correlations and the Behavior of Individuals. American Sociological Review 15(3), 351–357. – Sartori, G. (1970): Concept Misformation in Comparative Politics. American Political Science Review 64(4), 1033–1053. – Przeworski, A., Teune, H. (1970): The Logic of Comparative Social Inquiry. Wiley. – King, G., Keohane, R. O., Verba, S. (1994): Designing Social Inquiry. Princeton University Press. – Adcock, R., Collier, D. (2001): Measurement Validity. American Political Science Review 95(3), 529–546. – Gerber, A. S., Green, D. P. (2000): The Effects of Canvassing, Telephone Calls, and Direct Mail on Voter Turnout. American Political Science Review 94(3), 653–663. – George, A. L., Bennett, A. (2005): Case Studies and Theory Development in the Social Sciences. MIT Press.

Modelové předpoklady

Volební, koaliční a hlasovací laboratoře používají modelové strany A až F a modelové hlasy; nepředstavují žádné skutečné strany ani výsledky. Simulace v záhlaví náhodně generuje hlasy pěti stran a dělí 200 křesel d'Hondtovou metodou v jednom obvodu. Laboratoř „Dvě osy“ není volební kalkulačka a nepřiřazuje strany. Laboratoř cesty zákona zjednodušuje jednací řád (bez lhůt pro jednotlivá čtení a bez zvláštních postupů). Laboratoř průzkumů předpokládá prostý náhodný výběr; skutečné agentury používají kvóty, panely a vážení. Všechna čísla v příkladech a procvičení jsou spočítána skriptem.

Interaktivní průvodce Politologie (říjen 2026). Studijní materiál, nenahrazuje učebnici ani výuku. Nehodnotí současné politické strany, politiky ani vlády a neobsahuje volební doporučení.