INTERAKTIVNÍ PRŮVODCE · ŘÍJEN 2026

Filozofie

Od Sókratových otázek
po vědomí strojů

Na pozadí se rozsvěcují myslitelé v pořadí, v jakém tvořili: vlevo antika, vpravo dnešek. Čáry spojují učitele se žáky a autory s těmi, se kterými polemizovali. Filozofie není sbírka názorů, ale rozhovor, který trvá přes dva a půl tisíce let.

rok–

myslitelů na mapě–

vazeb vlivu–

právě vstupuje–

ZačítRovnou na tramvajové dilema

Úvodem

Jak průvodce používat

Filozofie klade otázky, na které nestačí změřit nebo spočítat odpověď: co opravdu existuje, co můžeme vědět a jak máme žít. Průvodce ji nepodává jako seznam jmen a letopočtů, ale jako argumenty: kdo co tvrdí, proč, a co se proti tomu dá namítnout. Začíná u otázek, které si klade každé dítě, a končí u témat úvodních vysokoškolských seminářů – u Gettierových případů, čínského pokoje nebo metaetiky.

🦉

Tři patra každé kapitoly. Nahoře krátký výklad a laboratoř: myšlenkový experiment, ve kterém se sami rozhodujete, minihra nebo model, který můžete rozhýbat. Pod ní mise za XP, od udiveného tazatele až po milovníka moudrosti. Dole rozbalovací teorie pro ty, kdo chtějí jít do hloubky: pojmy, argumenty ve standardní formě, námitky, rozbory příkladů a úlohy k procvičení s úplným řešením. Barevná tečka v obsahu ukazuje úroveň. Postup se ukládá jen ve vašem prohlížeči.

Mapa průvodce

**Tab. 0.1**Kapitoly, úrovně a co se naučíte
Kapitola	Úroveň	Co se naučíte
1 Co je filozofie	základy	tři velké otázky, stavba argumentu, myšlenkové experimenty
2 Antika	základy	předsókratici, Sókratova metoda, Platónovy ideje, Aristotelova ctnost, stoa a Epikúros
3 Středověk a renesance	základy	víra a rozum, důkazy Boží existence a jejich kritika, spor o univerzálie, Hus a Komenský
4 Novověk	střední škola	Descartova pochybnost, empiristé, Humův problém indukce, Spinoza a Leibniz
5 Kant a osvícenství	střední škola	soudy a priori, kopernikánský obrat, kategorický imperativ, autonomie
6 Etika	střední škola	konsekvencialismus, deontologie, etika ctností, kontraktualismus, tramvajové dilema
7 Politická filozofie	střední škola	společenská smlouva, svoboda, Marx, Rawlsův závoj nevědomosti, Nozick
8 19. a 20. století	střední škola	Nietzsche, existencialismus, fenomenologie, Masaryk a Patočka
9 Epistemologie	vysoká škola	analýza vědění, Gettier, skepticismus, internalismus a externalismus, Bayes
10 Filozofie mysli	vysoká škola	dualismus a fyzikalismus, funkcionalismus, Turingův test, čínský pokoj, qualia, vědomí a AI
11 Filozofie vědy	vysoká škola	Popper, Kuhn, Lakatos, problém demarkace, vědecký realismus
12 Jazyk a metaetika	vysoká škola	Frege, Russell, Wittgenstein, Quine, Kripke; morální realismus a expresivismus

Co budete potřebovat

Žádné předchozí znalosti, jen ochotu číst pomalu a u každého tvrzení se ptát „proč?“ a „co když ne?“. Kapitoly na sebe navazují, ale dají se číst i samostatně; kde se text odvolává dál nebo zpět, uvádí číslo kapitoly.

Logika je tu jen tolik, kolik je potřeba ke čtení argumentů (kapitola 1). Výroková a predikátová logika, klamy a kritické myšlení jsou do hloubky v průvodci Logika a kritické myšlení.
Pravděpodobnost potřebujete jen v kapitole 9 (Bayesova věta). Základy vykládá průvodce Matematika, podrobně Statistika a modely.
Dějiny v pozadí (antické Atény, reformace, osvícenství, 20. století) shrnuje průvodce Dějepis. Mozek a chování z empirické strany vykládá průvodce Psychologie, technickou stránku umělé inteligence Informatika, Marxe a dějiny ekonomického myšlení Ekonomie.

Jak číst citáty

Doslovné citace jsou v uvozovkách a vždy u nich stojí, odkud pocházejí: u Platóna a Aristotela standardní číslování stránek (Ústava 514a, Etika Níkomachova 1106b), u Kanta stránkování akademického vydání (4:421), jinak kapitola nebo paragraf. Překlady do češtiny jsou volné. Kde jde o shrnutí myšlenky vlastními slovy, je to výslovně označeno jako parafráze. Řada „slavných citátů“ je ve skutečnosti pozdější zkratkou; na takové případy upozorňují rámečky Pozor.

Čtyři druhy rámečků

Příklad Rozbor krok za krokem

Argument přepsaný do standardní formy, myšlenkový experiment rozebraný po krocích nebo výpočet, který si můžete přepočítat.

Z dějin a praxe

Odkud myšlenka pochází, jak ji přijali současníci a kde se s ní dnes setkáte: v právu, medicíně, vědě nebo ve sporech o umělou inteligenci.

Pomůcka

Rychlé pravidlo nebo oslí můstek, jak si pojem zapamatovat a nesplést s podobným.

Pozor

Místo, kde se nejčastěji chybuje: zkreslená zkratka, podvržený citát, záměna dvou pojmů.

Studijní materiál, nenahrazuje učebnici ani výuku. Průvodce nejmenuje komerční produkty a firmy. U sporných otázek – náboženství, politika, etika – představuje hlavní pozice s jejich nejsilnějšími argumenty a námitkami a odděluje fakta (kdo co napsal a kdy) od interpretací. Zdroje citací a údajů jsou v příloze C, stav k 13. 10. 2026.

Rozsah: kapitoly 1–3 odpovídají tomu, co z filozofie a etiky obsahuje RVP ZV (Výchova k občanství); kapitoly 4–8 filozofické části Občanského a společenskovědního základu v RVP G a maturitní zkoušce ze základů společenských věd; kapitoly 9–12 úvodním vysokoškolským kurzům epistemologie, filozofie mysli, filozofie vědy, filozofie jazyka a etiky. Teorie v rozbalovacích částech jde často o úroveň výš než úvodní text kapitoly.

Část IZáklady

Co je filozofiezáklady

Filozofie začíná údivem nad věcmi, které se zdají samozřejmé: že existuje svět, že něco víme, že některé činy jsou špatné. Neodpovídá měřením ani hlasováním, ale argumenty – důvody, které lze vyslovit, prověřit a vyvrátit. Proto se z ní nedá jen naučit, co kdo řekl. Je třeba se naučit, jak se o tom přít.

🧒

Malé dítě se zeptá „Proč?“ a na každou odpověď znovu „A proč?“. Po pár krocích dojdete k otázkám, na které nevíte, co říct: proč je vůbec něco, proč se má dodržovat slib, jak víte, že teď nesníte. Filozofie je to, co dělají dospělí, kteří se u téhle chvíle nevzdali.

Slovo filozofie pochází z řeckého filosofia, láska k moudrosti. Platón i Aristotelés tvrdili, že filozofie začíná údivem (Platón, Theaitétos 155d; Aristotelés, Metafyzika 982b). Dnes se obvykle dělí podle tří velkých otázek: co existuje (metafyzika), co můžeme vědět (epistemologie) a jak máme žít a jednat (etika). K nim patří logika jako nauka o správném usuzování a řada „filozofií něčeho“: vědy, mysli, jazyka, práva, umění.

Obr. 1.1 Hlavní filozofické disciplíny a otázky, na které odpovídají. Hranice nejsou ostré: filozofie mysli patří k metafyzice i epistemologii, metaetika (kapitola 12) k etice i filozofii jazyka.

Časová osa: kdo kdy myslel

Vyberte období. Pruhy ukazují život myslitelů (u antických autorů přibližně). Klepněte na pruh nebo na kartičku pod grafem a uvidíte hlavní myšlenku, klíčové dílo a kapitolu, kde se o ní dozvíte víc.

LABORATOŘ

Data: data narození a úmrtí podle standardních příruček (Störig; Stanford Encyclopedia of Philosophy). U antických a raně středověkých autorů jsou přibližná. Myšlenky jsou parafráze, ne citace.

Minihra: do které disciplíny otázka patří?

Přiřaďte každou otázku k disciplíně, která se jí zabývá především. Některé otázky by snesly dvě odpovědi; hledejte tu nejbližší.

MINIHRA

0 / 10

+Teorie: otázky, argumenty, myšlenkové experimenty a filozofická metoda

1.1Tři velké otázky

Metafyzika se ptá, co existuje a jaká je povaha skutečnosti: existují jen fyzické věci, nebo i čísla, hodnoty a duše? Co je čas, příčina, možnost? Její jádro, nauka o bytí jako takovém, se nazývá ontologie. Název „metafyzika“ vznikl náhodou: Aristotelovy spisy o „první filozofii“ byly v antickém vydání zařazeny za spisy o přírodě (ta meta ta fysika, to, co je po fyzice).metaphysics, ontology

Epistemologie (teorie poznání) se ptá, co je vědění, odkud se bere a kde jsou jeho hranice: stačí smysly, nebo poznáváme něco i čistým rozumem? Jak odlišit vědění od pouhého mínění? Můžeme vyvrátit skeptika, který tvrdí, že nevíme nic?epistemology, theory of knowledge

Etika se ptá, jak máme jednat a jak žít. Dělí se na normativní etiku (co je správné a proč), aplikovanou etiku (konkrétní otázky: eutanazie, zvířata, umělá inteligence) a metaetiku (co vůbec znamená, že je něco „špatné“, a zda to může být pravda). Etice se věnují kapitoly 5, 6 a 12.ethics, normative ethics, metaethics

K těmto otázkám přistupují logika (kdy závěr plyne z předpokladů), estetika (krása a umění) a politická filozofie (legitimita státu, svoboda, spravedlnost). Kant shrnul pole filozofie do tří otázek „Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat?“ a připojil čtvrtou: „Co je člověk?“ (Kritika čistého rozumu A805/B833; Logika, 1800).

Pomůcka

Bytí – poznání – jednání. Když nevíte, kam otázku zařadit, zkuste ji přeformulovat: „Je to tak?“ (metafyzika), „Jak to víme?“ (epistemologie), „Máme to dělat?“ (etika).

1.2Argument a jeho stavba

Argument je soubor tvrzení, z nichž jedna (premisy) mají podpořit jiné (závěr). Filozofické texty se nejlépe čtou tak, že argument přepíšete do standardní formy: očíslované premisy pod sebou, pod čarou závěr. Teprve pak je vidět, co přesně autor tvrdí a kde se s ním lze přít.argument, premise, conclusion, standard form

U argumentu hodnotíme dvě odlišné věci. Platnost se týká vztahu mezi premisami a závěrem: deduktivní argument je platný, pokud není možné, aby premisy byly pravdivé a závěr nepravdivý. Pravdivost se týká premis samých. Argument, který je platný a má pravdivé premisy, je pádný; jeho závěr je pak nutně pravdivý.validity, soundness

Obr. 1.2 Dvě otázky, které si u každého argumentu kladete zvlášť. Kdo útočí na argument, musí zpochybnit buď některou premisu, nebo platnost vyvození.

Příklad Čtyři kombinace

Platný a pádný: výše uvedený argument o Sókratovi.

Platný, ale nepádný: „P1 Všichni filozofové byli Řekové. P2 Kant byl filozof. Z Kant byl Řek.“ Forma je bezvadná, první premisa nepravdivá.

Neplatný s pravdivými premisami i závěrem: „P1 Někteří filozofové byli matematici. P2 Descartes byl filozof. Z Descartes byl matematik.“ Všechno je pravda, ale závěr z premis neplyne; stejnou formou by šlo „dokázat“, že matematikem byl Sókratés.

Neplatný a s nepravdivým závěrem: „P1 Pokud Platón napsal Ústavu, je slavný. P2 Platón je slavný. Z Platón napsal Etiku Níkomachovu.“ Tady nepomůže nic.

Vedle deduktivních argumentů existují induktivní, které závěr jen činí pravděpodobným (ze stovek pozorovaných bílých labutí usuzujeme, že všechny labutě jsou bílé), a abduktivní, usuzování na nejlepší vysvětlení (mokrá silnice nejspíš znamená, že pršelo). Induktivní argument nebývá „platný“, ale silnější či slabší. Jeho zdůvodnění je jedním z velkých problémů filozofie (kapitoly 4 a 11).deduction, induction, abduction, inference to the best explanation

Pozor

Platný neznamená pravdivý. Platnost je vlastnost argumentu, ne tvrzení; pravdivost je vlastnost tvrzení, ne argumentu. Říct „tvůj závěr je neplatný“ je kategoriální chyba. Druhá častá chyba: z toho, že argument pro nějaký závěr selhal, neplyne, že je závěr nepravdivý. Klamy a logické formy podrobně vykládá průvodce Logika a kritické myšlení.

1.3Myšlenkové experimenty

Myšlenkový experiment je představená situace, která má prověřit pojem nebo princip. Podobně jako laboratorní pokus izoluje jeden faktor a ostatní drží stejné. Nepotřebuje přístroje, protože testuje naše pojmy a intuice, ne svět.thought experiment

**Tab. 1.1**Slavné myšlenkové experimenty v tomto průvodci
Experiment	Autor a rok	Co prověřuje	Kapitola
Gýgův prsten (neviditelnost)	Platón, Ústava 359c–360d	Jednali bychom spravedlivě, kdyby nás nikdo neviděl?	2
Théseova loď	Plútarchos, Théseus 23	Co dělá věc toutéž v čase?	1
Zlý démon / mozek v nádobě	Descartes 1641; Putnam 1981	Můžeme vyloučit, že se všechno jen zdá?	4, 9
Tramvajové dilema	Footová 1967; Thomsonová 1976	Je rozdíl mezi zabít a nechat zemřít?	6
Závoj nevědomosti	Rawls 1971	Jaké rozdělení je spravedlivé?	7
Zážitkový stroj	Nozick 1974	Je slast jediné dobro?	6
Čínský pokoj	Searle 1980	Stačí program k porozumění?	10
Marie v černobílém pokoji	Jackson 1982	Je vědomí jen fyzikální fakt?	10

Příklad Théseova loď

Athéňané údajně uchovávali Théseovu loď a shnilá prkna průběžně nahrazovali novými, až nezbylo žádné původní. Je to stále Théseova loď? A kdyby někdo stará prkna posbíral a složil z nich loď znovu (tuto variantu přidal Thomas Hobbes v díle De Corpore, 1655), která z obou lodí je ta pravá?

Experiment staví proti sobě dvě kritéria identity: prostorově-časovou kontinuitu (loď v přístavu nepřetržitě existovala) a totožnost materiálu (složená loď má původní prkna). Každá odpověď má cenu: buď připustíme, že věc může vyměnit všechny části, nebo že se „pravá“ loď může náhle objevit v cizím skladišti. Stejná otázka se vrací u osobní identity: jsem tentýž člověk, když se mi vymění všechny buňky? (Locke, kapitola 4.)

Myšlenkové experimenty mají i slabiny. Intuice se liší mezi lidmi a kulturami a bývají citlivé na formulaci: stejný případ popsaný jinými slovy může vyvolat opačnou odpověď. Přehnaně fantastické scénáře (teleportace, dokonalé duplikáty) nás mohou svést k jistotě tam, kde naše pojmy prostě nebyly stavěné na takové situace. Proto se intuice berou jako data, která teorie musí vysvětlit, ne jako konečné verdikty.

1.4Jak filozofovat: analýza, protipříklad, vstřícnost

Pojmová analýza hledá nutné a postačující podmínky: X je vědění, právě když… Nejsilnější zbraní proti analýze je protipříklad, jediný případ, který podmínky splňuje, ale pod pojem nepatří (nebo naopak). Podle Diogena Laertia (Životy VI, 40) definoval Platón člověka jako „dvounohého tvora bez peří“; kynik Diogenés oškubal kohouta a přinesl ho do Akademie se slovy „tady je Platónův člověk“. Stejným tahem vyvrátil v roce 1963 Edmund Gettier tradiční definici vědění (kapitola 9).conceptual analysis, necessary and sufficient conditions, counterexample

Princip vstřícnosti velí číst protivníka v nejsilnější verzi: kde jde text vyložit dvojím způsobem, zvolte ten rozumnější. Vyvrátit karikaturu (tzv. slaměného panáka) nic nestojí a nic nedokazuje.principle of charity, steelmanning, straw man

Reflektivní ekvilibrium (termín zavedl Rawls, 1971) popisuje, jak se v etice i jinde postupuje: obecné principy a konkrétní soudy se navzájem upravují, dokud do sebe nezapadnou. Když princip vede k nepřijatelnému závěru v konkrétním případě, upravíme princip; když je intuice izolovaná a princip silný, upravíme intuici.reflective equilibrium

Z dějin a praxe

Filozofické postupy se používají daleko za hranicemi oboru. Soudce, který vykládá pojem „hrubá nedbalost“, dělá pojmovou analýzu. Etická komise nemocnice, která posuzuje nový zákrok, hledá reflektivní ekvilibrium mezi principy a konkrétním případem. Vědec, který navrhuje kontrolní pokus, myslí v protipříkladech.

1.5Filozofie, věda a náboženství

Do 17. století zahrnovala filozofie i to, čemu dnes říkáme přírodní věda; Newtonovo hlavní dílo se jmenuje Matematické principy přírodní filozofie (1687). Vědy se postupně osamostatnily, jakmile pro své otázky našly metodu měření a experimentu: fyzika, později psychologie, logika se zčásti stala matematikou. Filozofii zůstaly otázky, kde takovou metodu nemáme – nebo kde se ptáme, co samy vědecké metody předpokládají.

Od náboženství se filozofie liší tím, že nepřijímá žádné tvrzení na základě autority nebo zjevení; vše musí obstát před rozumem. To neznamená, že je proti víře: mnoho velkých filozofů bylo věřících a filozofie náboženství zkoumá, zda lze víru rozumně zdůvodnit (kapitola 3).

Pomůcka

Bertrand Russell v knize Problémy filozofie (1912, kap. 15) tvrdil, že hodnota filozofie je spíš v otázkách než v odpovědích: rozšiřují pojem toho, co je možné, a osvobozují od „tyranie zvyku“ (parafráze).

1.6Procvičení

Jsou následující argumenty platné? (a) „Pokud prší, je silnice mokrá. Silnice je mokrá. Tedy prší.“ (b) „Pokud prší, je silnice mokrá. Silnice není mokrá. Tedy neprší.“

(a) Neplatný: silnice může být mokrá i z jiného důvodu (kropicí vůz). Je to klam potvrzení důsledku. (b) Platný: je to modus tollens. Kdyby pršelo, byla by silnice mokrá; není, tedy nepršelo. Platnost nezávisí na tom, zda jsou premisy pravdivé; ověřujeme jen, zda by pravdivé premisy zaručily pravdivý závěr.

Najděte protipříklad k definici „Lež je nepravdivé tvrzení“ a navrhněte lepší.

Protipříklad 1: kdo se upřímně mýlí („vlak jede v osm“, a jede v devět), řekl nepravdu, ale nelhal. Protipříklad 2: kdo řekne něco, co považuje za nepravdivé, ale co je náhodou pravda, lhal, i když tvrzení pravdivé je. Lepší návrh: lež je tvrzení, které mluvčí považuje za nepravdivé a pronáší je s úmyslem, aby mu druhý uvěřil. I tahle definice má sporné případy (lež bez úmyslu oklamat, například vynucená výpověď, o které všichni vědí, že je nepravdivá). Pojmová analýza obvykle končí zpřesněním, ne definitivní tečkou.

Přepište do standardní formy: „Nemohu si být jistý, že právě nesním, protože ve snu jsem si také byl jistý, že bdím, a nic, co teď prožívám, by se nemohlo vyskytnout i ve snu.“

P1 Ve snu mívám stejné prožitky i stejnou jistotu, že bdím, jako v bdění. P2 Pokud žádný rys mé současné zkušenosti nemůže odlišit bdění od snu, nemohu si být jistý, že nesním. P3 Žádný rys mé současné zkušenosti nemůže odlišit bdění od snu (plyne z P1). Z Nemohu si být jistý, že nesním. Argument je platný; spor je o P1 a P3. Kritik může namítnout, že sny mají rozpoznatelné rysy (nesouvislost, jak později poznamenal sám Descartes v 6. meditaci). Podrobně kapitola 4.

Někdo tvrdí: „Většina lidí na světě věří, že existuje nějaká vyšší moc, tedy existuje.“ Je argument deduktivně platný? Má nějakou váhu jako induktivní?

Deduktivně platný není: je možné, aby se většina mýlila (dříve většina věřila, že Slunce obíhá Zemi). Jde o argument z popularity. Jako induktivní svědectví může mít malou váhu tam, kde lidé mají k věci nezávislý přístup a jejich soudy nejsou opsané jeden od druhého; u otázek, kde se přesvědčení předávají výchovou a kulturou, je ta váha slabá. Filozofie náboženství proto hodnotí jiné argumenty (kapitola 3). Všimněte si, že ze slabosti argumentu neplyne nepravdivost závěru.

Gýgův prsten (Platón, Ústava II): pastýř najde prsten, který ho činí neviditelným, a využije ho ke svedení královny a vraždě krále. Co má experiment podle Glaukóna ukázat a jak byste ho použili proti tvrzení „lidé jednají spravedlivě jen ze strachu z trestu“?

Glaukón (Ústava 359c–360d) tvrdí, že spravedlivý i nespravedlivý s prstenem by jednali stejně, protože nikdo není spravedlivý dobrovolně, jen z donucení. Experiment izoluje jediný faktor: odstraní riziko odhalení a trestu. Kdo tvrzení odmítá, musí ukázat, že by spravedlivý člověk jednal i s prstenem spravedlivě, a to z důvodu, který nesouvisí s trestem. Na to odpovídá zbytek Ústavy: spravedlnost je zdravím duše a nespravedlivý škodí hlavně sobě. Experimentálně lze tvrzení testovat jen přibližně, ale filozoficky jde o otázku, proč být dobrý, ne jen zda lidé dobří jsou.

Co si odnést

Filozofie klade otázky o bytí, poznání a jednání a odpovídá na ně argumenty.
U argumentu oddělte dvě otázky: plyne závěr (platnost)? Jsou premisy pravdivé? Obojí dohromady je pádnost.
Myšlenkový experiment izoluje jeden faktor; intuice jsou data, ne verdikt.

Část IZáklady

Antika: od Thaléta po stoikyzáklady

Řečtí myslitelé jako první hledali vysvětlení světa bez bohů a mýtů, jen rozumem. Sókratés obrátil pozornost od přírody k člověku a ukázal, že většina našich „jistot“ nevydrží pár dobrých otázek. Platón a Aristotelés pak vybudovali dva velké systémy, ze kterých evropské myšlení čerpá dodnes.

🏛️

Představte si, že vám někdo na tržišti položí otázku „Co je spravedlnost?“ Odpovíte. On vám slušně ukáže případ, kdy vaše odpověď nefunguje. Opravíte ji. Ukáže další. Za půl hodiny víte méně než na začátku – a právě to je pokrok. Tak to dělal Sókratés v Athénách a za tohle a za „kažení mládeže“ ho v roce 399 př. n. l. odsoudili k smrti.

Sókratův výslech: co je spravedlnost?

Jste Sókratés v první knize Platónovy Ústavy. Tři Athéňané po sobě nabídnou definici spravedlnosti. Vyberte otázku, která definici nejlépe vyvrátí – tedy najde případ, kdy definice platí, a přesto nejde o spravedlnost (nebo naopak).

LABORATOŘ

vyvráceno 0 / 3

Předloha: Platón, Ústava I, 331c–339e. Repliky jsou zkrácené parafráze, čísla odkazují na standardní stránkování.

Sókratova metoda se jmenuje elenchos (zkoumání, vyvracení): partner vysloví definici, Sókratés z ní otázkami vyvodí důsledek, který partner sám odmítne, a definice padá. Dialog často končí v aporii, bezvýchodnosti – ale s vědomím, které předtím chybělo: že to, co jsme považovali za jasné, jasné není.

Obr. 2.1 Podobenství o jeskyni (Ústava VII, 514a–520a). Vězni vidí jen stíny předmětů nesených za jejich zády a považují je za skutečnost. Kdo vystoupí ven, zpočátku nic nevidí, pak pozná skutečné věci a nakonec slunce, obraz ideje dobra. Po návratu do jeskyně se mu ostatní smějí.

Aristotelův střed: kde je ctnost?

Podle Aristotela leží ctnost mezi dvěma neřestmi, nedostatkem a přebytkem. Vyberte oblast života a posuňte jezdec. Všimněte si, že střed nemusí být uprostřed: u některých ctností má blíž k jedné z krajností.

LABORATOŘ

Vaše jednání

Předloha: Etika Níkomachova II, 6–9 (1106a–1109b). Poloha zelené zóny je ilustrační; Aristotelés uvádí jen, ke které krajnosti má ctnost blíž.

Minihra: kdo to řekl?

Myšlenky antických filozofů. U parafrází jde o obsah, ne doslovné znění. Za osm a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 10

+Teorie: předsókratici, Sókratés, Platón, Aristotelés a helénistické školy

2.1Předsókratici: od mýtu k logu

Filozofie se zrodila v 6. století př. n. l. v iónských městech na pobřeží Malé Asie. Thalés z Mílétu (asi 624–546 př. n. l.) podle Aristotela (Metafyzika 983b) tvrdil, že počátkem všeho je voda. Důležitá není odpověď, ale otázka: hledal jeden přírodní počátek (arché), ze kterého lze vysvětlit rozmanitost světa. Anaximandros navrhl neomezené (apeiron), Anaximenés vzduch, Pýthagorás a jeho škola číslo a harmonické poměry.arché (ř. ἀρχή), first principle

Hérakleitos (asi 535–475) zdůrazňoval změnu: svět je jako oheň, stále se proměňuje, ale podle řádu, který nazval logos. Parmenidés (asi 515 – po 450) tvrdil opak: bytí je, nebytí není, a protože změna by znamenala přechod z nebytí do bytí, je změna jen zdání smyslů. Jeho žák Zénón z Eleje hájil tuto tezi paradoxy pohybu. Leukippos a Démokritos (asi 460–370) oba proudy smířili: existují nedělitelné, neměnné atomy a prázdno; změna je jen přeskupování atomů.

Příklad Achilles a želva

Achilles běží 10 m/s, želva 1 m/s a má náskok 100 m. Zénón argumentuje: než Achilles doběhne tam, kde želva byla, ona popoleze dál; pak znovu – a tak donekonečna. Achilles ji tedy nikdy nedohoní.

Úseky, které Achilles musí uběhnout, tvoří geometrickou řadu s kvocientem 1/10: \(100 + 10 + 1 + 0{,}1 + \dots\) Jejích nekonečně mnoho členů má konečný součet

\[s = \frac{100}{1-\tfrac{1}{10}} = 111{,}1\ \text{m},\qquad t = \frac{100\ \text{m}}{10-1\ \text{m/s}} = 11{,}1\ \text{s}.\]

Achilles želvu dohoní po 11,1 s ve vzdálenosti 111,1 m od startu. Matematika 19. století (pojem limity) ukázala, kde je v argumentu chyba: nekonečně mnoho kroků nemusí trvat nekonečně dlouho. Filozofové ale dodnes diskutují, zda je tím paradox vyřešen úplně (spor o tzv. superúlohy, nekonečně mnoho úkonů provedených v konečném čase).

Pozor

„Vše plyne“ (panta rhei) není Hérakleitův doslovný výrok, ale pozdější shrnutí jeho myšlení. Zachované zlomky mluví o řece, do které vstupujícím „přitékají stále jiné vody“ (zlomek B12); verzi „nelze dvakrát vstoupit do téže řeky“ zná až Platón (Kratylos 402a). Předsókratiky známe jen ze zlomků citovaných pozdějšími autory.

2.2Sofisté a Sókratés

V 5. století se Athény staly demokracií a úspěch v ní závisel na schopnosti přesvědčit sněm a soud. Sofisté byli placení učitelé řečnictví. Prótagorás (asi 490–420) proslul větou „Člověk je měrou všech věcí“ (u Platóna, Theaitétos 152a), kterou se obvykle vykládá jako relativismus: co se komu zdá, to pro něj je.sophists, relativism

Sókratés (469–399) nic nenapsal. Známe ho z Platónových dialogů, ze vzpomínek Xenofónta a z karikatury v Aristofanově komedii Oblaka. Odlišit „historického“ Sókrata od Platónovy literární postavy je tzv. sókratovská otázka. Jeho metoda měla tři složky:

Ironie: Sókratés předstírá, že nic neví, a nechává partnera, aby se ujal výkladu.
Elenchos: otázkami ukazuje, že partnerova definice vede k rozporu s jeho vlastními přesvědčeními (viz laboratoř).
Maieutika (porodnické umění): sám prý „nerodí“ moudrost, jen pomáhá druhým přivést na svět myšlenky, které v nich už jsou (Theaitétos 149a–151d).

Sókratés zastával etický intelektualismus: nikdo nečiní zlo dobrovolně; kdo jedná špatně, mýlí se v tom, co je pro něj dobré. Ctnost je tedy druh vědění a lze se jí naučit. Aristotelés mu později vytkl, že tím popírá zjevný jev slabé vůle (akrasia): víme, co je správné, a přesto to neuděláme.ethical intellectualism, akrasia (weakness of will)

V roce 399 př. n. l. byl obžalován z bezbožnosti (neuznává bohy obce a uvádí nová božstva) a z kažení mládeže. V Platónově Obraně říká, že „nezkoumaný život nestojí za to, aby jej člověk žil“ (Obrana 38a). Byl odsouzen a vypil číši bolehlavu; útěk, který mu přátelé připravili, odmítl, protože by tím porušil zákony obce (Kritón).

Pozor

Věta „Vím, že nic nevím“ v Platónových textech v této podobě není. V Obraně (21d) Sókratés říká, že je moudřejší než jiní jen v tom, že si nemyslí, že ví, co neví. Zkratka je pozdější. Neříká tedy, že neví vůbec nic, ale že nepředstírá vědění, které nemá.

2.3Platón: ideje a duše

Platón (427–347) založil v Athénách Akademii, první filozofickou školu s trvalým sídlem. Jeho hlavní myšlenkou je nauka o idejích: vedle proměnlivého světa smyslů existují neměnné, dokonalé vzory (ideje, eidos) – idea spravedlnosti, krásy, kruhu. Smyslové věci jsou spravedlivé nebo kruhové jen tím, že se na ideji „podílejí“. Žádný nakreslený kruh není dokonalý, a přesto víme, co je kruh; podle Platóna proto, že rozumem nahlížíme ideu.theory of Forms (Ideas), participation (methexis)

Obr. 2.2 Rozdělená úsečka (Ústava VI, 509d–511e). Čím výš, tím jasnější poznání a skutečnější předmět. Jeskyně z obr. 2.1 je tatáž stupnice vyprávěná jako příběh.

Jak můžeme ideje znát, když jsme je nikdy neviděli? V dialogu Menón (80d–86c) Sókratés vede nevzdělaného otroka otázkami k řešení geometrické úlohy (zdvojení čtverce). Platón z toho vyvozuje nauku o rozpomínání (anamnésis): duše ideje viděla před narozením a učení je jejich vybavování. Racionalisté 17. století (kapitola 4) se k myšlence vrozených idejí vrátí.recollection (anamnesis), innate ideas

V Ústavě Platón rozlišuje tři části duše: rozumovou, vznětlivou (hněv, čest) a žádostivou. Spravedlnost je stav, kdy každá dělá své a vládne rozum. Stejně stavěl ideální obec: vládnou filozofové, chrání strážci, živí ji řemeslníci a rolníci. Popper (Otevřená společnost a její nepřátelé, 1945) v tom viděl předobraz totalitního státu; obhájci Platóna namítají, že jde o model duše, ne o politický program. Spor ilustruje, jak se Platón čte dodnes.

Z dějin a praxe

Aristotelés, Platónův žák, vznesl proti idejím argument „třetího člověka“, který Platón formuloval už sám v dialogu Parmenidés (132a–b): pokud je to, co mají společného všichni velcí, idea velikosti, pak ideje a velké věci mají zase něco společného – a potřebujeme další ideu, a tak donekonečna. Že autor sám formuluje nejsilnější námitku proti své teorii, je u Platóna typické.

2.4Aristotelés: příčiny a ctnost

Aristotelés (384–322), dvacet let člen Akademie a vychovatel Alexandra Makedonského, založil vlastní školu Lykeion. Ideje stáhl z nebe na zem: forma neexistuje odděleně, ale ve věcech samých. Každá věc je spojením látky (z čeho je) a formy (co to je, jak je uspořádaná); tomuto pojetí se říká hylemorfismus. Změnu vysvětlil přechodem od možnosti (potence) ke skutečnosti (aktu): žalud je možností dubu.hylomorphism, potentiality and actuality

Obr. 2.3 Čtyři příčiny (Fyzika II, 3; Metafyzika V, 2). Novověká věda si ponechala hlavně účinnou příčinu; účelové vysvětlení zůstalo v biologii (k čemu je srdce?) a v lidském jednání.

Etika: štěstí jako činnost

Etika Níkomachova začíná otázkou, co je nejvyšší dobro, o které usilujeme kvůli němu samému. Všichni se shodnou, že je to eudaimonia – štěstí, lépe „zdařilý život“. Aby zjistil, v čem spočívá, ptá se Aristotelés po vlastní činnosti (ergon) člověka: dobrý flétnista je ten, kdo dobře hraje; dobrý člověk ten, kdo dobře vykonává to, co je mu vlastní – činnost duše podle rozumu. Eudaimonia je tedy „činnost duše podle ctnosti“ po celý život (EN I, 7, 1098a16–18).eudaimonia, function argument (ergon)

Ctnost (areté) je ustálený postoj (hexis) zvolit střed mezi přebytkem a nedostatkem, „střed vzhledem k nám“, jak by ho určil rozumný člověk (EN II, 6, 1106b36–1107a2). Nejde o aritmetický průměr: je-li deset min jídla mnoho a dvě málo, trenér nepředepíše každému šest – zápasníkovi Milónovi to bude málo, začátečníkovi moc (1106a36–b4). Ctnosti se učíme návykem: „spravedlivými se stáváme tím, že jednáme spravedlivě“ (EN II, 1, 1103b1). Rozpoznat střed v konkrétní situaci umožňuje praktická moudrost (fronésis).virtue (areté), the doctrine of the mean, practical wisdom (phronesis)

Pozor

Ne každé jednání má střed. Aristotelés výslovně uvádí, že cizoložství, krádež nebo vražda jsou špatné samy o sobě; neexistuje „správná míra“ krádeže (EN II, 6, 1107a9–17). Nauka o středu se týká citů a jednání, která mohou být přiměřená, ne všeho, co děláme.

Člověk je podle Aristotela „od přirozenosti tvor žijící v obci“ (zóon politikon, Politika I, 2, 1253a2–3): plně se uskuteční jen ve společenství, mezi přáteli a občany. Etika a politika jsou pro něj jedna věda.

2.5Helénistické školy: jak žít v nejisté době

Po smrti Alexandra (323 př. n. l.) se řecký svět změnil v rozlehlé říše, ve kterých jednotlivec neměl na politiku vliv. Filozofie se obrátila k otázce, jak dosáhnout klidu duše. Vznikly čtyři hlavní proudy:

**Tab. 2.1**Helénistické školy
Škola	Zakladatel a představitelé	Cíl	Cesta
Stoa	Zénón z Kitia (asi 334–262), Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius	ctnost; klid bez vášní (apatheia)	žít v souladu s rozumným řádem přírody; rozlišit, co je v naší moci
Epikurejci	Epikúros (341–270), Lucretius	slast jako nepřítomnost bolesti a neklidu (ataraxia)	skromnost, přátelství, zbavit se strachu z bohů a smrti
Skeptici	Pyrrhón (asi 360–270), Sextos Empeirikos	klid (ataraxia)	zdržet se soudu (epoché), protože každému tvrzení lze postavit stejně silné opačné
Kynikové	Antisthenés, Diogenés ze Sinópé	soběstačnost, ctnost	život podle přírody, pohrdání konvencemi a majetkem

Stoikové učili, že dobrem je jen ctnost; zdraví, bohatství nebo pověst jsou „lhostejné“ věci (adiafora), z nichž některým se rozumně dává přednost. Epiktétos, propuštěný otrok, otevírá svou Rukojeť větou, že „některé věci jsou v naší moci, jiné ne“ (Encheiridion 1): v naší moci jsou naše soudy, záměry a touhy, ne tělo, majetek a pověst. A dodává: lidi neznepokojují věci, ale jejich mínění o věcech (Encheiridion 5).Stoicism, dichotomy of control

Z dějin a praxe

Albert Ellis a Aaron Beck, zakladatelé kognitivních terapií ve 20. století, se k Epiktétovi výslovně hlásili: emoce se mění, když se mění to, jak situaci posuzujeme. Psychologickou stránku vykládá průvodce Psychologie.

Epikúros považoval za dobro slast, ale ne hýření: nejvyšší slastí je stav bez bolesti těla a bez neklidu duše. Rozlišoval touhy přirozené a nutné (jídlo, přístřeší, přátelé), přirozené a nenutné (vybrané lahůdky) a marné (sláva, bohatství). Proti strachu ze smrti postavil argument z Listu Menoikeovi (124–125): smrt se nás netýká, protože dokud jsme, není smrt, a když je smrt, nejsme my. Kde není vnímání, není ani zlo.Epicureanism, ataraxia

Příklad Epikúrův argument ve standardní formě

P1 Něco je pro člověka zlé, jen pokud to může prožívat jako zlé. P2 Po smrti člověk nic neprožívá. Z Smrt není pro toho, kdo zemřel, zlem; bát se jí je nerozumné.

Argument je platný; útočí se na P1. Thomas Nagel (Death, 1970) namítl, že zlem může být i ztráta, kterou neprožíváme: smrt nás připraví o dobré věci, které bychom jinak prožili, podobně jako je zlem zrada, o které se nikdy nedozvíme. Lucretius přidal argument ze symetrie: nebojíme se doby před narozením, proč se bát doby po smrti?

2.6Procvičení

Achilles běží 8 m/s, želva 0,5 m/s a má náskok 30 m. Kdy a kde ji dohoní? Kolik metrů uběhne Achilles v prvních třech Zénónových úsecích?

Rozdíl rychlostí je 7,5 m/s, tedy \(t = 30/7{,}5 = 4\) s a Achilles uběhne \(8\cdot 4 = 32\) m. Zénónovy úseky: první 30 m (za 3,75 s želva ujde 1,875 m), druhý 1,875 m, třetí \(1{,}875\cdot 0{,}0625 = 0{,}117\) m; kvocient řady je \(0{,}5/8 = 0{,}0625\). Po třech úsecích má za sebou 31,992 m, součet celé řady je \(30/(1-0{,}0625) = 32\) m. Nekonečně mnoho úseků se vejde do konečné dráhy i času.

Kefalos (Ústava 331c) říká, že spravedlnost je mluvit pravdu a vracet, co jsme si půjčili. Zapište Sókratovo vyvrácení jako argument.

P1 Pokud je spravedlnost vracet, co jsme si půjčili, pak je spravedlivé vrátit zbraň příteli, který se mezitím zbláznil. P2 Vrátit zbraň šílenci není spravedlivé (s tím Kefalos souhlasí). Z Spravedlnost není (jen) vracet, co jsme si půjčili. Forma je modus tollens. Sókratés nepotřebuje vědět, co spravedlnost je; stačí mu protipříklad, který přijme sám partner.

Určete všechny čtyři Aristotelovy příčiny u kuchyňského nože a u lidského oka.

Nůž: látková – ocel a dřevo; formální – tvar čepele a rukojeti, plán nože; účinná – kovář (výrobní proces); účelová – krájení. Oko: látková – tkáně; formální – stavba oka; účinná – vývoj zárodku (dnes bychom dodali evoluci a genetiku); účelová – vidění. U oka je účelová příčina sporná: moderní biologie mluví o funkci, kterou vysvětluje přírodním výběrem, ne záměrem (kapitola 3, teleologický argument).

Podle Epiktéta máme odlišit, co je v naší moci. Roztřiďte: (a) zda mě kolega pochválí, (b) jak se připravím na prezentaci, (c) počasí v den výletu, (d) jak budu reagovat na kritiku, (e) zda onemocním chřipkou.

V naší moci: (b) a (d), tedy vlastní úsudky, záměry a reakce. Mimo naši moc: (a), (c) a (e). U (e) je vliv částečný (očkování, hygiena); stoik by řekl, že v naší moci je opatrnost, ne výsledek. Smyslem dělení není rezignace, ale přesunout pozornost a hodnocení na vlastní jednání.

Proč Aristotelés nepovažuje „střed“ za aritmetický průměr? Uveďte jeho vlastní příklad a jeden svůj.

Střed je „vzhledem k nám“ a k situaci: správná míra jídla je jiná pro zápasníka Milóna a pro začátečníka (EN 1106a36–b4). Vlastní příklad: přiměřená míra upřímnosti je jiná u přítele, který žádá zpětnou vazbu na rukopis, a u truchlícího člověka, který se ptá, zda mohl zemřelého zachránit. Přiměřenost se určuje časem, předmětem, osobou, cílem a způsobem (1106b21–23) a k jejímu rozpoznání je třeba praktické moudrosti.

Co si odnést

Předsókratici hledali přírodní počátek světa a spor o změnu (Hérakleitos × Parmenidés) vyřešili atomisté.
Sókratovská metoda: definice, protipříklad, aporie. Neznalost přiznaná je začátek poznání.
Platón: ideje mimo smyslový svět. Aristotelés: forma ve věcech, čtyři příčiny, ctnost jako střed vzhledem k nám.
Stoikové a epikurejci učili, jak žít: odlišit, co je v naší moci, a nebát se smrti.

Část IZáklady

Středověk a renesancezáklady

Středověká filozofie se ptala, jak spolu souvisí víra a rozum. Nebyla to doba temna: myslitelé jako Augustin a Tomáš Akvinský budovali přesné argumenty, které se studují dodnes, a jejich kritika vytvořila jádro novověkého myšlení. Česká stopa vede od Husova „hledej pravdu“ ke Komenského škole pro všechny.

🕯️

Řetěz kostek domina padá: každá kostka spadla, protože do ní narazila předchozí. Musela být první kostka, kterou někdo strčil? Nebo může řada sahat nekonečně daleko do minulosti? A i kdyby první kostka byla – víme tím něco o tom, kdo ji strčil? Na těchto třech otázkách stojí i padá jeden z nejslavnějších argumentů v dějinách.

Důkazy Boží existence pod lupou

Vyberte argument. Je zapsaný ve standardní formě. Odškrtněte premisu, kterou nepřijímáte, a uvidíte, kdo ji v dějinách zpochybnil a proč. Platný argument vás zavazuje k závěru, jen pokud přijmete všechny premisy.

LABORATOŘ

Výklad: formulace jsou zjednodušené rekonstrukce, ne překlady. Laboratoř nehodnotí, zda Bůh existuje; ukazuje, kde se argumenty dají napadnout a kde je spor dodnes otevřený.

Minihra: spor o univerzálie

Existuje „lidství“ nebo „červenost“ samo o sobě, nebo jen jednotliví lidé a červené věci? Přiřaďte výroky ke čtyřem středověkým pozicím.

MINIHRA

0 / 6

+Teorie: Augustin, Tomáš Akvinský, důkazy a jejich kritika, univerzálie, Hus a Komenský

3.1Augustin: víra hledající porozumění

Aurelius Augustinus (354–430), biskup v Hippu v severní Africe, spojil křesťanství s platónskou filozofií. Jeho program shrnuje výzva „věř, abys porozuměl“ (crede, ut intellegas, Kázání 43): víra není konec myšlení, ale jeho východisko. Ve Vyznáních (asi 397–400) podal první velkou autobiografii vnitřního života.faith seeking understanding (fides quaerens intellectum)

Jistota vlastní existence. Proti skeptikům Augustin namítl: „Mýlím-li se, jsem“ (si fallor, sum, O obci Boží XI, 26). Kdo se mýlí, musí existovat. Descartes o dvanáct století později postaví na podobné úvaze celou filozofii (kapitola 4).
Zlo jako nedostatek. Bůh stvořil vše dobré; zlo není samostatná věc, ale nedostatek dobra (privatio boni), jako je slepota nedostatkem zraku. Morální zlo pochází ze svobodné vůle, která se odvrací od vyššího dobra k nižšímu.
Čas. „Co je tedy čas? Když se mne nikdo neptá, vím to; chci-li to vysvětlit tazateli, nevím“ (Vyznání XI, 14). Augustin dospěl k tomu, že minulost a budoucnost existují jen v duši jako paměť a očekávání.

3.2Scholastika a Tomáš Akvinský

Scholastika je metoda středověkých univerzit: otázka, argumenty pro a proti, řešení a odpovědi na námitky. Ve 12. a 13. století se do Evropy přes arabské a židovské učence (Avicenna, Averroës, Maimonides) vrátil Aristotelés. Tomáš Akvinský (1225–1274), dominikán a profesor v Paříži, provedl syntézu aristotelské filozofie a křesťanské teologie v díle Summa theologiae.scholasticism, disputatio

Tomáš rozlišil pravdy, které lze poznat rozumem (že Bůh existuje), a pravdy, které známe jen ze zjevení (Trojice). Rozum a víra si nemohou odporovat, protože mají stejný zdroj. Ontologický důkaz odmítl: o Boží podstatě nevíme dost, abychom z pojmu vyvodili existenci (Summa theologiae I, ot. 2, čl. 1). Místo toho nabídl pět cest (I, ot. 2, čl. 3), které vycházejí ze zkušenosti se světem:

Z pohybu (změny): co se mění, je měněno jiným; musí být první hybatel, sám nehybný.
Z účinné příčiny: řada příčin nemůže jít do nekonečna; musí být první příčina.
Z nahodilosti: věci, které mohou být i nebýt, mají důvod v něčem nutném.
Ze stupňů dokonalosti: větší a menší dobro předpokládají nejvyšší dobro.
Z účelnosti: věci bez rozumu jednají účelně, tedy je někdo řídí jako lučištník šíp.

Tomášova etika stojí na přirozeném zákoně: rozum poznává základní dobra lidské přirozenosti (život, rodina, poznání, společnost) a první přikázání zní „dobro je třeba činit a o ně usilovat, zla se vyvarovat“ (I-II, ot. 94, čl. 2). Z jeho úvahy o sebeobraně (II-II, ot. 64, čl. 7) se vyvinul princip dvojího účinku, který se dodnes užívá v lékařské etice (kapitola 6).natural law, doctrine of double effect

3.3Důkazy Boží existence a jejich kritika

Ontologický důkaz

Anselm z Canterbury (Proslogion 2, 1077–1078) definuje Boha jako „to, nad co nic většího nelze myslet“. I ten, kdo Boha popírá, tomu pojmu rozumí, takže to existuje aspoň v mysli. Kdyby to ale existovalo jen v mysli, šlo by myslet něco většího – totéž existující i ve skutečnosti. To je spor, tedy Bůh existuje i ve skutečnosti. Argument je pozoruhodný tím, že nepotřebuje žádnou zkušenost.ontological argument

Mnich Gaunilo odpověděl parodií: stejným postupem bychom „dokázali“ existenci ostrova, nad který nelze myslet dokonalejší. Pokud argument dokazuje příliš mnoho, je ve formě chyba. Nejvlivnější kritiku podal Kant: „bytí zjevně není reálný predikát“ (Kritika čistého rozumu A598/B626). Sto skutečných tolarů neobsahuje v pojmu o nic víc než sto možných; existence nepřidává věci vlastnost, jen říká, že pojmu něco odpovídá. Ve 20. století vznikly modální verze (Plantinga, 1974), o jejichž platnosti se diskutuje dál.

Kosmologický důkaz

Tomášova druhá a třetí cesta a pozdější argument z dostatečného důvodu (Leibniz, kapitola 4) vycházejí z toho, že svět potřebuje vysvětlení. Hume (Dialogy o přirozeném náboženství, 1779) a Kant namítli, že nekonečná řada příčin není sporná a že z „první příčiny“ neplyne osobní, všemohoucí a dobrý Bůh. Tomáš by odpověděl, že mu nejde o řadu v čase (svět mohl podle něj filozoficky vzato existovat odjakživa), ale o řadu příčin, které působí současně – jako ruka, která hýbe holí, která hýbe kamenem. V takové řadě bez první příčiny nepůsobí nic. Moderní verze kalám (al-Ghazálí, W. L. Craig, 1979) naopak tvrdí, že vesmír měl začátek v čase, a odvolává se i na kosmologii velkého třesku.

Obr. 3.1 Kosmologický argument a dvě místa, na která míří kritika. První mezeru se obhájci snaží zavřít rozlišením řad v čase a současně působících příčin, druhou samostatnými argumenty o vlastnostech první příčiny.

Teleologický důkaz

William Paley (Přirozená teologie, 1802): kdo najde na pustině hodinky, usoudí na hodináře; oko je uspořádáno k účelu ještě dokonaleji, tedy má tvůrce. Hume odpověděl už předem, že analogie je slabá (vesmír je jediný případ, nemáme s čím srovnávat) a že vede nanejvýš k nějakému tvůrci, možná i nedokonalému nebo k mnoha. Rozhodující ránu zasadil Darwin (O vzniku druhů, 1859): přírodní výběr vysvětluje účelné uspořádání organismů bez plánovače. Současná verze argumentuje jemným vyladěním fyzikálních konstant; kritici odpovídají výběrovým efektem pozorovatele a hypotézou mnoha vesmírů.teleological argument, argument from design, fine-tuning

Problém zla

Nejsilnější argument proti existenci Boha teismu formuluje Humův Filón (Dialogy, část X) podle staršího vzoru připisovaného Epikúrovi: chce Bůh zabránit zlu, ale nemůže? Pak není všemohoucí. Může, ale nechce? Pak není dobrý. Může i chce? Odkud tedy zlo? J. L. Mackie (1955) tvrdil, že je logicky sporné, aby existoval všemohoucí, dokonale dobrý Bůh i zlo. Alvin Plantinga (1974) odpověděl obhajobou ze svobodné vůle: svět se svobodnými bytostmi, které mohou volit i zlo, může být lepší než svět automatů. Dnes se debata přesunula k evidenční verzi (William Rowe, 1979): i když zlo není se zlem logicky v rozporu, nesmírné a zdánlivě zbytečné utrpení (Roweův příklad: kolouch, který umírá v lesním požáru) činí existenci Boha méně pravděpodobnou.problem of evil, free will defense, theodicy

Pomůcka

Dělení důkazů podle výchozího bodu: a priori z pojmu (ontologický), a posteriori z existence světa (kosmologický), z jeho uspořádání (teleologický). Kant tvrdil, že kosmologický a teleologický důkaz nakonec stejně potřebují ontologický, aby z „první příčiny“ udělaly Boha.

3.4Spor o univerzálie

Novoplatónik Porfyrios (asi 270) položil v úvodu k Aristotelovým Kategoriím otázky, na které nechtěl odpovědět: existují rody a druhy (člověk, živočich) samostatně, nebo jen v mysli? Jsou tělesné, nebo netělesné? Existují odděleně od smyslových věcí, nebo v nich? Boëthius je předal středověku a vznikl spor o univerzálie, obecniny.problem of universals

Obr. 3.2 Čtyři odpovědi na otázku, kde existuje „lidství“. Avicenna a Tomáš spojili tři první: obecnina je před věcmi v Boží mysli, ve věcech jako jejich podstata a po věcech v lidském rozumu jako pojem. Hranice mezi konceptualismem a nominalismem je v literatuře neostrá.

Vilém Ockham (asi 1287–1347) dovedl nominalismus nejdál: existují jen jednotlivé věci, obecné jsou jen znaky, které o mnoha věcech vypovídají. Proslul zásadou úspornosti, které se říká Ockhamova břitva: nepředpokládej víc entit, než je nutné. Nominalismus připravil půdu novověké vědě, která místo podstat hledá zákonitosti mezi jednotlivými jevy.nominalism, Ockham’s razor, principle of parsimony

Pozor

Slavná formulace „entity se nemají množit nad nutnost“ (entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem) u Ockhama není. V podobě „non sunt multiplicanda entia sine necessitate“ ji zapsal až irský františkán John Punch v roce 1639. Ockham psal například „mnohost se nemá nikdy klást bez nutnosti“ (numquam ponenda est pluralitas sine necessitate, komentář k Sentencím). Zásada je navíc starší než Ockham.

3.5Renesance a humanismus

V 15. a 16. století se pozornost přesunula od Boha k člověku a k antickým textům, které humanisté znovu vydávali. Pico della Mirandola (Řeč o důstojnosti člověka, 1486) tvrdil, že člověk nemá pevné místo v řádu tvorstva a sám si volí, čím bude. Mikuláš Kusánský (O učené nevědomosti, 1440) učil, že nekonečné nelze konečným rozumem uchopit, a vědomí této hranice je nejvyšší moudrost. Niccolò Machiavelli (Vladař, napsán 1513) oddělil politiku od morálky: popisoval, jak se moc skutečně získává a udržuje, ne jak by se měla. Erasmus Rotterdamský (Chvála bláznivosti, 1511) a Michel de Montaigne (Eseje, 1580) přinesli skeptický, ironický a tolerantní pohled; Montaignovo heslo zní „Co vím?“ (Que sais-je?).Renaissance humanism

3.6Česká stopa: Hus, Chelčický, Komenský

Jan Hus (asi 1370–1415), kazatel v Betlémské kapli a rektor pražské univerzity, byl i filozofem: v univerzitním sporu o univerzálie hájil s českými mistry realismus ovlivněný Johnem Wyclifem proti nominalismu německých mistrů. V díle O církvi (De ecclesia, 1413) postavil Písmo a svědomí nad autoritu církevní hierarchie: nehodný papež není hlavou církve. Odmítl odvolat, co podle svého přesvědčení neučil, a 6. července 1415 byl na koncilu v Kostnici upálen. Ve Výkladu víry, desatera a páteře (obvykle datovaném 1412) vyzývá: hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu a braň pravdu až do smrti (převedeno do dnešní češtiny).

Petr Chelčický (asi 1390–1460) v Síti víry odmítl násilí, války i státní moc mezi křesťany. Jeho myšlenky převzala Jednota bratrská a ve 19. století na něj odkazoval Lev Tolstoj.

Jan Amos Komenský (1592–1670), poslední biskup Jednoty bratrské, žil po roce 1628 v exilu. V Labyrintu světa a ráji srdce (napsán 1623) poutník prochází marnost světa a nachází klid v nitru. Ve Velké didaktice formuloval program vzdělávání „všech všemu všestranně“ (omnes omnia omnino): škola pro všechny včetně dívek a chudých, výuka od jednoduchého ke složitému, názorně a v mateřském jazyce. Orbis pictus (1658) byla první obrázková učebnice. Jeho pansofie měla spojit veškeré vědění do harmonického celku a sloužit nápravě lidských věcí; hlavní dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských zůstalo nedokončené a celé vyšlo až ve 20. století.pansophism, Didactica magna

Z dějin a praxe

Komenského zásady – postup od známého k neznámému, názornost, učení činností („škola hrou“) – jsou dnes samozřejmou součástí didaktiky. Jejich filozofický základ ale byl náboženský: vzdělání má obnovit v člověku obraz Boží a vést k míru mezi národy.

3.7Procvičení

Sestavte Gaunilovu parodii ontologického důkazu ve standardní formě. Co přesně má ukázat?

P1 Ostrov O je ostrov, nad který nelze myslet dokonalejší. P2 O existuje aspoň v mysli. P3 Existovat ve skutečnosti je dokonalejší než jen v mysli. P4 Kdyby O existoval jen v mysli, šlo by myslet dokonalejší ostrov. Z O existuje. Závěr je zjevně nepravdivý, a protože forma je stejná jako u Anselma, musí být chybná forma nebo některá ze sdílených premis (typicky P3). Anselm odpověděl, že úvaha funguje jen pro bytost, nad kterou nelze myslet nic většího vůbec, ne pro nejlepší z ostrovů; ostrov nemá „vnitřní maximum“ dokonalosti.

Rozlište řadu příčin „v čase“ (otec – syn – vnuk) a „současně působících“ (ruka – hůl – kámen). Proč je pro Tomáše důležitý rozdíl?

V řadě v čase předchozí člen už nemusí existovat, aby následující existoval (vnuk žije i po smrti děda); nekonečnou řadu takových příčin Tomáš za spornou nepovažoval. V současně působící řadě každý člen působí jen díky tomu, že na něj právě teď působí předchozí; bez prvního, který působí sám ze sebe, by nepůsobil žádný. Kritika „proč ne nekonečný regres?“ míří proto jinam, než si často myslí: obhájce musí ukázat, že ve světě takové současně působící řady skutečně jsou.

Co je zásada úspornosti a jak ji použijete při volbě mezi dvěma vysvětleními, proč se v noci rozsvítilo světlo na chodbě: (a) senzor pohybu zachytil kočku, (b) senzor pohybu zachytil kočku a navíc v domě straší?

Obě vysvětlení vysvětlují pozorování stejně dobře; (b) přidává entitu (strašidlo), která nic dalšího nevysvětluje. Podle břitvy dáme přednost (a). Břitva není důkaz, že strašidla neexistují; je to metodické pravidlo pro volbu mezi hypotézami se stejnou vysvětlující silou.

Jak by na problém zla odpověděl Augustin a jakou námitku proti tomu lze vznést?

Augustin: zlo není věc, ale nedostatek dobra, a morální zlo má původ ve svobodné vůli tvorů, ne v Bohu. Námitka 1: vysvětluje morální zlo (vraždy), ale hůře přírodní zlo (zemětřesení, nemoci zvířat dávno před člověkem). Námitka 2: proč Bůh nestvořil svobodné bytosti, které vždy volí dobro? Mackie tvrdil, že to logicky možné je; Plantinga odpověděl, že ne nutně, protože co svobodné bytosti zvolí, nezávisí na Bohu.

Proč lze Husa zařadit nejen do dějin církve, ale i do dějin filozofie? Uveďte dva důvody.

(1) Účastnil se odborného sporu o univerzálie jako realista; jeho teologie církve (církev jako společenství předzvěděných ke spáse, ne jako instituce) na realistickém pojetí stojí. (2) Formuloval princip, že pravda a svědomí mají přednost před autoritou, a byl ochoten za něj nést důsledky; tento motiv se v české filozofii vrací u Masaryka i Patočky (kapitola 8).

Co si odnést

Středověk hledal soulad víry a rozumu; Tomáš oddělil, co poznáme rozumem a co jen ze zjevení.
Důkazy Boží existence: ontologický z pojmu, kosmologický z existence světa, teleologický z uspořádání. Každý má známou kritiku a obhajobu.
Spor o univerzálie: existují obecniny samy o sobě, ve věcech, v mysli, nebo jen jako slova?
Hus: pravda a svědomí nad autoritou. Komenský: vzdělání pro všechny.

Část IIStřední škola

Novověk: rozum, nebo zkušenost?střední škola

Nová přírodní věda 17. století ukázala, že se staré autority mohou mýlit. Filozofové proto hledali pevný základ poznání. Racionalisté (Descartes, Spinoza, Leibniz) ho našli v rozumu, empiristé (Locke, Berkeley, Hume) ve zkušenosti. Spor skončil překvapivě: Hume ukázal, že ze zkušenosti nelze bez kruhu zdůvodnit ani to, že zítra vyjde Slunce.

🧺

Máte košík jablek a víte, že některá jsou nahnilá. Nejjistější postup je vysypat všechna, prohlédnout jedno po druhém a vrátit jen ta zdravá. Tak René Descartes popisoval svou metodu (Odpovědi na sedmé námitky): odložit všechna přesvědčení a vzít zpět jen ta, o kterých nelze pochybovat.

Descartova pochybnost: co přežije?

Zvyšujte stupeň pochybnosti a sledujte, která přesvědčení vydrží. Descartes postupuje ve třech krocích první meditace: smysly někdy klamou, nemohu vyloučit, že sním, a co když mě klame mocný zlý duch?

LABORATOŘ

Stupeň pochybnosti

Předloha: Meditace o první filozofii (1641), meditace I a II. Laboratoř zjednodušuje: Descartes nepochybuje o každém přesvědčení zvlášť, ale podkopává jejich zdroje.

Obr. 4.1 Každý krok pochybnosti zasáhne širší okruh přesvědčení. V jádru zůstane jen vědomí, že myslím – a tedy jsem.

Russellovo kuře a problém indukce

Kuře dostává každé ráno krmení. S každým dnem je si jistější, že ho dostane i zítra. Laplaceovo pravidlo následnosti říká, jak velká má ta jistota být, pokud o světě nevíme nic jiného. Posuňte počet dní a pak klepněte na „Další ráno“.

LABORATOŘ

Dní s krmením

Model: pravidlo následnosti \(P = (n+1)/(n+2)\) po \(n\) úspěších bez jediného neúspěchu (Laplace, 1814). Příklad s kuřetem: Russell, Problémy filozofie (1912), kap. 6.

Minihra: racionalista, nebo empirista?

Přiřaďte každé tvrzení k proudu, ke kterému patří. Za sedm a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: Descartes, Spinoza, Leibniz, Locke, Berkeley, Hume a Pascal

4.1Nová věda, nová metoda

Koperník (1543), Kepler, Galileo a Newton nahradili aristotelský obraz světa matematickou fyzikou. Galileo napsal, že kniha přírody je psána jazykem matematiky (Prubíř, 1623; parafráze). Pro filozofii z toho plynula otázka: pokud se mohli mýlit Aristotelés i tradice, na čem lze poznání postavit? Francis Bacon (Nové organon, 1620) doporučil systematické pozorování a indukci a varoval před idoly, předsudky mysli: rodu (sklony lidské přirozenosti), jeskyně (osobní zaujatost), trhu (zavádějící slova) a divadla (dogmatické systémy).idols of the mind, scientific method

4.2Descartes: metodická skepse a cogito

René Descartes (1596–1650) chtěl filozofii vybudovat jako geometrii: z nepochybných základů. V Rozpravě o metodě (1637) stanovil čtyři pravidla: přijímat jen to, co poznám jasně a zřetelně; dělit problémy na části; postupovat od jednoduchého ke složitému; dělat úplné přehledy.

V Meditacích (1641) uplatnil metodickou skepsi: pochybuje ne proto, že by byl skeptik, ale aby našel, co pochybnosti odolá. Tři kroky (viz laboratoř a obr. 4.1):

Klam smyslů. Smysly někdy klamou (vzdálená věž se zdá kulatá); není rozumné plně důvěřovat tomu, kdo nás aspoň jednou oklamal.
Argument ze snu. Ve snu jsem přesvědčen, že sedím u ohně, a nemám jisté znamení, jak bdění od snu odlišit. Nevím tedy jistě, že mám tělo. Matematika ale platí i ve snu.
Zlý duch. Co když mě nějaký mocný a lstivý duch klame ve všem, i když sčítám dvě a tři? Pak padá i matematika.

Jedna věc ale vydrží: i kdyby mě duch klamal, musím existovat, abych mohl být klamán. „Já jsem, já existuji, je nutně pravdivé, kdykoli to vyslovuji nebo v mysli pojímám“ (Meditace II). To je cogito, první jistota. Descartes pak dokazuje existenci Boha z ideje nekonečného (idea dokonalé bytosti nemohla vzniknout ze mne, konečného) a z Boží pravdivosti odvozuje, že to, co poznávám jasně a zřetelně, je pravdivé – a tedy i to, že svět těles existuje.methodical doubt, cogito, clear and distinct perception

Pozor

Latinská věta cogito, ergo sum se v Meditacích nevyskytuje. Francouzsky („je pense, donc je suis“) stojí v Rozpravě o metodě (1637, část IV), latinsky v Principech filozofie (1644, I, 7). V Meditacích je formulace bez „tedy“, aby nevypadala jako sylogismus s premisou „vše, co myslí, existuje“. Antoine Arnauld v námitkách upozornil na karteziánský kruh: jasnost a zřetelnost má zaručit Bůh, ale Boha dokazujeme z jasných a zřetelných idejí.

Z metody vzešel dualismus: svět se skládá ze dvou substancí, myslící (res cogitans, nerozprostraněné) a rozprostraněné (res extensa, hmota bez myšlení). Jak spolu mohou působit, se ptala Descarta už v roce 1643 princezna Alžběta Falcká; otázka je jádrem filozofie mysli (kapitola 10).Cartesian dualism, res cogitans, res extensa

4.3Spinoza a Leibniz

Baruch Spinoza (1632–1677), vyloučený z amsterodamské židovské obce, napsal Etiku „vyloženou geometrickým způsobem“ (vyšla 1677): definice, axiomy, věty a důkazy. Existuje jediná substance, kterou lze nazvat Bůh nebo příroda (Deus sive Natura); myšlení a rozprostraněnost jsou dva její atributy, ne dvě substance. Vše plyne z nutnosti Boží přirozenosti, svobodná vůle je iluze z neznalosti příčin. Svoboda je poznání nutnosti a osvobození od vášní porozuměním. V Teologicko-politickém traktátu (1670) hájil svobodu myšlení a historický výklad Bible.substance monism, Deus sive Natura

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716), spoluobjevitel diferenciálního počtu, postavil filozofii na dvou principech: sporu (pravdy rozumu, jejichž negace je sporná) a dostatečného důvodu (nic není bez důvodu, proč je tak, a ne jinak; pravdy faktu). Svět se skládá z monád, jednoduchých duchovních substancí „bez oken“, které na sebe nepůsobí; jejich souhlas zajišťuje předzjednaná harmonie. Bůh ze všech možných světů zvolil ten nejlepší (Theodicea, 1710); Voltaire si z toho vystřelil v Candidovi (1759), kde učitel Pangloss opakuje „vše je k nejlepšímu“ uprostřed katastrof.principle of sufficient reason, monads, pre-established harmony

4.4Empiristé: Locke a Berkeley

John Locke (1632–1704, Esej o lidském rozumu, 1689) odmítl vrozené ideje: mysl je na počátku jako „bílý papír“, všechny ideje pocházejí ze zkušenosti, z vnímání (sensation) nebo reflexe vlastní mysli. Rozlišil primární kvality (tvar, velikost, pohyb, počet, pevnost), které jsou ve věcech samých, a sekundární (barvy, zvuky, chutě), které jsou jen schopnostmi věcí vyvolat v nás vjemy. Osobní identitu založil na vědomí a paměti: jsem tentýž, kdo si pamatuje své dřívější činy.tabula rasa, primary and secondary qualities, personal identity

George Berkeley (1685–1753) dotáhl empirismus dál: i primární kvality známe jen jako vjemy, a mluvit o hmotě, kterou nikdo nevnímá, nedává smysl. Být znamená být vnímán (esse est percipi). Věci existují i bez nás, protože je stále vnímá Bůh. Tomu se říká imaterialismus či subjektivní idealismus.esse est percipi, immaterialism

4.5Hume: příčinnost a problém indukce

David Hume (1711–1776) rozdělil obsahy mysli na živé dojmy (vjemy, city) a jejich slabší kopie, ideje. Každá idea musí pocházet z dojmu; kde dojem nenajdeme, slovo je prázdné. Předměty lidského zkoumání se dělí na dva druhy (tzv. Humova vidlička):

Obr. 4.2 Humova vidlička (Zkoumání o lidském rozumu IV, 1). Knihu, která neobsahuje ani úvahy o číslech, ani úvahy o faktech, máme podle Huma „vhodit do ohně, neboť nemůže obsahovat nic než sofistiku a klam“ (XII, 3).

Odkud víme o příčinnosti? Když jedna kulečníková koule narazí do druhé, vidíme jen, že pohyb jedné následuje po pohybu druhé. „Nutné spojení“ nevidíme. Po mnoha opakováních si zvykneme očekávat účinek, a tento pocit očekávání pak promítáme do věcí. „Zvyk je tedy velký průvodce lidského života“ (Zkoumání V, 1).constant conjunction, custom, necessary connection

Odtud problém indukce. Všechny úvahy o faktech, které přesahují současné vjemy a paměť, stojí na předpokladu, že budoucnost bude podobná minulosti (tzv. princip uniformity přírody). Ten nelze dokázat demonstrativně, protože jeho opak není sporný. Nelze ho dokázat ani zkušeností, protože každý takový důkaz by ho už předpokládal: „dosud se příroda chovala pravidelně, tedy se tak bude chovat i dál“ je indukce. Zdůvodnění indukce indukcí je kruh.problem of induction, uniformity of nature

Příklad Laplaceův východ Slunce

Pierre-Simon Laplace (Filozofická esej o pravděpodobnosti, 1814) navrhl pravidlo: pokud se jev dostavil \(n\)-krát z \(n\) pokusů a o jeho mechanismu nevíme nic dalšího, je pravděpodobnost, že se dostaví i příště,

Pravidlo následnosti\[P(\text{příště}) = \frac{n+1}{n+2}.\]

Po 1 dni je to 2/3, po 10 dnech 0,917, po 100 dnech 0,990, po 1 000 dnech 0,999. Laplace počítal s dějinami dlouhými 5 000 let, tedy 1 826 213 dny (\(5\,000 \cdot 365{,}2426\)), a dostal sázku 1 826 214 : 1, že Slunce zítra vyjde. Sám ale dodal, že kdo zná mechanismus pohybu nebeských těles, má důvod k mnohem větší jistotě.

Pravidlo Humův problém neřeší: samo předpokládá, že pokusy jsou nezávislé a že pravděpodobnost úspěchu se nemění. Russellovo kuře mělo podle něj po tisíci dnech jistotu 0,999 – a stejně se to tisící první ráno pokazilo. Bayesovský pohled na indukci rozvádí kapitola 9, Popperovo řešení kapitola 11.

Hume nebyl nihilista: sám říká, že z praktického života nás skeptické argumenty nevyvedou; příroda je silnější než princip. Podobně rozložil pojem já: když se podívá do sebe, najde jen proud vjemů, ne trvalé já; osoba je „svazek vjemů“ (Pojednání o lidské přirozenosti 1.4.6). V etice proslul tezí, že „rozum je a má být jen otrokem vášní“ (Pojednání 2.3.3) a že z toho, co je, nelze bez dalšího vyvodit, co má být (kapitola 12).bundle theory of the self, is–ought problem

4.6Pascal: srdce a sázka

Blaise Pascal (1623–1662), matematik a spoluzakladatel teorie pravděpodobnosti, v Myšlenkách (vyšly 1670) tvrdí, že rozum v otázce Boha nerozhodne, a navrhuje sázku: pokud věříte a Bůh je, získáte nekonečně mnoho; pokud věříte a není, ztratíte málo. „Srdce má své důvody, které rozum nezná.“Pascal’s wager

Příklad Konečná verze sázky

Nahraďme nekonečno konečnými čísly: víra stojí \(C = 10\) jednotek užitku, odměna pro věřícího, pokud Bůh je, je \(R = 1\,000\,000\). Při pravděpodobnosti \(p\), že Bůh je, se víra „vyplatí“, když \(p\cdot R - C \gt 0\), tedy když

\[p \gt \frac{C}{R} = \frac{10}{1\,000\,000} = 0{,}000\,01.\]

Při \(p = 0{,}001\) je očekávaný přínos víry 990 jednotek, při \(p = 0{,}000\,001\) je záporný (−9). S nekonečnou odměnou by stačila libovolně malá kladná pravděpodobnost – to je síla i slabina Pascalova argumentu.

Námitky: (1) mnoho bohů – stejný argument lze použít pro každé náboženství, které slibuje nekonečnou odměnu (Diderot); (2) víru nelze zvolit vůlí jako sázku; Pascal odpovídá, že lze začít jednat, jako by člověk věřil; (3) Bůh, který odměňuje vypočítavou víru, nemusí být Bohem, o kterém sázka mluví. Teorii rozhodování za nejistoty, na které sázka stojí, rozvádí průvodce Statistika a modely.

4.7Procvičení

Podle Laplaceova pravidla: jaká je pravděpodobnost, že desátý den bude slunečno, když bylo předchozích devět dní slunečno? A kolik dní v řadě musí být slunečno, aby pravděpodobnost dalšího slunečného dne překročila 0,99?

\(n = 9\): \(P = 10/11 = 0{,}909\). Podmínka \((n+1)/(n+2) \gt 0{,}99\) dává \(n+1 \gt 0{,}99n + 1{,}98\), tedy \(0{,}01n \gt 0{,}98\), \(n \gt 98\); stačí 99 dní (\(P = 100/101 = 0{,}990\,1\)). Jde o model bez dalších znalostí: meteorolog s předpovědí má informace, které pravidlo ignoruje.

Zařaďte podle Humovy vidličky: (a) „Úhly v trojúhelníku dávají součet 180°.“ (b) „Voda se při 0 °C mění v led.“ (c) „Všichni svobodní mládenci jsou neženatí.“ (d) „Duše je nesmrtelná.“

(a) vztah idejí (eukleidovská geometrie; Hume ji tak řadil); (b) fakt – opak je myslitelný, víme to ze zkušenosti; (c) vztah idejí – popření je sporné; (d) ani jedno: nejde o vztah idejí a nemáme dojem, z něhož by idea nesmrtelné duše vycházela. Podle Huma jde o metafyziku „do ohně“. Kant později namítne, že dělení je příliš hrubé (kapitola 5).

Proč argument ze snu nepodkopává matematiku, ale argument ze zlého ducha ano?

Ve snu se mohu mýlit o tom, zda mám ruce a zda sedím u ohně, ale „dvě a tři je pět, ať bdím, nebo spím“ (Meditace I). Sen zpochybňuje smyslové zdroje, ne rozumové. Zlý duch je hypotéza o zdroji, který by mohl falšovat i rozum: mohl by mě přimět mýlit se pokaždé, když sčítám. Proto Descartes potřebuje Boha, který neklame, aby obnovil i důvěru v matematiku.

Ve verzi Pascalovy sázky stojí víra 50 jednotek a odměna je 200 000 jednotek. Od jaké pravděpodobnosti se víra vyplatí? Jak výsledek ovlivní námitka mnoha bohů, pokud existují dvě vzájemně se vylučující náboženství se stejnou odměnou a stejnou pravděpodobností?

\(p \gt 50/200\,000 = 0{,}000\,25\). Se dvěma vylučujícími se náboženstvími, každé s pravděpodobností \(p\), dává víra v jedno očekávanou hodnotu \(p\cdot 200\,000 - 50\) – tedy stejnou – ale sázka už neříká, které zvolit; a pokud by druhé náboženství víru v první trestalo, objeví se v tabulce i záporná položka. Argument sám o sobě nerozhoduje mezi náboženstvími.

Thomas Reid (1785) namítl proti Lockovi příklad statečného důstojníka: jako chlapec byl potrestán za krádež ovoce, jako důstojník si to pamatuje, jako generál si pamatuje činy důstojníka, ale už ne trest z dětství. Proč je to problém pro paměťové kritérium identity?

Podle Locka: generál = důstojník (pamatuje si jeho činy), důstojník = chlapec (pamatuje si trest), ale generál ≠ chlapec (nepamatuje si trest). Identita je ale tranzitivní: z A = B a B = C plyne A = C. Paměťové kritérium tedy vede ke sporu. Obhájci (Parfit a další) navrhli kritérium překrývajících se řetězců paměti, které tranzitivitu zachrání, nebo opustili myšlenku, že na přesné identitě v čase záleží.

Co si odnést

Descartes: pochybuj o všem, co jde; jistota „myslím, jsem“ vydrží i zlého ducha.
Racionalisté věří rozumu a vrozeným idejím, empiristé zkušenosti; Berkeley dovedl empirismus k idealismu.
Hume: příčinnost nevidíme, jen pravidelné následnosti. Indukci nelze zdůvodnit bez kruhu – a přesto bez ní nežijeme.

Část IIStřední škola

Kant a osvícenstvístřední škola

Immanuel Kant spojil racionalismus s empirismem: poznání začíná zkušeností, ale ne všechno v něm ze zkušenosti pochází – prostor, čas a příčinnost do světa vkládá sám rozum. V etice tvrdil, že mravní zákon si rozumná bytost dává sama a že s nikým nesmíme zacházet jen jako s nástrojem. Na této myšlence stojí moderní pojem lidské důstojnosti.

👓

Kdo nosí brýle s modrými skly, vidí svět modře, a nemůže je sundat. Nemůže tedy vědět, jak svět vypadá „bez brýlí“; může ale s jistotou předem říct, že všechno, co kdy uvidí, bude modré. Kant tvrdil, že prostor, čas a příčinnost jsou takové brýle lidského rozumu. Proto o nich víme něco předem – a proto nevíme, jaké jsou věci samy o sobě.

Obr. 5.1 Kopernikánský obrat (Kritika čistého rozumu B xvi). Jako Koperník vysvětlil pohyb hvězd pohybem pozorovatele, vysvětluje Kant nutnost některých poznatků tím, že pocházejí z uspořádání naší mysli.

Test univerzalizace

Vyberte maximu – osobní zásadu jednání. Pak odpovězte na dvě Kantovy otázky: Lze si bez sporu myslet svět, ve kterém by se podle ní řídil každý? A pokud ano, můžete takový svět chtít? Porovnejte svůj verdikt s Kantovým výkladem.

LABORATOŘ

1. Lze si svět myslet?

2. Můžete ho chtít?

Předloha: Základy metafyziky mravů (1785), 4:421–423. Příklady 4 a 6 nejsou Kantovy; ukazují, jak se test v literatuře zkouší a kde naráží.

Minihra: Kantovy druhy soudů

Je soud pravdivý už z pojmů (analytický), nebo rozšiřuje poznání (syntetický)? Víme to nezávisle na zkušenosti (a priori), nebo ze zkušenosti (a posteriori)? Zařaďte tak, jak by to udělal Kant.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: osvícenství, kritika rozumu, kategorický imperativ a autonomie

5.1Osvícenství: měj odvahu myslet

Osvícenství 18. století věřilo, že rozum, věda a vzdělání mohou osvobodit člověka od předsudků, tyranie a pověr. Montesquieu (O duchu zákonů, 1748) navrhl dělbu moci, Voltaire bojoval za náboženskou toleranci, Diderot a d’Alembert vydávali Encyklopedii. Kant shrnul program v článku Odpověď na otázku: Co je osvícenství? (1784): „Osvícenství je východ člověka z nesvéprávnosti, kterou si zavinil sám.“ Nesvéprávnost je neschopnost používat vlastní rozum bez vedení druhých; zaviněná je, když jí chybí odvaha, ne rozum. Heslem je Sapere aude! – „měj odvahu použít vlastního rozumu“ (8:35).Enlightenment, sapere aude

5.2Kritika čistého rozumu: jak je možná metafyzika?

Immanuel Kant (1724–1804) prožil celý život v pruském Královci. Dlouho byl racionalistou v duchu Leibnize a Christiana Wolffa; z „dogmatického spánku“ ho podle vlastních slov probudil Hume (Prolegomena, 1783). Pokud má Hume pravdu, nevíme nic nutného o příčinnosti, a tedy ani o přírodě. Kant si všiml, že Humova vidlička je příliš hrubá, a rozlišil soudy podle dvou nezávislých kritérií:

analytický × syntetický: v analytickém soudu je predikát obsažen v pojmu subjektu („všechna tělesa jsou rozprostraněná“); syntetický soud k subjektu něco přidává („některá tělesa jsou těžká“);
a priori × a posteriori: a priori víme nezávisle na zkušenosti a s nutností, a posteriori jen ze zkušenosti.

Obr. 5.2 Čtyři kombinace. Hume znal jen dvě (vztahy idejí = analytické a priori, fakta = syntetické a posteriori). Kantova klíčová otázka zní: jak jsou možné syntetické soudy a priori?

Kant tvrdil, že syntetické soudy a priori existují: matematika (\(7+5=12\) podle něj není obsaženo v pojmu „součet sedmi a pěti“, B15), geometrie („přímka je nejkratší spojnice dvou bodů“, B16) a základní principy přírodovědy („každá změna má příčinu“). Jsou možné jen díky kopernikánskému obratu (obr. 5.1): nepoznáváme věci, jaké jsou samy o sobě, ale jak se nám jeví skrze formy naší mysli.synthetic a priori, Copernican revolution

5.3Prostor, čas, kategorie a hranice rozumu

Smyslový názor má dvě formy: prostor (forma vnějšího smyslu) a čas (forma vnitřního smyslu). Rozum (Kant říká Verstand, intelekt) uspořádává názory podle dvanácti kategorií ve čtyřech skupinách: kvantita, kvalita, relace (mezi nimi substance a příčinnost) a modalita. „Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, názory bez pojmů jsou slepé“ (A51/B75).forms of intuition, categories of the understanding

Svět, jak nám se jeví, je svět jevů (fenomén); věc o sobě (noumenon) poznat nemůžeme. Tomu se říká transcendentální idealismus. Když rozum překročí hranice možné zkušenosti a ptá se po duši, světě jako celku a Bohu, zaplete se do antinomií: lze stejně dobře „dokázat“, že svět má počátek v čase, i že ho nemá; že existuje svoboda, i že vše je kauzálně určeno. Kant odtud vyvodil, že metafyzika jako věda o nadsmyslovém není možná – ale také že ani ateismus a materialismus nemohou být dokázány. „Musel jsem zrušit vědění, abych udělal místo víře“ (B xxx).transcendental idealism, phenomena and noumena, antinomies

Z dějin a praxe

Neeukleidovské geometrie 19. století a Einsteinova teorie relativity (1915) otřásly Kantovým příkladem: geometrie fyzického prostoru se ukázala jako empirická otázka. Zastánci Kanta odpovídají, že jádro jeho myšlenky – že poznání má strukturu, kterou do něj vnáší poznávající – přežilo i v kognitivní vědě.

5.4Dobrá vůle a povinnost

Základy metafyziky mravů (1785) začínají větou: nic na světě ani mimo něj nelze považovat za dobré bez omezení kromě dobré vůle (4:393). Nadání, bohatství i štěstí mohou posloužit zlu; dobrá vůle je dobrá sama o sobě, i kdyby ničeho nedosáhla. Mravní hodnotu má jednání z povinnosti, ne jen v souladu s povinností. Kupec, který neošidí nezkušeného zákazníka, protože by si poškodil pověst, jedná správně, ale z vlastního prospěchu; mravní hodnotu jeho čin nemá (4:397).good will, acting from duty vs. in accordance with duty

Rozum nám dává příkazy, imperativy. Hypotetický imperativ platí podmíněně: chceš-li zhubnout, cvič. Kategorický imperativ platí bezpodmínečně, pro každou rozumnou bytost bez ohledu na její cíle. Morálka podle Kanta sestává z kategorických imperativů.hypothetical and categorical imperative

5.5Kategorický imperativ

Formule obecného zákona (4:421)

„Jednej jen podle té maximy, o které můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“

Formule lidství (4:429)

„Jednej tak, abys lidství ve své osobě i v osobě každého druhého potřeboval vždy zároveň jako účel, nikdy pouze jako prostředek.“

Formule autonomie a říše účelů (4:431–433)

Jednej jako člen, který dává zákony ve společenství všech rozumných bytostí, jež se navzájem respektují jako účely (parafráze).

Maxima je subjektivní zásada jednání: co dělám, za jakých okolností a proč. Test univerzalizace má dva kroky. Některé maximy nelze jako obecný zákon ani bez sporu myslet (spor v pojetí) – zakládají dokonalé povinnosti, které nepřipouštějí výjimky (nelhat, nekrást). Jiné myslet lze, ale nelze je chtít, protože by rozumná vůle chtěla něco, co si odporuje (spor ve vůli) – zakládají nedokonalé povinnosti, kde je prostor pro úsudek, kdy a komu (pomáhat druhým, rozvíjet své nadání).maxim, contradiction in conception, contradiction in the will, perfect and imperfect duties

Příklad Lživý slib (4:422)

Maxima: „Kdykoli potřebuji peníze, půjčím si je se slibem, že je vrátím, i když vím, že to nikdy neudělám.“ Kdyby tak jednal každý, nikdo by slibům nevěřil a slib jako instituce by zanikl. Maxima tedy jako obecný zákon „ničí sama sebe“: lhář potřebuje, aby ostatní sliby dodržovali, jinak mu slib nepomůže. Je to spor v pojetí, povinnost nelhat je dokonalá.

Totéž přes formuli lidství: věřitel by s lživým slibem nemohl souhlasit; zacházím s ním pouze jako s prostředkem k penězům, ne jako s rozumnou bytostí, která má vlastní cíle.

Pomůcka

„Jen jako prostředek“ je klíčové. S řidičem autobusu zacházíme jako s prostředkem dopravy, ale zároveň jako s účelem: platíme jízdné a on s takovým užitím souhlasí. Formule zakazuje zacházet s lidmi způsobem, se kterým by rozumně souhlasit nemohli – podvodem nebo donucením.

5.6Autonomie a důstojnost

Mravní zákon si rozumná bytost dává sama: to je autonomie vůle. Kdo jedná podle cizích zákonů – podle sklonů, autority nebo strachu z trestu – jedná heteronomně. V říši účelů má všechno buď cenu, nebo důstojnost: co má cenu, lze nahradit něčím jiným rovnocenným; co je nad každou cenu, má důstojnost (4:434). Osoby mají důstojnost, a proto je nelze směňovat ani obětovat za „větší součet“ dobra jiných.autonomy, heteronomy, dignity vs. price

Z dějin a praxe

Kantův pojem důstojnosti stojí v pozadí poválečných lidskoprávních dokumentů. Článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv (1948) začíná slovy, že všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech; česká Listina základních práv a svobod má v článku 1 obdobnou formulaci. Na zákazu zacházet s člověkem jen jako s prostředkem stojí i požadavek informovaného souhlasu v medicíně.

5.7Námitky proti Kantovi

Vrah za dveřmi. Benjamin Constant (1797) namítl: má-li být lež vždy zakázána, musím vrahovi prozradit, kde se skrývá můj přítel. Kant v odpovědi O domnělém právu lhát z lidumilnosti (1797) trval na tom, že lhát se nesmí ani tehdy. Mnozí kantovci (Christine Korsgaardová, 1986) tvrdí, že se Kant mýlil v aplikaci vlastní teorie: vrah sám podvádí, a formule lidství proto dovoluje se bránit lží.
Konflikt povinností. Co když dvě dokonalé povinnosti stojí proti sobě (dodržet slib × nelhat)? Kant tvrdil, že skutečné povinnosti se nemohou střetnout; W. D. Ross (Správné a dobré, 1930) proto navrhl povinnosti prima facie, které se v konkrétní situaci váží (kapitola 6).
Formalismus. Hegel namítl, že test univerzalizace je prázdný: konzistentně lze univerzalizovat mnoho nemorálních maxim a mnoho neškodných neprojde (příklad s tenisem v laboratoři). Obhájci odpovídají, že jde o maximy správně popsané i s důvodem jednání.
Sklony a city. Pokud má mravní hodnotu jen jednání z povinnosti, má menší hodnotu přítel, který pomáhá z lásky? Na tuto námitku reaguje etika ctností (kapitola 6).

5.8Procvičení

Zařaďte podle Kanta: (a) „Trojúhelník má tři strany.“ (b) „Na Sněžce leží v lednu sníh.“ (c) „Součet úhlů v trojúhelníku je dva pravé úhly.“ (d) „Každá událost má příčinu.“

(a) analytický a priori (strany jsou obsaženy v pojmu trojúhelníku); (b) syntetický a posteriori; (c) syntetický a priori podle Kanta – plyne z konstrukce v názoru prostoru, ne z pojmu (dnes víme, že platí jen v eukleidovské geometrii a fyzikální prostor ji přesně nesplňuje); (d) syntetický a priori – princip, který podle Kanta podmiňuje každou zkušenost.

Otestujte maximu „Když si v obchodě nikdo nevšimne, odnesu si drobnost bez placení.“ oběma formulemi.

Formule obecného zákona: kdyby tak jednal každý, kdo si myslí, že ho nikdo nevidí, obchody by musely zavést kontrolu nebo zaniknout a vlastnictví zboží v obchodě by ztratilo smysl; maxima předpokládá, že ostatní platí, tedy je parazitická a nelze ji univerzalizovat (spor v pojetí). Formule lidství: obchodník s takovým užitím svého majetku nesouhlasí, zacházím s ním jen jako s prostředkem. Výsledek: dokonalá povinnost nekrást.

Kupec neošidí dítě, které si přišlo koupit chleba. Jaký rozdíl udělá Kant mezi kupcem, který tak jedná (a) ze strachu o pověst, (b) protože má děti rád, (c) protože to je správné?

Ve všech třech případech jedná v souladu s povinností. Mravní hodnotu podle Základů má jen (c), jednání z povinnosti. (a) je jednání z vlastního prospěchu. (b) je podle Kanta milé a chvályhodné, ale mravní hodnotu „ve vlastním smyslu“ nemá, protože motivem je sklon. Právě toto hodnocení (b) je terčem kritiky z pozic etiky ctností.

Proč je povinnost pomáhat druhým „nedokonalá“? Znamená to, že je slabší nebo že lze pomoc odmítnout kdykoli?

Svět, ve kterém nikdo nikomu nepomáhá, si myslet lze; chtít ho ale nemůžu, protože jako konečná bytost sám budu někdy potřebovat pomoc druhých (4:423). Proto vzniká povinnost přijmout pomoc druhým jako svůj cíl. „Nedokonalá“ znamená, že neurčuje přesně, komu, kdy a kolik: ponechává prostor úsudku. Neznamená, že ji lze trvale ignorovat; kdo by nepomáhal nikdy, cíl nepřijal.

Constant: „Vrah se ptá, kde je váš přítel.“ Jak by situaci posoudila formule lidství a jak striktní výklad formule obecného zákona?

Striktní výklad (Kant 1797): maxima „lži, když to zachrání život“ podkopává důvěru v tvrzení obecně; povinnost pravdivosti je bezvýjimečná a odpovědnost za vraždu nese vrah. Formule lidství (Korsgaardová): vrah sám jedná podvodně a chce mě použít jako nástroj k vraždě; lež vůči němu nezachází s jeho lidstvím pouze jako s prostředkem, ale brání se jeho podvodu. Spor ukazuje, že dvě formulace, které Kant považoval za ekvivalentní, mohou v konkrétních případech vést k různým závěrům.

Co si odnést

Kopernikánský obrat: předměty poznání se řídí formami naší mysli; proto existují syntetické soudy a priori a proto neznáme věci o sobě.
Kategorický imperativ: jednej jen podle maximy, kterou můžeš chtít jako obecný zákon; nezacházej s nikým pouze jako s prostředkem.
Autonomie a důstojnost: osoby nemají cenu, nelze je směňovat. Na tom stojí lidská práva i informovaný souhlas.

Část IIStřední škola

Etika: důsledky, povinnosti, ctnosti, dohodastřední škola

Normativní etika hledá odpověď na otázku, co dělá jednání správným. Čtyři velké rodiny teorií odpovídají různě: nejlepší důsledky, respekt k povinnostem a právům, charakter dobrého člověka, nebo zásady, na kterých bychom se mohli shodnout. Ve většině běžných situací se shodnou. Rozcházejí se v těžkých případech – a právě na nich se teorie testují.

🚋

Tramvaj bez brzd se řítí na pět lidí. Můžete přehodit výhybku a poslat ji na kolej, kde stojí jeden. Většina lidí řekne: přehodit. Teď stojíte na lávce vedle statného muže a jediný způsob, jak tramvaj zastavit, je shodit ho dolů. Počty jsou stejné, pět za jednoho. Přesto většina lidí řekne: ne. Proč? Na tuhle otázku zatím nikdo nedal odpověď, která by přesvědčila všechny.

Obr. 6.1 Tři nejznámější varianty. Počty jsou ve všech stejné; liší se tím, zda je smrt jednoho vedlejším důsledkem odklonění (výhybka), nebo prostředkem záchrany (smyčka, lávka), a tím, zda se člověka dotýkáte.

Tramvajové dilema: jak se rozhodnete vy?

Projděte pět variant a v každé se rozhodněte. Posuvníkem můžete změnit, kolik lidí je v ohrožení. Po rozhodnutí uvidíte, co by řekly jednotlivé etické teorie, a na konci, se kterou se vaše odpovědi shodují nejvíc.

LABORATOŘ

Lidí v ohrožení

Výklad: verdikty teorií jsou typické, ne jediné možné; „sporné“ znamená, že se zastánci teorie neshodnou. Podíly odpovědí z celého světa: Awad a kol. (2020), PNAS 117(5), průměr za 42 zemí, asi 70 000 účastníků.

Parfitův paradox přidání

Je lepší svět, kde žije málo lidí velmi dobře, nebo svět, kde žije mnohem víc lidí životy, které „stojí za to“ jen tak tak? Projděte krok za krokem řadu světů. Šířka sloupce je počet lidí (v miliardách), výška kvalita života. Žádný krok se nezdá špatný – kam vede?

LABORATOŘ

Krok

Model: ilustrativní čísla; kvalita života 0 je hranice, pod kterou by život nestál za to. Podle Parfit, Reasons and Persons (1984), kap. 17–19.

Minihra: která teorie mluví?

Přiřaďte výroky ke čtyřem rodinám normativní etiky. Za sedm a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: konsekvencialismus, deontologie, etika ctností, kontraktualismus a tramvajové případy

6.1Mapa etiky

Obr. 6.2 Tři patra etiky a čtyři rodiny normativních teorií. Hranice mezi nimi nejsou neprostupné: existuje pravidlový konsekvencialismus blízký deontologii i kantovská etika ctností.

6.2Konsekvencialismus a utilitarismus

Konsekvencialismus (termín zavedla Elizabeth Anscombeová, 1958) říká, že správnost jednání závisí jen na jeho důsledcích: správné je to, co ze všech dostupných možností přinese nejlepší stav světa. Nejznámější verzí je utilitarismus, podle něhož je dobrem blaho (slast, štěstí, uspokojení preferencí) a počítá se blaho všech dotčených, každý stejně.consequentialism, utilitarianism

Jeremy Bentham (Úvod do principů morálky a zákonodárství, 1789) začíná větou, že příroda postavila lidstvo pod vládu dvou svrchovaných pánů, bolesti a slasti. Slasti a strasti lze podle něj měřit v sedmi rozměrech: intenzita, trvání, jistota, blízkost, plodnost (vede k dalším slastem), čistota (není smíšená se strastí) a rozsah (kolika lidí se týká). O zvířatech napsal, že rozhodující otázka nezní „Umějí myslet?“ ani „Umějí mluvit?“, ale „Mohou trpět?“ (kap. 17, poznámka).

John Stuart Mill (Utilitarismus, 1861) formuloval princip největšího štěstí: jednání je správné v té míře, v jaké vede ke štěstí, a špatné, v jaké vede k opaku. Proti výtce, že je to „filozofie hodná vepřů“, rozlišil vyšší a nižší slasti: kdo zná obojí, dává přednost slastem rozumu a citu. „Je lepší být nespokojeným člověkem než spokojeným vepřem; lépe nespokojeným Sókratem než spokojeným hlupákem“ (kap. 2).greatest happiness principle, higher and lower pleasures

Aktový utilitarismus\[\text{správné je jednání } a^{*} = \arg\max_{a} \sum_{i=1}^{n} u_i(a),\]

kde \(u_i(a)\) je blaho osoby \(i\) při jednání \(a\). Aktový utilitarismus posuzuje každý čin zvlášť. Pravidlový utilitarismus posuzuje pravidla: správné je jednat podle pravidla, jehož obecné dodržování by mělo nejlepší důsledky. Pravidlo „lékaři nezabíjejí zdravé pacienty kvůli orgánům“ má lepší důsledky než pravidlo, které by to dovolovalo – nikdo by nechodil k lékaři.act and rule utilitarianism

Příklad Singerovo topící se dítě

Peter Singer (Famine, Affluence, and Morality, 1972): jdete kolem mělkého rybníka a topí se v něm dítě. Zachránit ho znamená zničit si oblečení. Každý řekne, že ho zachránit musíte. Princip: můžeme-li zabránit něčemu špatnému, aniž bychom obětovali cokoli srovnatelně důležitého, máme to udělat. Vzdálenost a to, že pomoci mohou i jiní, na tom podle Singera nic nemění – a z principu plyne, že bohatí lidé mají dávat na pomoc nejchudším mnohem víc, než je obvyklé. Kritici odpovídají, že morálka, která žádá tolik, je přehnaně náročná.

Námitky proti utilitarismu

Spravedlnost a práva: pokud by poprava nevinného uklidnila nepokoje a zachránila víc životů, aktový utilitarismus ji připouští. Případ chirurga s pěti pacienty (viz laboratoř) je stejné povahy.
Oddělenost osob: Rawls (1971, § 5) namítl, že utilitarismus „nebere vážně rozdíl mezi osobami“: sčítá blaho, jako by šlo o jednu osobu, jejíž radost vyváží bolest jiné.
Integrita: Bernard Williams (1973) – Jim má zastřelit jednoho zajatce, jinak velitel zastřelí dvacet. Utilitarismus dává jasnou odpověď, ale nevidí, že jde o to, co udělá Jim, ne jen o počet mrtvých.
Hedonismus: Nozickův zážitkový stroj (Anarchie, stát a utopie, 1974) by vám do konce života dodával libovolné příjemné zážitky. Většina lidí by se nepřipojila – záleží nám na tom, co skutečně děláme a jací jsme, nejen na tom, co prožíváme.
Populační etika: celkový utilitarismus vede k Parfitovu odpudivému závěru: dost velká populace se životy „sotva stojícími za to“ je lepší než menší populace s velmi dobrými životy (druhá laboratoř).

**Tab. 6.1**Světy z laboratoře: celkové a průměrné blaho
Svět	Lidí (mld.)	Průměrné blaho	Celkové blaho
A	1	100	100
A+ (přidaná skupina)	2	70	140
B (vyrovnané)	2	75	150
B+ (přidaná skupina)	4	52,5	210
C (vyrovnané)	4	55	220
Z	40	6	240

Celkový utilitarismus řadí Z nad A (240 > 100), průměrový řadí A nejvýš (100), ale ten zase musí tvrdit, že přidání šťastných lidí může svět zhoršit, jen když jsou méně šťastní než průměr.

6.3Deontologie: povinnosti, práva a omezení

Deontologie (z řeckého deon, povinnost) tvrdí, že některá jednání jsou zakázaná nebo přikázaná bez ohledu na to, zda přinesou nejlepší celkový stav. Kantovu verzi zná kapitola 5. Typickými rysy deontologie jsou:deontology, agent-relative constraints

Omezení: nesmím zabít nevinného, ani kdybych tím zabránil tomu, aby jiní zabili dva nevinné. Omezení se vztahují ke mně jako jednajícímu.
Volnosti: nemusím vždy dělat to, co přinese nejvíc dobra; smím dát přednost vlastním projektům a blízkým.
Rozdíl mezi zabít a nechat zemřít, mezi zamýšleným a předvídaným.

W. D. Ross (1930) nahradil jedno absolutní pravidlo seznamem povinností prima facie („na první pohled“): věrnost (dodržet slib), náprava (napravit křivdu), vděčnost, spravedlnost, dobročinnost, sebezdokonalování a neškodit. Každá zavazuje, pokud ji nepřeváží silnější; kterou, se musí v situaci rozhodnout úsudkem, pro který Ross nedává vzorec.prima facie duties

Princip dvojího účinku

Obr. 6.3 Princip dvojího účinku v tradiční podobě. Vychází z Tomášovy úvahy o sebeobraně (kapitola 3). Při přehození výhybky smrt jednoho nezamýšlíte – kdyby utekl, tím líp. Na lávce jeho tělo potřebujete.

Z dějin a praxe

V paliativní péči se princip uvádí při tlumení bolesti u umírajících: lékař podává lék, aby ulevil od bolesti, i když předvídá, že dávka může urychlit smrt. Rozhodující je cíl (úleva) a přiměřenost, ne úmysl zemřít. Konkrétní postupy jsou věcí lékařských doporučení; průvodce Všeobecná medicína nevykládá dávkování a ani tento průvodce ne.

6.4Etika ctností

Anscombeová (Modern Moral Philosophy, 1958) vyzvala k návratu k Aristotelovi: místo otázky „co mám udělat?“ se ptát „jakým člověkem mám být?“. Etika ctností (Philippa Footová, Alasdair MacIntyre – Ztráta ctnosti, 1981, Rosalind Hursthouseová) klade do středu charakter: ctnosti jako statečnost, poctivost, laskavost a spravedlnost jsou rysy, které člověk potřebuje, aby žil dobře (eudaimonia). Hursthouseová (1999) formuluje kritérium: jednání je správné, právě když by ho v dané situaci charakteristicky vykonal ctnostný člověk.virtue ethics, eudaimonia, the virtuous agent

Výhody: zachycuje roli citů, vztahů a morálního vnímání (všimnout si, že kolega potřebuje pomoc, je půl morálky) a nepotřebuje vzorec pro každou situaci. Námitky:

Vedení jednání: „dělej, co by udělal ctnostný člověk“ neříká, co to je, pokud to sám nevím. Obhájci odpovídají, že ctnosti dávají pravidla typu „nelži, buď laskavý“ a zbytek je praktická moudrost.
Situacionismus: sociální psychologie ukazuje, že chování silně závisí na situaci. V pokusu Darleyho a Batsona (1973) pomohlo člověku v nouzi 63 % studentů teologie, kteří měli čas, 45 % těch, kteří spěchali mírně, a jen 10 % těch, kteří měli velké zpoždění – i když šli kázat o milosrdném Samaritánovi. Existují tedy pevné ctnosti? (Podrobně průvodce Psychologie.)

6.5Kontraktualismus

Kontraktualistické teorie zakládají morálku na dohodě. Kontraktarianismus navazuje na Hobbese (kapitola 7): morálka je soubor pravidel, která by přijali racionální sobečtí lidé, protože jim všem přinášejí výhodu (David Gauthier, Morals by Agreement, 1986). Kontraktualismus v užším smyslu navazuje na Kanta a Rawlse: T. M. Scanlon (What We Owe to Each Other, 1998) tvrdí, že jednání je špatné, pokud by ho zakazovala každá soustava zásad, kterou by nikdo nemohl rozumně odmítnout jako základ informované a nevynucené dohody.contractarianism, contractualism, reasonable rejection

Rozhoduje to, zda jednotlivec může vznést rozumnou námitku – nesčítá se blaho mnoha lidí. Zásada „lékař smí rozebrat zdravého pacienta na orgány“ by byla rozumně odmítnutelná z pozice kohokoli, kdo jde k lékaři. U výhybky je to sporné: ex ante, než víme, kdo bude na které koleji, by asi každý přijal zásadu, která zachrání víc lidí.

6.6Tramvajové dilema do hloubky

Philippa Footová (1967) případ vymyslela, aby ukázala rozdíl mezi negativními povinnostmi (nezabíjet) a pozitivními (pomáhat): řidič tramvaje, který odbočí, volí mezi dvěma zabitími, chirurg, který nerozebere pacienta, jen nepomůže. Judith Jarvis Thomsonová (1976, 1985) přidala varianty s kolemjdoucím u výhybky, s lávkou a se smyčkou a dala problému jméno. Smyčka měla vyvrátit princip dvojího účinku: smrt jednoho je tu prostředkem, a přesto se mnohým zdá odklonění dovolené. V roce 2008 (Turning the Trolley) Thomsonová změnila názor a tvrdila, že ani kolemjdoucí u výhybky výhybku přehodit nesmí.

Joshua Greene a kol. (2001) ukázali pomocí funkční magnetické rezonance, že „osobní“ dilemata (lávka) aktivují víc emočních oblastí mozku než „neosobní“ (výhybka). Navrhl dvouprocesový model: rychlá emoční reakce vede k deontologickým soudům, pomalá kalkulace k utilitaristickým. Interpretace je sporná – z toho, odkud intuice pocházejí, ještě neplyne, zda jsou správné.

Příklad Co odpovídá svět

Awad a kol. (2020) sebrali odpovědi asi 70 000 lidí ze 42 zemí. Oběť jednoho pro pět schvalovalo v průměru 81 % účastníků u výhybky, 72 % u smyčky a 51 % u lávky. Pořadí výhybka > smyčka > lávka platilo ve všech zemích; lišila se jen úroveň. Rozdíl mezi výhybkou a lávkou je 30 procentních bodů, mezi výhybkou a smyčkou 9 bodů – smyčka je někde mezi.

Pozor

Tramvajové případy nejsou návod pro dopravní inženýry ani pro programování autonomních aut. Jsou to myšlenkové experimenty, které izolují jeden rozdíl (zabít × nechat zemřít, prostředek × vedlejší účinek, dotyk × páka). Skutečné situace mají nejistotu, odpovědnost institucí a mnoho dalších faktorů. Projekt Moral Machine (Awad a kol., Nature, 2018, asi 40 milionů rozhodnutí) ukázal kulturní rozdíly v preferencích, autoři ale upozorňují, že z nich neplyne, jak mají auta jednat.

6.7Procvičení

Ve světech z laboratoře spočítejte, o kolik procent vzroste celkové blaho z A do Z a o kolik procent klesne průměrné. Kterou premisu Parfitova argumentu byste napadli?

Celkové: \(240/100 - 1 = 140\ \%\) nárůst. Průměrné: \(6/100 - 1 = -94\ \%\). Argument má premisy: (1) přidání lidí s životy, které stojí za to, a bez újmy ostatním svět nezhorší (A → A+); (2) vyrovnání, které zvýší průměr i celek, svět zlepší (A+ → B); (3) „lepší než“ je tranzitivní. Kritici napadají (1) (přidání může zhoršit rovnost), (3) (Larry Temkin popírá tranzitivitu hodnocení) nebo přijmou závěr (někteří totalisté tvrdí, že odpudivý je jen zdánlivě).

Rozhodněte podle principu dvojího účinku: (a) bombardování zbrojovky, při kterém předvídatelně zemřou civilisté v okolí; (b) bombardování civilistů, aby nepřítel ztratil vůli bojovat.

(a) může projít: čin (zničení vojenského cíle) není sám špatný, smrt civilistů je předvídaná, ne zamýšlená, není prostředkem k cíli a podmínkou je přiměřenost. (b) neprojde: smrt civilistů je prostředkem (přes strach k cíli). Na tomto rozlišení stojí i mezinárodní humanitární právo (zásady rozlišování a proporcionality). Kritici namítají, že hranice mezi zamýšleným a předvídaným je manipulovatelná popisem.

Bentham by porovnával dvě možnosti trávení večera: (a) koncert pro 200 lidí, každý získá 3 jednotky slasti; (b) ohňostroj pro 1 000 lidí, každý 1 jednotka, ale 50 lidí v okolí ztratí po 4 jednotkách kvůli hluku. Co vyjde a jakou námitku by vznesl Mill?

(a) \(200\cdot 3 = 600\); (b) \(1\,000\cdot 1 - 50\cdot 4 = 1\,000 - 200 = 800\). Benthamovský počet volí (b). Mill by namítl, že slasti se liší i kvalitou, nejen množstvím: hudební zážitek může být „vyšší“ slastí, kterou kompetentní soudce nevymění za větší množství nižší. Obecná námitka: kardinální měření a srovnávání slastí mezi lidmi je velmi problematické.

Posuďte z pozice Scanlonova kontraktualismu zásadu „smíš lhát, kdykoli tím ušetříš druhému malou nepříjemnost“.

Ptáme se, zda by zásadu někdo mohl rozumně odmítnout. Ten, komu se lže, má rozumný důvod: chce se rozhodovat na základě pravdivých informací a zásada by podkopala důvěru ve všechna tvrzení. Proti tomu stojí jen malá nepříjemnost toho, komu by se lež hodila. Zásada je rozumně odmítnutelná, lež je špatná. Kontraktualismus nesčítá: nerozhoduje, kolika lidem by zásada pomohla, ale zda ji někdo může rozumně odmítnout.

Kamarád vám ukáže svou báseň, na kterou je pyšný, a zeptá se, co si myslíte. Je slabá. Jak by postupoval utilitarista, kantovec a etik ctností?

Utilitarista zváží důsledky: zranit city teď × pomoci mu zlepšit se a nenechat ho zesměšnit jinde; nejspíš upřímnost podaná šetrně. Kantovec: lhát nesmím (dokonalá povinnost); ale nemusím říct všechno a smím vybrat, co a jak řeknu – pochválit, co se povedlo, pravdivě. Etik ctností: hledá, co by udělal člověk poctivý, a zároveň laskavý a taktní; ctnost tu není mechanická upřímnost ani lichocení, ale pravdivost řečená ve správnou chvíli a správným způsobem, k čemuž je potřeba praktické moudrosti. Teorie se v praxi sbíhají; liší se zdůvodnění.

V laboratoři zvyšte počet lidí v ohrožení na 1 000. Mění se verdikt deontologie u lávky? Co je „prahová deontologie“?

Čistá deontologie verdikt nemění: omezení platí bez ohledu na počty. Prahová deontologie tvrdí, že omezení platí do určitého prahu; když je v sázce dost mnoho (tisíc životů, katastrofa), mohou být překročena. Obtíž: kde je práh a proč právě tam? Pod prahem se teorie chová deontologicky, nad ním konsekvencialisticky, a hranice se zdá libovolná.

Co si odnést

Konsekvencialismus: počítají se jen důsledky; problémy se spravedlností, oddělenými osobami a náročností.
Deontologie: omezení a práva; rozdíl mezi zabít a nechat zemřít, zamýšleným a předvídaným (dvojí účinek).
Etika ctností: jakým člověkem být; kontraktualismus: co by nikdo nemohl rozumně odmítnout.
Tramvajové případy testují principy, ne dopravní předpisy: výhybku schvaluje 81 % lidí, lávku 51 %.

Část IIStřední škola

Politická filozofie: stát, svoboda, spravedlnoststřední škola

Proč máme poslouchat zákony, se kterými nesouhlasíme? Kde končí oprávněná moc státu a začíná svoboda jednotlivce? A jaké rozdělení bohatství je spravedlivé? Novověká politická filozofie odpovídala myšlenkou společenské smlouvy, 19. století otázkou svobody a třídy, 20. století Rawlsovým závojem nevědomosti a Nozickovou obhajobou minimálního státu.

🍰

Dvě děti se mají rozdělit o dort. Osvědčené pravidlo: jedno krájí, druhé si vybírá. Kdo krájí, nemůže si zajistit větší kus, protože neví, který mu zbude – a proto krájí spravedlivě. John Rawls z téhle prosté myšlenky postavil teorii spravedlnosti: zásady společnosti máme volit tak, jako bychom nevěděli, kým v ní budeme.

Za závojem nevědomosti

Společnost má pět stejně početných skupin. Vyberte jedno z pěti rozdělení příjmů, aniž víte, do které skupiny se narodíte. Pak zvedněte závoj a nechte los rozhodnout. Přepínačem pravidel zjistíte, co by zvolil Rawls, utilitarista nebo opatrný člověk se zadanou averzí k riziku.

LABORATOŘ

Minimum (podlaha) Averze k riziku η

losů 0

Model: příjmy v tis. Kč měsíčně, ilustrativní. Jistotní ekvivalent je jistý příjem, který by člověk s averzí k riziku η považoval za stejně dobrý jako los (užitek \(u(x)=x^{1-\eta}/(1-\eta)\), pro η = 1 logaritmus). Giniho koeficient: 0 úplná rovnost, 1 vše má jeden.

Obr. 7.1 Tři klasické teorie společenské smlouvy. Čím horší je přirozený stav, tím víc moci jsou lidé ochotni předat.

Minihra: kdo to tvrdí?

Přiřaďte myšlenky politickým filozofům. Doslovné citace jsou v uvozovkách, ostatní jsou parafráze. Za šest a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: společenská smlouva, svoboda, Marx, Rawls, Nozick a jejich kritici

7.1Legitimita: proč poslouchat stát?

Stát si nárokuje právo vydávat závazné příkazy a vynucovat je silou. Lupič, který chce vaši peněženku, má také sílu, ale ne legitimitu. V čem je rozdíl? Odpovědi: stát je přirozený (Aristotelés: člověk je tvor žijící v obci), je ustanoven Bohem (středověké teorie), nebo stojí na souhlasu ovládaných – na společenské smlouvě. Moderní politická filozofie začíná třetí odpovědí.political legitimacy, authority, consent

7.2Společenská smlouva: Hobbes, Locke, Rousseau

Thomas Hobbes (1588–1679) psal Leviathana (1651) pod dojmem anglické občanské války. Bez státu by lidé, kteří jsou si zhruba rovni silou a soupeří o omezené statky, žili ve stavu „války každého proti každému“, ve kterém je život člověka „osamělý, chudý, ošklivý, surový a krátký“ (kap. 13). Racionální lidé proto uzavřou smlouvu: předají svá práva suverénovi, který bude mít moc vynutit mír. Suverén má být absolutní, protože rozdělená moc vede znovu k válce. Jediné, čeho se člověk vzdát nemůže, je právo bránit vlastní život.state of nature, social contract, sovereign

John Locke (Dvě pojednání o vládě, 1689) líčí přirozený stav mírněji: platí v něm přirozený zákon, který rozum poznává – nikdo nemá škodit druhému na životě, zdraví, svobodě a majetku. Vlastnictví vzniká prací: kdo spojí svou práci s věcí, kterou nikdo nevlastní, učiní ji svou, pokud nechá „dost a stejně dobrého“ pro ostatní a nenechá nic zkazit (§ 27, 31). Vláda vzniká souhlasem, aby práva lépe chránila; poruší-li svěřenou důvěru, má lid právo na odpor. Lockovy myšlenky stojí za americkou Deklarací nezávislosti (1776) a za ústavní tradicí omezené vlády.natural rights, labour theory of property, Lockean proviso, right of resistance

Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) v Rozpravě o původu nerovnosti (1755) tvrdil, že civilizace a soukromé vlastnictví člověka zkazily: „První, kdo ohradil kus země a řekl ‚to je moje‘, a našel lidi dost prosté, aby mu uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“ Společenská smlouva (1762) začíná slovy „Člověk se rodí svobodný, a všude je v okovech“ (I, 1). Řešením je smlouva, ve které se každý odevzdá celku a zůstane přitom svobodný, protože poslouchá zákony, které si dal sám jako člen suverénního lidu. Zákon má vyjadřovat obecnou vůli – vůli směřující k obecnému dobru –, ne pouhý součet soukromých zájmů (vůli všech).general will, will of all, popular sovereignty

Pozor

Rousseau píše, že kdo odmítne poslechnout obecnou vůli, „bude donucen být svobodný“ (I, 7). Kritici liberální tradice (Benjamin Constant, Isaiah Berlin) v tom viděli zárodek autoritářství: kdo určí, co je „skutečná“ obecná vůle? Obhájci čtou Rousseaua jako teoretika demokratické samosprávy. Obě čtení mají oporu v textu.

7.3Svoboda: Mill a Berlin

John Stuart Mill (O svobodě, 1859) formuloval princip škody: jediný účel, pro který lze proti vůli člena civilizované společnosti oprávněně použít moc, je zabránit škodě jiným. Jeho vlastní dobro, fyzické ani morální, není dostatečným důvodem (kap. 1). Stát smí člověka přemlouvat a varovat, ne nutit „pro jeho dobro“; tomu se říká odmítnutí paternalismu. Mill varoval i před tyranií většiny – nejen zákonů, ale i společenského tlaku na konformitu.harm principle, paternalism, tyranny of the majority

Svobodu projevu hájil čtyřmi argumenty (kap. 2): umlčený názor může být pravdivý (nikdo není neomylný); může obsahovat část pravdy; i pravdivý názor, který nikdo nezpochybňuje, se drží jako „mrtvé dogma“ bez porozumění důvodům; a ztrácí svůj význam. Mill spolu s Harriet Taylorovou hájil i rovnoprávnost žen (Poddanství žen, 1869).

Isaiah Berlin (Dva pojmy svobody, 1958) rozlišil negativní svobodu (svobodu od zasahování druhých) a pozitivní svobodu (svobodu k sebeurčení, být svým pánem). Varoval, že pozitivní svobodu lze zneužít: když se „pravým já“ člověka prohlásí jeho rozum, třída nebo národ, lze ho jménem svobody nutit.negative and positive liberty

7.4Marx: třída, práce a odcizení

Karl Marx (1818–1883) navázal na Hegelovu dialektiku (kapitola 8), ale „postavil ji z hlavy na nohy“: dějiny nepohání vývoj ducha, ale materiální podmínky. V předmluvě ke Kritice politické ekonomie (1859) píše, že „není to vědomí lidí, co určuje jejich bytí, nýbrž naopak jejich společenské bytí určuje jejich vědomí“. Ekonomická základna (výrobní síly a výrobní vztahy) podmiňuje nadstavbu (právo, politiku, náboženství, filozofii). Tomu se říká historický materialismus.historical materialism, base and superstructure

Třídní boj: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů“ (Manifest komunistické strany, 1848, s Friedrichem Engelsem).
Odcizení (Ekonomicko-filozofické rukopisy, 1844): v kapitalistické výrobě je dělník odcizen produktu své práce, práci samé, svému „druhovému bytí“ (tvořivé lidské podstatě) a ostatním lidem.
Vykořisťování (Kapitál I, 1867): podle pracovní teorie hodnoty, kterou Marx převzal od klasické ekonomie, vytváří dělník víc hodnoty, než kolik dostane jako mzdu; rozdíl, nadhodnotu, si přivlastňuje kapitalista.
Teze o Feuerbachovi (1845, XI): „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“

Kritika: pracovní teorii hodnoty opustila ekonomie po marginalistické revoluci 70. let 19. století (Jevons, Menger, Walras); Eugen Böhm-Bawerk (1896) ukázal vnitřní potíže Marxovy teorie cen. Předpovězená revoluce nepřišla v nejvyspělejších průmyslových zemích. Karl Popper (Otevřená společnost a její nepřátelé, 1945; Bída historicismu, 1957) kritizoval víru v zákony dějin a to, že marxisté svou teorii po nesplněných předpovědích upravovali tak, aby nemohla být vyvrácena (kapitola 11). Politické režimy 20. století, které se na Marxe odvolávaly – včetně Československa v letech 1948–1989 – byly nedemokratické a represivní. Zda šlo o důsledek Marxových myšlenek, nebo jejich zkreslení, je předmětem sporu; sám Marx podrobný model socialistického státu nenavrhl. Nesporný je jeho vliv na sociologii, dějepis a ekonomii (dějiny ekonomického myšlení vykládá průvodce Ekonomie).

7.5Rawls: spravedlnost jako férovost

John Rawls (Teorie spravedlnosti, 1971) oživil teorii společenské smlouvy jako myšlenkový experiment. V původní pozici volí lidé zásady základní struktury společnosti za závojem nevědomosti: nevědí, jaké budou mít postavení, nadání, pohlaví, víru ani představu o dobrém životě. Vědí jen obecná fakta o společnosti a chtějí co nejvíc primárních statků (práva, svobody, příležitosti, příjem, sebeúcta). Zásady zvolené za takových podmínek jsou spravedlivé, protože nikdo nemohl prosadit své zvláštní zájmy.original position, veil of ignorance, primary goods

Obr. 7.2 Dva principy spravedlnosti (Teorie spravedlnosti, § 46). Svobodu nelze vyměnit za vyšší příjem; rovnost příležitostí má přednost před principem rozdílu.

Proč by lidé v původní pozici zvolili princip rozdílu? Rawls argumentuje pravidlem maximin: maximalizuj nejhorší možný výsledek. Je rozumné, když nelze odhadnout pravděpodobnosti, když nám záleží hlavně na tom, aby nejhorší výsledek byl snesitelný, a když nejhorší výsledky jiných možností jsou nepřijatelné (§ 26). John Harsanyi (1953, 1975) namítl, že racionální člověk za závojem přisoudí každé pozici stejnou pravděpodobnost a bude maximalizovat průměrný užitek – tedy zvolí průměrový utilitarismus.maximin, difference principle, average utilitarianism

Příklad Pět rozdělení z laboratoře

Rozdělení (tis. Kč měsíčně pro pět pětin společnosti): A 26–27–28–29–30, B 24–30–36–44–56, C 20–30–40–55–80, D 14–28–45–70–118, E 8–15–30–70–202. Průměry jsou 28, 38, 45, 55 a 65, minima 26, 24, 20, 14 a 8, Giniho koeficienty 0,029, 0,164, 0,258, 0,364 a 0,545.

Největší průměr (Harsanyi) volí E, maximin (Rawls) volí A. Průměr s minimem 20 volí C, s minimem 24 volí B. S averzí k riziku η vychází: E pro η < 0,47, D pro 0,47–1,41, C pro 1,41–2,49, B pro 2,49–11,86 a A až nad 11,86. Maximin je limitou nekonečné averze k riziku.

Všimněte si, že A je sice nejrovnější, ale nejhůře postavení v něm mají 26, zatímco v B jen 24 – a přesto má B mnohem vyšší průměr. Princip rozdílu volí A; pokud by ale nerovnost v B byla podmínkou toho, aby nejchudší měli víc než v A (pobídky ke tvorbě), volil by B. Rawls není rovnostář za každou cenu.

Z dějin a praxe

Norman Frohlich, Joe Oppenheimer a Cheryl Eaveyová (1987) dali skupinám studentů za skutečným „závojem“ volit mezi pravidly rozdělení a vyplatili jim peníze podle losu. Skupiny nejčastěji volily maximalizaci průměru s pojistkou minimálního příjmu; čistý maximin se v pokusech prakticky neprosadil. Rawlsovi obhájci namítají, že původní pozice je normativní konstrukce, ne předpověď chování.

7.6Nozick a kritici liberalismu

Robert Nozick (Anarchie, stát a utopie, 1974) odpověděl z libertariánských pozic. Oprávněný je jen minimální stát, který chrání před násilím, krádeží a podvodem a vynucuje smlouvy. Spravedlnost rozdělení je historická: rozdělení je spravedlivé, pokud vzniklo spravedlivým nabytím a spravedlivými převody (a případné křivdy byly napraveny), ať vypadá jakkoli. Strukturní principy, které předepisují tvar rozdělení (rovnost, princip rozdílu), podle něj nutně vedou k neustálému zasahování do svobody.minimal state, entitlement theory, historical vs. patterned principles

Příklad Wilt Chamberlain (s. 160–164)

Vyjděme z rozdělení, které považujete za spravedlivé. Basketbalista Wilt Chamberlain uzavře smlouvu: z každé vstupenky dostane 25 centů. Za sezónu ho přijde vidět milion diváků, Chamberlain získá 250 000 dolarů a je mnohem bohatší než ostatní. Každý divák dal dobrovolně čtvrt dolaru ze svého spravedlivého podílu. Kde vznikla nespravedlnost? Nozick: „svoboda rozbíjí vzorce“. Tvrdí dokonce, že zdanění výdělků z práce je na roveň nucené práci (s. 169). Kritici odpovídají, že dobrovolné směny mohou mít nezamýšlené důsledky pro třetí strany (moc, příležitosti dětí) a že výchozí nabytí bylo v dějinách málokdy spravedlivé.

Další kritici Rawlse: komunitaristé (Michael Sandel, 1982; Michael Walzer, 1983) namítají, že „já“ za závojem nevědomosti je abstrakce bez kořenů, a spravedlnost nelze oddělit od hodnot konkrétních společenství. Susan Moller Okinová (1989) upozornila, že rodina, kde se rozhoduje o šancích žen a dětí, zůstala mimo teorii. Amartya Sen a Martha Nussbaumová navrhli místo primárních statků měřit schopnosti (capabilities): co lidé skutečně mohou dělat a být.

7.7Procvičení

Spočítejte Giniho koeficient rozdělení B (24, 30, 36, 44, 56) podle vzorce \(G = \sum_i\sum_j |x_i-x_j| / (2n^2\bar x)\).

Rozdíly dvojic (každá jednou): 6, 12, 20, 32, 6, 14, 26, 8, 20, 12; součet 156. Přes všechny uspořádané dvojice je to dvojnásobek, 312. \(\bar x = 190/5 = 38\), \(G = 312/(2\cdot 25\cdot 38) = 312/1\,900 = 0{,}164\).

Které rozdělení zvolí pravidlo „největší průměr s minimem aspoň 15“? A pravidlo „největší průměr s rozpětím nejvýš 40“?

Minimum ≥ 15 splňují A (26), B (24) a C (20); největší průměr z nich má C (45). Rozpětí (max − min): A 4, B 32, C 60, D 104, E 194; nejvýš 40 splňují A a B, větší průměr má B (38). Obě pravidla testovali Frohlich a Oppenheimer vedle maximinu a čistého průměru.

Rozhodněte podle Millova principu škody: (a) zákaz kouření v restauracích, (b) povinnost nosit cyklistickou přilbu dospělými, (c) zákaz výhrůžek násilím.

(a) Obhajitelné principem škody: pasivní kouření škodí ostatním hostům a obsluze. (b) Čistý paternalismus: přilba chrání hlavně cyklistu samotného; Mill by ji doporučoval, ne nařizoval (diskutuje se nepřímá škoda – náklady zdravotnictví, které nesou ostatní). (c) Obhajitelné: výhrůžka sama působí škodu (strach, omezení svobody druhého); Mill výslovně připouští omezit projev, který je „pozitivním podněcováním k nějakému škodlivému činu“ (kap. 3, příklad rozvášněného davu před domem obchodníka s obilím).

Pro jaké hodnoty averze k riziku η zvolí člověk za závojem rozdělení B? Proč nezvolí A, ačkoli je rovnější?

Podle laboratoře pro η zhruba 2,49 až 11,86. A má sice vyšší minimum (26 proti 24), ale B dává ve všech ostatních pozicích mnohem víc (30–56 proti 27–30); i hodně opatrný člověk obětuje 2 tisíce v nejhorším případě za výrazně lepší ostatní případy. Až při extrémní averzi (η > 11,86) převáží nejhorší pozice – maximin je limita pro η → ∞. Harsanyiho námitka zní, že Rawls předpokládá averzi, kterou běžní lidé nemají.

Jak by Locke a jak Nozick posoudili, že si první osadník ohradí jediný pramen v poušti?

Locke: nabytí je oprávněné jen tehdy, zůstane-li „dost a stejně dobrého“ pro ostatní; u jediného pramene to neplatí, tedy si ho přivlastnit nesmí (nebo jen s omezeními). Nozick přijímá slabší verzi provisa: nabytí nesmí zhoršit postavení ostatních oproti stavu, kdy by věc zůstala společná; vlastník jediného pramene v poušti nesmí účtovat cokoli si zamane (sám uvádí podobný příklad). Oba tedy vlastnictví omezují, Nozick méně.

Co si odnést

Společenská smlouva zakládá legitimitu na souhlasu: Hobbes – mír za cenu absolutní moci, Locke – omezená vláda chránící práva, Rousseau – obecná vůle.
Mill: stát smí omezit svobodu jen kvůli škodě druhým. Marx: dějiny jako třídní boj, odcizení práce; vlivný i silně kritizovaný.
Rawls: zásady volené za závojem nevědomosti; maximin je limita extrémní averze k riziku. Nozick: spravedlivé je, co vzniklo spravedlivými převody.

Část IIStřední škola

19. a 20. století: od Hegela k Patočkovistřední škola

Po Kantovi se filozofie rozdělila. Hegel postavil velký systém dějin ducha, jeho kritici obrátili pozornost k jednotlivci: Kierkegaard k víře a úzkosti, Marx k práci a třídám, Nietzsche k hodnotám po „smrti Boha“. Ve 20. století existencialisté tvrdili, že člověk si svou podstatu teprve vytváří, a fenomenologové chtěli popsat zkušenost „k věcem samým“. Česká stopa vede přes Bolzana, Masaryka a Husserla k Patočkovi a Chartě 77.

🎭

Číšník v kavárně se pohybuje trochu příliš hbitě, uklání se trochu příliš ochotně – hraje, že je číšník. Jean-Paul Sartre tím ilustroval „špatnou víru“: předstíráme, že jsme věc s pevnou podstatou („jsem prostě takový“), abychom nemuseli nést tíhu svobody. Podle existencialistů žádnou hotovou podstatu nemáme. Jsme tím, co ze sebe uděláme.

Síť vlivů: kdo z koho vyšel

Klepněte na myslitele a uvidíte, od koho přejímal a s kým polemizoval. Přepínačem zvýrazníte proud. Šipka vede od staršího k mladšímu; popisek říká, co se předalo.

LABORATOŘ

Výběr: síť ukazuje jen doložené vztahy (studium, výslovné navázání nebo polemika), ne všechny vlivy. Data podle Stanford Encyclopedia of Philosophy a Störigových Malých dějin filosofie.

Minihra: čí je to věta?

Slavné věty 19. a 20. století. Všechny jsou doložené citace (v příloze C s místem). Za sedm a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 9

+Teorie: Hegel, Nietzsche, existencialismus, fenomenologie a česká filozofie

8.1Hegel a jeho dědicové

G. W. F. Hegel (1770–1831) chápal skutečnost jako vývoj ducha, který prochází rozpory a překonává je. Každé stanovisko je jednostranné, naráží na svůj protiklad a obě se „ruší“ ve vyšší jednotě (německé aufheben znamená zároveň zrušit, uchovat a pozvednout). Dějiny jsou podle něj pokrok ve vědomí svobody. Ve Fenomenologii ducha (1807) popsal dialektiku pána a raba: pán, který je uznáván, závisí na rabovi; rab, který pracuje a přetváří svět, dospívá k sebevědomí. Proslulá je jeho věta z předmluvy k Filozofii práva (1820): „Co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné.“dialectic, Aufhebung, master–slave dialectic

Pozor

Schéma „teze – antiteze – syntéza“ není Hegelovo. Používal ho Fichte a pro výklad Hegela ho rozšířil Heinrich Chalybäus; Hegel sám takové trojice terminologicky nepoužíval a mechanické schematizování ve Fenomenologii kritizoval. Jeho dialektika je pohyb pojmu, ne recept o třech krocích.

Po Hegelově smrti se jeho žáci rozdělili na pravici (obhajoba náboženství a státu) a levici (Feuerbach, Marx), která dialektiku obrátila proti náboženství a společenskému řádu (kapitola 7). Arthur Schopenhauer (1788–1860, Svět jako vůle a představa, 1819) navázal na Kanta jinak: věcí o sobě je slepá, nenasytná vůle, a život je proto v podstatě strádání. Vysvobození přináší umění, soucit a odříkání; základem etiky je soucit.

8.2Nietzsche: přehodnocení hodnot

Friedrich Nietzsche (1844–1900), ve 24 letech profesor klasické filologie v Basileji, v Radostné vědě (1882, § 125) nechává šílence volat „Bůh je mrtev! … a my jsme ho zabili!“. Nejde o teologické tvrzení, ale o diagnózu kultury: víra, která nesla evropské hodnoty, ztratila sílu, a hodnoty na ní postavené ztrácejí půdu. Hrozí nihilismus, pocit, že nic nemá hodnotu.death of God, nihilism

Genealogie morálky (1887): křesťanskou „morálku otroků“ (dobré je pokora, soucit, slabost) odvozuje z resentimentu slabých vůči „morálce pánů“ (dobré je silné, vznešené, tvořivé). Genealogie má ukázat, že hodnoty mají dějiny a nejsou samozřejmé.
Vůle k moci: základní pud živého je růst a sebepřekonávání, ne jen přežití.
Nadčlověk (Tak pravil Zarathustra, 1883–1885): ten, kdo si sám tvoří hodnoty a přitakává životu.
Věčný návrat (Radostná věda, § 341): myšlenkový experiment – démon vám oznámí, že budete svůj život prožívat znovu a znovu, každou bolest i radost. Proklel byste ho, nebo byste řekl „nikdy jsem neslyšel nic božštějšího“? Test, zda dokážete svému životu přitakat.
Perspektivismus: neexistuje pohled odnikud, jen perspektivní vidění (Genealogie III, 12).

Pozor

Nietzscheho dílo zneužili nacisté. Na tom měla podíl jeho sestra Elisabeth Förster-Nietzscheová, která spravovala pozůstalost, sestavila z poznámek knihu Vůle k moci (1901) a režim podporovala. Nietzsche sám antisemitismem i německým nacionalismem opovrhoval, jak ukazují dopisy i texty (např. Genealogie III, 26). Interpretace jeho myšlenek je přesto sporná a texty se dají číst mnoha způsoby.

8.3Existencialismus

Søren Kierkegaard (1813–1855) odmítl Hegelův systém: existujícího jednotlivce nelze rozpustit v dějinách ducha. Rozlišil tři stadia života (obr. 8.1) a v Bázni a chvění (1843) rozebral Abrahama, který je ochoten obětovat Izáka: víra podle Kierkegaarda není rozumově zdůvodnitelná a vyžaduje „skok“ přes hranice etiky. V Pojmu úzkosti (1844) napsal, že „úzkost je závrať svobody“: vzniká, když člověk hledí do propasti vlastních možností.stages on life’s way, leap, anxiety (Angst)

Obr. 8.1 Tři stadia na cestě životem (Buď – anebo, 1843; Stadia na cestě životem, 1845). Každé stadium narazí na vlastní hranici a vyzývá k volbě.

Jean-Paul Sartre (1905–1980) shrnul existencialismus v přednášce Existencialismus je humanismus (1945, vydáno 1946): u člověka „existence předchází esenci“. Nůž má podstatu (k čemu je) dřív, než je vyroben; člověk nejdřív je a teprve svými činy určuje, čím bude. Neexistuje-li Bůh ani pevná lidská přirozenost, jsme „odsouzeni ke svobodě“ a plně odpovědní – i za to, co ze sebe uděláme. Kdo se na danou povahu nebo okolnosti vymlouvá, jedná ve špatné víře (Bytí a nicota, 1943).existence precedes essence, condemned to be free, bad faith

Simone de Beauvoirová (1908–1986) ve Druhém pohlaví (1949) použila existencialistický rámec na postavení žen: „Ženou se nerodí, ženou se stává.“ Společnost ženu definuje jako „Jiného“ vůči muži, a to, co se vydává za přirozenost, je často společenský výtvor.

Albert Camus (1913–1960), který nálepku existencialisty odmítal, v Mýtu o Sisyfovi (1942) popsal absurditu: střet lidské touhy po smyslu a jasnosti s mlčícím světem. Esej otevírá otázkou, zda život stojí za to žít, a odpovídá vzdorem: přijmout absurditu a žít naplno, jako Sisyfos, který stále znovu valí kámen do kopce. „Sisyfa si musíme představit jako šťastného.“the absurd, revolt

Pozor

Camus o smyslu života uvažuje filozoficky a jeho odpověď zní: žít. Pokud vás ale tíží myšlenky na to, že by život nestál za to žít, nejste na ně sami. Zavolejte na Linku první psychické pomoci 116 123 (nonstop, zdarma); děti, dospívající a studenti do 26 let na Linku bezpečí 116 111. V ohrožení života volejte 155 nebo 112.

8.4Fenomenologie

Franz Brentano (1838–1917) označil za znak duševních jevů intencionalitu: každé vědomí je vědomím něčeho – vnímám strom, přeji si dovolenou, bojím se psa. Edmund Husserl (1859–1938), rodák z Prostějova, z toho vytvořil fenomenologii, filozofii, která chce popsat, jak se věci dávají ve zkušenosti, bez předsudků teorií: „Zpět k věcem samým!“ (Logická zkoumání, 1900–1901). Metodou je epoché, uzávorkování: odhlédnu od otázky, zda svět existuje nezávisle na mně, a soustředím se na to, jak se mi jeví.intentionality, phenomenology, epoché, phenomenological reduction

Obr. 8.2 Intencionalita. Fenomenologie popisuje oba póly vztahu: druh aktu (vnímání, vzpomínka, přání) i to, jak se v něm předmět dává.

V pozdním díle Krize evropských věd (1936) – jeho část zazněla v listopadu 1935 jako přednášky v Praze – Husserl tvrdil, že moderní věda zapomněla na žitý svět (Lebenswelt), každodenní zkušenost, ze které vyrůstá a které vděčí za svůj smysl. Kvůli židovskému původu byl po roce 1933 vyloučen z univerzitního života; jeho rukopisy po jeho smrti zachránil belgický františkán H. L. Van Breda převozem do Lovaně.

Martin Heidegger (1889–1976), Husserlův asistent, v Bytí a čase (1927) obrátil otázku od vědomí k bytí. Člověk (Dasein, pobyt) není pozorovatel, ale bytí-ve-světě: věci nejdřív potkáváme jako nástroje, s nimiž zacházíme. Většinou žijeme „jako se žije“ v anonymním se (das Man); k autenticitě nás probouzí vědomí vlastní konečnosti, bytí k smrti. Pozdní Heidegger kritizoval technické myšlení, které ze všeho dělá zdroj k využití.Dasein, being-in-the-world, authenticity, being-toward-death

Z dějin a praxe

Heidegger byl v letech 1933–1945 členem NSDAP a v letech 1933–1934 jako rektor univerzity ve Freiburgu nový režim veřejně podporoval. Jeho Černé sešity, vydávané od roku 2014, obsahují antisemitské pasáže. Diskuse, nakolik se to dotýká jeho filozofie, pokračuje; jeho vliv na existencialismus, hermeneutiku a dnešní filozofii techniky je přesto nesporný.

8.5Česká stopa: Bolzano, Masaryk, Patočka

Bernard Bolzano (1781–1848), pražský kněz, matematik a filozof, rozlišil ve Vědosloví (1837) věty o sobě: obsahy, které jsou pravdivé nebo nepravdivé nezávisle na tom, zda je kdo myslí. Předjal tím Fregeho (kapitola 12) a Husserl se k němu výslovně hlásil.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) studoval ve Vídni u Brentana; v Lipsku se spřátelil s mladým Husserlem a později mu doporučil, aby za Brentanem odešel. Habilitoval se sociologickou prací o sebevraždě jako hromadném jevu moderní společnosti (1881); krizi moderního člověka spojoval se ztrátou náboženské opory. V Otázce sociální (1898) kriticky rozebral marxismus. V České otázce (1895) a v Janu Husovi (1896) vyložil smysl českých dějin jako pokračování reformačního humanitního ideálu od Husa a Jednoty bratrské po Komenského a národní obrození; historik Josef Pekař mu vytkl, že dějiny podřizuje filozofickému programu. Postavil se proti rukopisným padělkům a za Leopolda Hilsnera proti antisemitskému obvinění z rituální vraždy (1899). Demokracii chápal jako mravní úkol, ne jen jako techniku vlády.

Jan Patočka (1907–1977) studoval v Paříži a ve Freiburgu u Husserla a Heideggera. V habilitaci Přirozený svět jako filosofický problém (1936) rozvinul Husserlovo téma žitého světa. Komunistický režim mu většinu poválečných let zakazoval učit; přednášel v bytových seminářích. Za jádro evropské tradice považoval Sókratovu a Platónovu péči o duši: život v otázce, ne v pouhém přežívání. V Kacířských esejích o filosofii dějin (samizdat 1975) píše o solidaritě otřesených – lidí, kteří pochopili, oč v dějinách jde, a dokážou říct „ne“ moci, která je chce mobilizovat. V lednu 1977 se stal jedním z mluvčích Charty 77. Po opakovaných výsleších zemřel 13. března 1977. Pět dní předtím napsal: „Existují věci, pro které stojí za to také trpět.“care of the soul, solidarity of the shaken

Patočkův přítel a spolumluvčí Charty Václav Havel (1936–2011) v eseji Moc bezmocných (1978) popsal zelináře, který do výlohy vystaví heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, ne protože mu věří, ale aby měl klid. Systém stojí na tom, že lidé „žijí ve lži“; kdo heslo sundá, začíná „žít v pravdě“ – a ohrožuje celek.

8.6Dvě tradice 20. století

Ve 20. století se filozofie rozdělila na kontinentální (fenomenologie, existencialismus, hermeneutika, kritická teorie, strukturalismus) a analytickou (Frege, Russell, Wittgenstein, logický empirismus, filozofie jazyka a mysli). První klade důraz na dějiny, zkušenost a interpretaci, druhá na logickou jasnost a argumenty po částech. Dělení je zčásti zeměpisné a zčásti stylové; dnes se obě tradice potkávají ve filozofii mysli, etice i dějinách filozofie. Analytickou tradici vykládají kapitoly 9–12.

8.7Procvičení

Vysvětlete na příkladu rozdíl mezi Sartrovým nožem a člověkem. Proč z toho Sartre vyvozuje odpovědnost?

Nůž navrhne řemeslník podle pojmu nože (k čemu slouží, jak vypadá) a teprve pak ho vyrobí: esence předchází existenci. Člověka podle Sartra nikdo podle plánu nenavrhl (ateistický předpoklad) a nemá předem danou přirozenost; nejdřív existuje a pak se sám definuje činy. Protože neexistuje nic, na co by mohl svou volbu svést (Bůh, povaha, dědičnost), nese za ni plnou odpovědnost – a volbou zároveň ukazuje, jaký by podle něj měl být člověk vůbec.

Nietzscheho věčný návrat: jde o tvrzení o kosmologii, nebo o myšlenkový experiment? Jak ho můžete použít?

V Radostné vědě (§ 341) je uveden jako hypotetická otázka („co kdyby…“): myšlenkový experiment, který testuje vztah k vlastnímu životu. Pokud byste svůj život nechtěl prožít znovu přesně stejně, co na něm měníte teď? V Nietzscheho poznámkách jsou i pokusy o kosmologickou verzi, ty se ale obecně nepovažují za přesvědčivé. Experiment funguje jako etická zkouška bez ohledu na fyziku.

Proveďte krátkou fenomenologickou popisnou úvahu: jak se vám dává hrnek na stole, když ho vidíte, když si na něj vzpomenete a když ho chcete?

Vidění: hrnek se dává z jedné strany, ale „mám“ ho celý – zadní strana je spolu-míněna (Husserl: předmět se dává v profilech, odstínech). Vzpomínka: dává se jako minulý, s menší názorností, ale jako tentýž hrnek. Přání: dává se jako ještě nedosažený, cíl. Předmět je tentýž, liší se intencionální akt. Úloha ukazuje, že fenomenologie nepopisuje fyziku hrnku, ale strukturu zkušenosti.

Najděte spojnici mezi Husem, Masarykem a Patočkou. Je to filozofická tradice, nebo konstrukce?

Společný motiv: pravda a svědomí nad mocí a pohodlím (Hus: „braň pravdu až do smrti“; Masaryk: humanitní ideál a odvaha veřejně hájit pravdu i proti většině, Hilsnerova aféra; Patočka: péče o duši, „věci, pro které stojí za to trpět“). Masaryk sám tu linii konstruoval jako smysl českých dějin; Pekař namítl, že je historicky zkreslená (Hus nebyl novověký humanista). Je to tedy zčásti skutečná návaznost (Patočka Masaryka i Husa četl a reflektoval), zčásti interpretace. Dobré je obojí odlišit.

Havlův zelinář: proč podle Havla vystavuje heslo, kterému nevěří, a co znamená „žít v pravdě“?

Heslo neznamená obsah („Proletáři…“), ale signál loajality: „bojím se, a proto poslouchám“. Systém nepotřebuje, aby lidé věřili, jen aby se chovali, jako by věřili; tím se všichni stávají spoluautory lži. Žít v pravdě znamená přestat hrát – sundat heslo, říct, co si myslím. Je to malý čin, ale zpochybňuje celek, protože ukazuje, že hra je hra. Myšlenka navazuje na Patočkovu solidaritu otřesených i na Sartrův pojem špatné víry.

Co si odnést

Hegel: dějiny jako pohyb ducha přes rozpory; teze–antiteze–syntéza je pozdější schéma.
Nietzsche: „Bůh je mrtev“ je diagnóza kultury; hodnoty mají dějiny. Existencialismus: existence předchází esenci, svoboda a odpovědnost.
Fenomenologie: popsat zkušenost „k věcem samým“; vědomí je vždy vědomím něčeho.
Česká stopa: Bolzano, Masaryk, Husserl z Prostějova, Patočkova péče o duši a Charta 77.

Část IIIVysoká škola

Epistemologie: co je věděnívysoká škola

Od Platóna se zdálo, že vědění je zdůvodněné pravdivé přesvědčení. V roce 1963 Edmund Gettier na třech stránkách ukázal, že to nestačí, a epistemologie se už nikdy nevrátila do starých kolejí. Kapitola sleduje, jak se definice vědění hledá, jak lze odpovědět skeptikovi a jak bayesovský přístup nahrazuje otázku „vím, nebo nevím?“ otázkou „jak moc mám věřit?“.

🕰️

Ráno se podíváte na nádražní hodiny, ukazují 8:12, a je opravdu 8:12. Máte pravdivé přesvědčení a dobrý důvod: ty hodiny bývají přesné. Jenže se před dvěma dny zastavily – a vy jste se náhodou podívali právě ve chvíli, kdy jdou „správně“. Věděli jste, kolik je hodin? Většina lidí řekne, že ne. Ale co tedy k vědění chybělo?

Bayesovská aktualizace přesvědčení

Máte hypotézu H a počáteční míru přesvědčení (apriorní pravděpodobnost). Přicházejí nezávislá pozorování. Nastavte, jak pravděpodobné je pozorování, když H platí, a když neplatí. Graf ukazuje, jak se mění vaše přesvědčení a přesvědčení skeptika, který začínal jinde.

LABORATOŘ

Vaše apriorní P(H) Skeptikova apriorní P(H)

P(E | H) P(E | ne H) Počet pozorování

Model: pozorování jsou podmíněně nezávislá; „pozorování proti H“ znamená, že E nenastalo (pravděpodobnosti \(1-P(E\mid H)\) a \(1-P(E\mid \neg H)\)). Aktualizace podle Bayesovy věty v poměrovém tvaru.

Minihra: je to vědění?

Ke každému případu určete, zda jde o vědění, o gettierovský případ (zdůvodněné pravdivé přesvědčení, které přesto věděním není), nebo zda chybí zdůvodnění či pravdivost. Za šest a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: analýza vědění, Gettier, zdůvodnění, internalismus a externalismus, skepticismus, Bayes

9.1Druhy vědění a klasická analýza

Rozlišujeme vědění, že (propoziční: vím, že Praha leží na Vltavě), vědění jak (umím plavat; Gilbert Ryle, 1949) a vědění obeznámeností (znám Prahu, znám svou matku; Russell, 1910). Epistemologie se soustředí na propoziční vědění.propositional knowledge, know-how, knowledge by acquaintance

V Platónově Theaitétovi (201c–210b) se zkoumá návrh, že vědění je pravdivé mínění „s logem“, tedy s vysvětlením. Z toho vyrostla klasická (tripartitní) analýza vědění jako zdůvodněného pravdivého přesvědčení (ZPP):

Vědění jako ZPP\[S \text{ ví, že } p \iff (1)\ p \text{ je pravdivé},\ (2)\ S \text{ věří, že } p,\ (3)\ S \text{ je ve svém přesvědčení zdůvodněn}.\]

Pravdivost je nutná (nelze vědět nepravdu), přesvědčení také (nelze vědět, čemu nevěřím), a zdůvodnění odlišuje vědění od šťastného odhadu. Každá podmínka se zdála nutná a dohromady postačující.justified true belief (JTB)

Obr. 9.1 Klasická analýza: vědění je v průniku všech tří množin. Gettier ukázal, že v průniku leží i případy, které věděním nejsou; hledá se čtvrtá podmínka, která je odliší.

9.2Gettierovy případy

Edmund Gettier (Is Justified True Belief Knowledge?, Analysis, 1963) předložil dva protipříklady. V prvním se Smith a Jones ucházejí o místo. Smith má silné důkazy, že místo dostane Jones (řekl mu to ředitel) a že Jones má v kapse deset mincí (sám je počítal). Usoudí: „Ten, kdo dostane místo, má v kapse deset mincí.“ Místo ale dostane Smith – a náhodou, aniž to ví, má v kapse také deset mincí. Přesvědčení je pravdivé, zdůvodněné a vyvozené platně, a přesto Smith neví, že ten, kdo dostane místo, má deset mincí.Gettier case, epistemic luck

Všechny gettierovské případy mají stejnou strukturu: zdůvodnění je „vadné“ (opírá se o nepravdu nebo o klamavou okolnost), a pravdivost přesvědčení je s ním spojena jen náhodou. Podobné případy znal už Bertrand Russell (zastavené hodiny, 1948) a v 8. století indický filozof Dharmottara (přelud vody, pod nímž je náhodou voda).

9.3Odpovědi na Gettiera

**Tab. 9.1**Hlavní návrhy čtvrté podmínky
Návrh	Autor	Myšlenka	Potíž
žádná nepravdivá premisa	Clark 1963	přesvědčení nesmí stát na nepravdě	klamné stodoly: žádná nepravdivá premisa, a přesto není vědění
neporazitelnost	Lehrer a Paxson 1969	neexistuje pravda, která by zdůvodnění zrušila	„zavádějící“ porazitelé ruší i skutečné vědění
kauzální teorie	Goldman 1967	fakt, že p, musí přesvědčení správně způsobit	vědění o obecných a matematických pravdách
reliabilismus	Goldman 1979	přesvědčení vzniklo spolehlivým procesem	jak obecně popsat proces (problém obecnosti)
citlivost (tracking)	Nozick 1981	kdyby p neplatilo, S by nevěřil, že p	vede k popření uzavřenosti vědění (oddíl 9.6)
bezpečnost	Sosa 1999, Williamson 2000	v blízkých možných situacích by se S nemýlil	co je „blízká“ situace
vědění na prvním místě	Williamson 2000	vědění je základní pojem, nedá se rozložit	vzdává se analýzy

Linda Zagzebská (1994) tvrdí, že gettierovské případy jsou nevyhnutelné pro každou analýzu, ve které zdůvodnění nezaručuje pravdu: vždy lze sestrojit případ, kde zdůvodnění selže a pravdivost zachrání náhoda. Buď tedy zdůvodnění musí pravdu zaručovat (pak hrozí skepse), nebo se analýza nepodaří.

9.4Struktura zdůvodnění

Každé zdůvodnění se opírá o jiné přesvědčení, které také potřebuje zdůvodnění. Antický skeptik Agrippa (podle Sexta Empeirika) ukázal, že řetěz může skončit jen třemi způsoby, z nichž žádný se nezdá uspokojivý (dnes se mluví o Agrippově či Münchhausenově trilematu):

Obr. 9.2 Tři odpovědi na Agrippovo trilema. Fundacionalista hledá přesvědčení, která nepotřebují další oporu (vjemy, zřejmé pravdy), koherentista zdůvodnění celé sítě vzájemnou soudržností, infinitista (Peter Klein) přijímá nekonečný řetěz důvodů.

9.5Internalismus a externalismus

Podle internalismu závisí zdůvodnění jen na tom, k čemu má subjekt přístup reflexí: na jeho vjemech, vzpomínkách a důvodech. Podle externalismu může záviset i na okolnostech, o kterých subjekt neví – například na tom, zda proces, kterým přesvědčení vzniklo, je spolehlivý (reliabilismus).internalism, externalism, reliabilism

Proti externalismu: Laurence BonJour (1980) – jasnovidec Norman má spolehlivou schopnost jasnovidectví, ale nemá žádný důvod jí věřit, a přece věří, že prezident je v New Yorku. Je jeho přesvědčení zdůvodněné? Intuice říká, že ne, i když proces je spolehlivý.
Proti reliabilismu, pro internalismus: problém nového zlého démona (Lehrer a Cohen, 1983) – vaše dokonalé dvojče, které klame démon, má stejné zkušenosti a postupuje stejně pečlivě jako vy. Je zdůvodněné stejně jako vy? Internalista: ano. Reliabilista: ne, jeho procesy jsou nespolehlivé.

Mnoho současných autorů hledá kompromis: externalismus pro vědění, internalismus pro zdůvodnění a odpovědnost za přesvědčení.

9.6Skepticismus

Moderní verzi Descartova zlého ducha je Putnamův mozek v nádobě (Rozum, pravda a dějiny, 1981): váš mozek plave v živném roztoku a počítač mu dodává vjemy k nerozeznání od skutečnosti. Skeptický argument stojí na principu uzavřenosti vědění vůči známé implikaci:

Příklad Skeptický argument z uzavřenosti

P1 Nevím, že nejsem mozek v nádobě. P2 Pokud vím, že mám ruce, pak vím, že nejsem mozek v nádobě (protože vím, že mít ruce vylučuje být mozkem v nádobě). Z Nevím, že mám ruce.

Odpovědi: G. E. Moore (1939) obrátil argument: vím, že mám ruce (zvedne ruku: „tady je jedna ruka“), tedy podle P2 vím, že nejsem mozek v nádobě – P1 je nepravdivá. Nozick (1981) popírá P2, uzavřenost: vědění je citlivost a mohu citlivě vědět, že mám ruce, aniž bych citlivě věděl, že nejsem mozek v nádobě. Kontextualisté (Lewis, 1996; DeRose) tvrdí, že laťka pro „vědět“ se mění s kontextem: v běžném hovoru vím, že mám ruce, ve filozofickém semináři o skepsi ne – a obojí je pravda.

9.7Bayesovská epistemologie

Bayesovská epistemologie nahrazuje dvojici věřím/nevěřím mírou přesvědčení (kredencí) mezi 0 a 1. Racionální kredence se podle ní řídí počtem pravděpodobnosti (probabilismus) a po novém pozorování E se mění podmiňováním: nová kredence v H je stará podmíněná pravděpodobnost \(P(H\mid E)\).credence, probabilism, conditionalization

Bayesova věta\[P(H\mid E) = \frac{P(E\mid H)\,P(H)}{P(E\mid H)\,P(H) + P(E\mid \neg H)\,P(\neg H)},\qquad \underbrace{\frac{P(H\mid E)}{P(\neg H\mid E)}}_{\text{poměr po}} = \underbrace{\frac{P(H)}{P(\neg H)}}_{\text{poměr před}}\cdot\underbrace{\frac{P(E\mid H)}{P(E\mid \neg H)}}_{\text{věrohodnostní poměr } LR}.\]

Pozorování podporuje H, právě když \(LR \gt 1\), tedy když je pravděpodobnější za H než za jeho negace. Jak silně, říká velikost LR, ne samotné \(P(E\mid H)\).

Příklad Pozitivní test a základní míra

Nemoc má 1 % populace. Test ji u nemocného zachytí s pravděpodobností 90 %, u zdravého dá falešně pozitivní výsledek v 9 %. Jaká je pravděpodobnost nemoci po pozitivním testu?

\[P(H\mid +) = \frac{0{,}9\cdot 0{,}01}{0{,}9\cdot 0{,}01 + 0{,}09\cdot 0{,}99} = \frac{0{,}009}{0{,}098\,1} = 9{,}2\ \%.\]

Na 1 000 lidí: 10 nemocných, 9 z nich má pozitivní test; 990 zdravých, z nich 89,1 pozitivních. Z 98,1 pozitivních je nemocných jen 9. Věrohodnostní poměr je \(0{,}9/0{,}09 = 10\): pozitivní test zvýší poměr šancí desetkrát, z 1 : 99 na 10 : 99. Druhý nezávislý pozitivní test dá 100 : 99, tedy 50,3 %. Kdo dá na samotnou citlivost 90 %, přehlíží základní míru. Podrobněji průvodce Statistika a modely.

Proč by kredence měly splňovat pravděpodobnost? Holandská sázka

Frank Ramsey (1926) a Bruno de Finetti (1937) ukázali, že kdo má kredence, které porušují axiomy pravděpodobnosti, a je ochoten podle nich sázet, tomu lze prodat soubor sázek, na kterých prodělá v každém případě (holandská sázka). Má-li někdo kredenci 0,6 v A i 0,6 v ne-A, koupí za 0,6 sázku „vyplatí 1, pokud A“ i za 0,6 sázku „vyplatí 1, pokud ne-A“. Zaplatí 1,2, ale vyhraje vždy přesně 1: jistá ztráta 0,2.Dutch book argument

Smývání apriorních pravděpodobností a problém priorů

Odkud se berou výchozí kredence? Subjektivní bayesovci připouštějí jakékoli koherentní priory a spoléhají na to, že se s přibývajícími daty „smyjí“: dva lidé s různými priory, kteří vidí stejná pozorování, se k sobě blíží. Při \(LR = 3\) (například \(P(E\mid H) = 0{,}6\), \(P(E\mid\neg H) = 0{,}2\)) a pěti pozorováních pro H vzroste kredence z 5 % na 92,7 % a z 80 % na 99,9 %. Smývání ale vyžaduje, aby se lidé shodli na věrohodnostech a aby nikdo nezačínal na 0 nebo 1 (z nuly už žádná data nevyvedou). Objektivní bayesovci hledají principy volby priorů (princip indiference), které ale vedou k paradoxům podle toho, jak se možnosti popíšou.

Pozor

Paradox loterie (Henry Kyburg, 1961): v poctivé loterii s 1 000 losy je pravděpodobnost, že konkrétní los prohraje, 0,999. Pokud věříme všemu, co má pravděpodobnost nad 0,99, máme věřit o každém losu, že prohraje – a tedy (spojením) že prohrají všechny, což víme, že je nepravda. Vztah mezi vysokou pravděpodobností a „věřit, že“ není jednoduchý.

9.8Procvičení

Ověřte, že Russellovy zastavené hodiny splňují všechny tři podmínky klasické analýzy. Který návrh z tabulky 9.1 případ vyřeší a který ne?

Pravdivé: je 8:12. Přesvědčení: věřím tomu. Zdůvodnění: hodiny bývají spolehlivé. Vědění to není. „Žádná nepravdivá premisa“ ho vyřeší, pokud jako premisu uznáme „hodiny jdou“, která je nepravdivá. Citlivost: kdyby bylo 8:20, věřil bych stejně, že je 8:12, tedy přesvědčení není citlivé – vyřešeno. Bezpečnost: v blízké situaci (podívám se o minutu později) bych se mýlil – vyřešeno. Reliabilismus má potíž: proces „čtení nádražních hodin“ je obecně spolehlivý; záleží, jak úzce proces popíšeme (problém obecnosti).

Prior P(H) = 20 %, P(E | H) = 0,7, P(E | ne H) = 0,35. Spočítejte posterior po jednom pozorování E a po třech nezávislých pozorováních E.

LR = 0,7/0,35 = 2. Poměr šancí před: 0,2/0,8 = 0,25. Po jednom pozorování 0,5, tedy P = 0,5/1,5 = 33,3 %. Po třech: \(0{,}25\cdot 2^{3} = 2\), P = 2/3 = 66,7 %.

Kolik nezávislých pozitivních testů z příkladu (prior 1 %, LR = 10) je potřeba, aby pravděpodobnost nemoci přesáhla 99 %?

Potřebujeme poměr šancí nad 99 : 1. Výchozí poměr je 1 : 99, každý test ho násobí deseti: po \(k\) testech \(10^{k}/99\). Podmínka \(10^{k}/99 \gt 99\) dává \(10^{k} \gt 9\,801\), tedy \(k = 4\) (poměr 10 000 : 99, pravděpodobnost 99,02 %). Po třech testech je to jen 1 000 : 99, tedy 91,0 %. Předpoklad nezávislosti testů je v praxi silný.

Sestavte holandskou sázku proti člověku, který má kredenci 0,3 v A a 0,5 v ne-A.

Součet je 0,8 < 1, tedy podhodnocuje. Od něj koupíme sázky za jeho ceny: zaplatíme mu 0,3 za sázku „vyplatí 1, pokud A“ a 0,5 za sázku „vyplatí 1, pokud ne-A“. Celkem mu dáme 0,8, ale on nám v každém případě vyplatí přesně 1. Jistě prodělá 0,2. Holandská sázka funguje oběma směry: při součtu nad 1 mu sázky prodáváme, pod 1 je od něj kupujeme.

Mooreův „důkaz vnějšího světa“ je platný a Moore si je jistý premisou „tady je ruka“. Proč ho mnozí přesto považují za neuspokojivý? Jak by ho bránil kontextualista?

Argument je platný a premisy jsou podle Moora vědění, ale skeptik zpochybňuje právě premisu „vím, že tu je ruka“; Moore ji jen opakuje, takže vůči skeptikovi argument „žebrá o otázku“. Kontextualista: v běžném kontextu je Mooreovo „vím, že tu je ruka“ pravdivé a jeho závěr také; ve skeptickém kontextu, kde se laťka zvedne na vyloučení mozku v nádobě, pravdivé není. Moore a skeptik tedy mluví v různých kontextech a ani jeden se nemýlí ve svém.

Co si odnést

Klasická analýza: vědění = zdůvodněné pravdivé přesvědčení. Gettier: nestačí, pravdu může zachránit náhoda.
Zdůvodnění: fundacionalismus, koherentismus, infinitismus; internalismus (důvody, ke kterým mám přístup) × externalismus (spolehlivý proces).
Bayes: síla důkazu je věrohodnostní poměr; nezapomínejte na základní míru. Odlišné priory se s daty sbližují.

Část IIIVysoká škola

Filozofie mysli: vědomí, mozek a strojevysoká škola

Jak souvisí to, co prožíváte – bolest, chuť kávy, myšlenka na zítřek –, s tím, co se děje v mozku? Je mysl něco nad rámec fyziky, totéž co mozek, nebo spíš „software“, který by mohl běžet i na křemíku? A pokud ano: rozumí stroj, který mluví jako člověk? Kapitola vede od Descartova dualismu přes funkcionalismus k Turingovu testu, čínskému pokoji a „těžkému problému“ vědomí.

🦇

Netopýr se orientuje echolokací: vysílá zvuky a z ozvěn „vidí“ svět. Můžete vědět všechno o jeho sluchu, nervech a chování. Víte tím, jaké to je být netopýrem? Thomas Nagel (1974) tvrdil, že ne – a že právě tohle „jaké to je“ zatím žádná fyzikální teorie nevysvětlila.

Čínský pokoj: odpovídejte čínsky

Sedíte v uzavřené místnosti. Štěrbinou vám přicházejí lístky s čínskými znaky, kterým nerozumíte. Máte pravidla: „Dostaneš-li tyto znaky, vrať tyto znaky.“ Najděte v pravidlech vstup, který odpovídá lístku, a vyberte správnou odpověď – jen podle tvaru znaků.

MINIHRA

lístek 1 / 4

Předloha: Searle, Minds, Brains, and Programs (1980). Věty jsou běžná moderní čínština (znaky zjednodušené).

Obr. 10.1 Čínský pokoj. Pokoj jako celek odpovídá jako rodilý mluvčí, ale nikdo v něm čínsky nerozumí. Searle: počítač, který provádí program, je v situaci člověka v pokoji.

Kde stojíte v problému mysli a těla?

Odpovězte na několik otázek. Na konci uvidíte pozici, ke které vaše odpovědi vedou, její zastánce, hlavní argument a nejsilnější námitku. Zkuste i jiné cesty.

LABORATOŘ

navštívené pozice 0 / 9

Zjednodušení: strom je didaktický; skutečné pozice se překrývají a mají mnoho variant.

+Teorie: dualismus, fyzikalismus, funkcionalismus, Turingův test, čínský pokoj, qualia, AI a svobodná vůle

10.1Problém mysli a těla

Svět popisovaný fyzikou se skládá z částic, polí a sil. Svět prožívaný zevnitř obsahuje bolesti, barvy, myšlenky a záměry. Problém mysli a těla se ptá, jak tyto dva popisy souvisí. Klíčové jsou tři intuice, které nelze snadno udržet zároveň: (1) mysl není totéž co fyzický svět; (2) mysl působí na fyzický svět (rozhodnu se a zvednu ruku); (3) fyzický svět je kauzálně uzavřený – každá fyzická událost má, pokud vůbec, dostatečnou fyzickou příčinu.mind–body problem, causal closure of the physical

Obr. 10.2 Hlavní rodiny pozic. Funkcionalismus bývá řazen k fyzikalismu, i když sám připouští i nefyzikální realizace.

10.2Dualismus

Substanční dualismus (Descartes, kapitola 4) tvrdí, že mysl je nehmotná věc odlišná od těla. Descartes argumentoval tím, že si dovede jasně představit, že existuje bez těla, a tělo je dělitelné, kdežto mysl ne. Už v roce 1643 se ho Alžběta Falcká ptala, jak může nehmotná mysl pohnout tělem, když pohyb vyžaduje dotyk. Na tuto otázku uspokojivá odpověď nepřišla a substanční dualismus dnes zastává menšina filozofů.substance dualism, interactionism

Vlastnostní dualismus připouští jedinou látku (mozek), ale tvrdí, že má i nefyzikální vlastnosti – prožitky. David Chalmers (The Conscious Mind, 1996) argumentuje představitelností zombie: je myslitelná bytost fyzicky totožná s vámi, která ale nic neprožívá. Pokud je myslitelná, je možná, a pak prožitky nejsou fyzikální fakta. Starší je Leibnizův mlýn (Monadologie § 17): zvětšete mozek na velikost mlýna a projděte se jím – uvidíte jen kola a páky, nikde vnímání. Kdo přijme vlastnostní dualismus a kauzální uzavřenost, skončí u epifenomenalismu: prožitky jsou vedlejší produkt, který nic nezpůsobuje.property dualism, zombie argument, epiphenomenalism

10.3Fyzikalismus

Logický behaviorismus (Gilbert Ryle, Pojem mysli, 1949): řeč o mysli je řeč o sklonech k chování. Descartův „duch ve stroji“ je kategoriální omyl – jako když návštěvník po prohlídce kolejí, knihoven a laboratoří ptá „a kde je univerzita?“. Námitka: herec umí předstírat bolest bez bolesti a stoik může bolest cítit bez projevu.
Teorie identity (U. T. Place, 1956; J. J. C. Smart, 1959): mentální stavy jsou stavy mozku, podobně jako blesk je elektrický výboj. Identita byla objevena empiricky, ne z významu slov.
Eliminativní materialismus (Paul a Patricia Churchlandovi, 1981): pojmy běžné psychologie („přesvědčení“, „touha“) jsou součástí špatné teorie, kterou neurověda nahradí, jako chemie nahradila flogiston.

Jaký je vztah obecně? Mentální superviduje na fyzikálním: nemohou se dvě bytosti lišit mentálně, aniž by se lišily fyzicky. Jaegwon Kim formuloval argument kauzální exkluze: má-li každá fyzická událost dostatečnou fyzickou příčinu a není-li soustavně předurčena dvěma příčinami, pak mentální příčina buď je fyzická, nebo nic nezpůsobuje.supervenience, causal exclusion argument

10.4Funkcionalismus

Hilary Putnam (1967) namítl teorii identity: bolest cítí člověk, pes i chobotnice, která má úplně jinak stavěný nervový systém. Bolest tedy nemůže být totožná s jedním typem mozkového stavu. Tomu se říká mnohonásobná realizovatelnost. Funkcionalismus proto definuje mentální stav jeho funkční rolí: bolest je to, co je způsobeno poškozením těla, vyvolává přání, aby přestalo, a vede k vyhýbání. Mysl se k mozku má jako program k hardwaru – a v principu by mohla běžet i na křemíku.multiple realizability, functionalism, functional role

Námitky: Ned Block (1978) navrhl čínský národ: miliarda lidí s vysílačkami napodobí funkční organizaci neuronů vašeho mozku. Má pak „Čína“ jako celek bolest? Pokud se vám to zdá absurdní, funkční role na prožitek nestačí. Druhou námitkou je obrácené spektrum: někdo může vidět červenou tam, kde vy zelenou, a funkčně se nijak nelišit.

10.5Turingův test

Alan Turing (Computing Machinery and Intelligence, Mind, 1950) nahradil otázku „Může stroj myslet?“ imitační hrou: tazatel si textově píše s člověkem a se strojem a má poznat, kdo je kdo. Předpověděl, že asi za padesát let půjde naprogramovat počítače s pamětí kolem \(10^9\) (binárních číslic, tedy asi 125 MB) tak dobře, že průměrný tazatel nebude mít po pěti minutách víc než 70% šanci správně určit, kdo je stroj. Odpověděl na devět námitek, mimo jiné teologickou, matematickou (Gödel), z vědomí a „námitku lady Lovelaceové“, že stroj dělá jen to, co mu přikážeme.Turing test, imitation game

Příklad Blockova „Blockhead“

Ned Block (1981) navrhl stroj, který má v obrovské tabulce uloženou rozumnou odpověď na každou možnou konverzaci omezené délky. Test by prošel, a přitom zjevně nemyslí, jen vyhledává. Jak velká by tabulka musela být? Už všech textů o 100 znacích z abecedy 30 znaků je \(30^{100} \approx 5{,}2\cdot 10^{147}\), zatímco atomů v pozorovatelném vesmíru je řádově \(10^{80}\). Block z toho nevyvozuje, že je stroj možný, ale že chování samo nerozhoduje o tom, zda je za ním inteligence: záleží i na tom, jak vzniká.

Z dějin a praxe

V roce 2025 publikovali Cameron Jones a Benjamin Bergen pokus, ve kterém tazatelé pět minut současně psali s člověkem a s velkým jazykovým modelem. Nejlepší model s instrukcí hrát určitou osobnost označili za člověka v 73 % případů – častěji než skutečného člověka; jednoduchý program ELIZA ze 60. let jen ve 23 %. Turingova předpověď se tak splnila zhruba o čtvrt století později. Sami autoři zdůrazňují, že test měří nerozlišitelnost v konverzaci, ne porozumění ani vědomí – a tím se vracíme k Searlovi.

10.6Čínský pokoj

John Searle (Minds, Brains, and Programs, 1980) zaútočil na silnou AI, tezi, že vhodně naprogramovaný počítač má mysl a rozumí. V pokoji (laboratoř a obr. 10.1) produkuje člověk správné čínské odpovědi, ale čínsky nerozumí; dělá jen to, co dělá počítač – manipuluje se symboly podle jejich tvaru. Searle (1990) argument shrnul:

Programy jsou čistě formální (syntaktické).
Lidské mysli mají obsah, význam (sémantiku).
Syntax sama o sobě nestačí k sémantice.
Tedy: programy samy o sobě nestačí k mysli.

**Tab. 10.1**Hlavní odpovědi na čínský pokoj a Searlovy protiargumenty
Odpověď	Tvrzení	Searle
systémová	nerozumí člověk, ale celý systém (člověk + pravidla + papíry)	ať si člověk pravidla zapamatuje; je celý systém, a stejně nerozumí
robotová	dejme programu kameru a ruce, ať symboly spojí se světem	vstupy z kamery jsou jen další symboly; nic se nemění
simulace mozku	program napodobí neurony rodilého mluvčího	simulace bouře nezmokne; simulace mozku nerozumí
jiné mysli	i u lidí soudíme o porozumění z chování	otázka není, jak to poznáme, ale co porozumění je

Debata trvá. Kritici (Dennett, Hofstadter) tvrdí, že naše intuice selhává u systému tak obrovského a pomalého, že si ho nedokážeme představit; obhájci, že argument ukazuje propast mezi zpracováním informace a porozuměním. Searle (1932–2025) netvrdil, že stroje myslet nemohou – mozek je podle něj také stroj –, ale že na to nestačí samotný program.

10.7Qualia a těžký problém vědomí

Qualia jsou kvalitativní stránky prožitku: jaké to je vidět červenou nebo cítit bolest. Frank Jackson (Epiphenomenal Qualia, 1982) navrhl argument z vědění: Marie je špičková neurovědkyně, zná všechna fyzikální fakta o vidění barev, ale celý život žije v černobílém pokoji. Když poprvé uvidí červenou růži, dozví se něco nového – jaké je vidět červenou. Pokud ano, fyzikální fakta nebyla všechna fakta. Sám Jackson později argument opustil a přiklonil se k fyzikalismu.qualia, knowledge argument, Mary’s room

Odpovědi fyzikalistů: Marie nezíská nový fakt, ale novou schopnost – rozpoznat, představit si červenou (hypotéza schopností, David Lewis, Laurence Nemirow); nebo získá nový pojem starého faktu (strategie fenomenálních pojmů). Iluzionisté (Daniel Dennett, Keith Frankish) tvrdí, že qualia v silném smyslu neexistují; existuje jen sklon mozku reprezentovat si vlastní stavy, jako by je měl.

David Chalmers (1995) rozlišil snadné problémy vědomí (jak mozek rozlišuje podněty, integruje informace, řídí pozornost a hlášení) a těžký problém: proč je to všechno doprovázeno prožitkem. Vědecké teorie vědomí – teorie globálního pracovního prostoru (Baars, Dehaene), teorie integrované informace (Tononi) a teorie vyššího řádu (Rosenthal) – se zatím shodují hlavně v tom, že se neshodují. První velké srovnání globálního pracovního prostoru a integrované informace předem dohodnutými pokusy (konsorcium Cogitate, Nature 2025) nepotvrdilo jednoznačně předpovědi ani jedné z nich.hard problem of consciousness, global workspace theory, integrated information theory

10.8Vědomí a umělá inteligence

Může mít vědomí stroj? Funkcionalista řekne: v principu ano, pokud má správnou funkční organizaci. Searle a zastánci biologických teorií: záleží na kauzálních vlastnostech substrátu, ne jen na programu. Patrick Butlin, Robert Long a kol. (2023) navrhli indikátorový přístup: z vědeckých teorií vědomí odvodit vlastnosti (například globální pracovní prostor, opakované zpracování, modelování vlastní pozornosti) a zkoumat, zda je systémy AI mají. Dospěli k závěru, že žádný tehdejší systém nebyl dobrým kandidátem na vědomí, ale že nevidí zjevné technické překážky, proč by takové systémy nemohly vzniknout.

Pozor

To, že systém plynule mluví o svých pocitech, nedokazuje, že je má (viz Blockhead a čínský pokoj); to, že je „jen statistický model“, zase nedokazuje, že je nemá (i mozek lze popsat jako fyzikální proces). Otázka morálního statusu AI je proto otevřená a vede k etice jednání za nejistoty. Technickou stránku jazykových modelů vykládá průvodce Informatika.

10.9Svobodná vůle

Je-li mysl součástí přírody řízené zákony, jsme svobodní? Tvrdý determinismus: vše je určeno předchozími stavy, svobodná vůle a morální odpovědnost jsou iluze. Libertarianismus (v metafyzickém smyslu): svoboda existuje a není slučitelná s determinismem, tedy determinismus neplatí. Kompatibilismus (Hobbes, Hume, dnes většina filozofů): svoboda není nezávislost na příčinách, ale jednání podle vlastních důvodů bez vnějšího donucení. Harry Frankfurt (1969) ukázal případy, kdy člověk nemohl jednat jinak (někdo by ho k tomu jinak donutil), a přesto jedná ze svého a je odpovědný.determinism, compatibilism, libertarian free will, Frankfurt cases

Pokusy Benjamina Libeta (1983) ukázaly, že mozková aktivita spojená s přípravou pohybu začíná několik set milisekund předtím, než si člověk uvědomí rozhodnutí pohnout prstem. Neznamená to ale jednoznačně, že „mozek rozhodl za nás“: jde o jednoduché pohyby bez důvodů a pozdější práce (Schurger a kol., 2012) vykládají signál jako hromadění náhodného šumu před rozhodnutím. Empirickou stránku vykládá průvodce Psychologie.

10.10Procvičení

Zapište Chalmersův argument ze zombie ve standardní formě a určete premisu, na kterou útočí většina fyzikalistů.

P1 Je myslitelné, že existuje fyzický duplikát našeho světa bez vědomí (zombie svět). P2 Co je myslitelné (při ideálním rozvažování), je metafyzicky možné. P3 Je-li zombie svět možný, vědomí není fyzikální. Z Vědomí není fyzikální. Fyzikalisté nejčastěji útočí na P2: myslitelnost nezaručuje možnost (bylo myslitelné, že voda není H₂O, a přece je to nutně tak; kapitola 12). Iluzionisté útočí na P1: zombie myslitelná jen zdánlivě.

Turing předpovídal paměť \(10^9\) binárních číslic. Kolik je to bajtů a megabajtů? Proč na číslu pro filozofickou otázku nezáleží?

\(10^{9}/8 = 1{,}25\cdot 10^{8}\) bajtů, tedy 125 MB. Dnešní jazykové modely mají mnohonásobně víc parametrů. Filozoficky jde o to, zda nějaká velikost a organizace stačí; Turing předpovídal, kdy se změní úzus („do konce století bude možné mluvit o myslících strojích, aniž by to někdo považoval za rozpor“), nikoli řešení metafyzického problému.

Jak by funkcionalista odpověděl na čínský pokoj a jak Searle na tuto odpověď?

Funkcionalista (systémová odpověď): rozumí systém, ne jeho součást; neuron sám také nerozumí. Searle: ať si člověk pravidla zapamatuje a počítá v hlavě – pak je celý systém v něm, a stejně nerozumí, protože to, co dělá, je stále jen syntax. Funkcionalista může odpovědět, že v jedné hlavě by pak běžely dva systémy a čínsky rozumí ten druhý; Searle to považuje za absurdní. Spor nakonec stojí na tom, zda věříme intuici „nerozumí“ u systému, který si neumíme představit.

Proč mnohonásobná realizovatelnost vyvrací typovou teorii identity, ale ne fyzikalismus vůbec?

Typová identita tvrdí: každý výskyt bolesti je výskytem téhož typu mozkového stavu (např. dráždění C-vláken). Chobotnice bez C-vláken by pak bolest mít nemohla. Fyzikalismus ale může přijmout tokenovou identitu (každá konkrétní bolest je nějaký fyzický stav, u různých tvorů různý) nebo funkcionalismus s fyzickými realizátory. Vyvrácena je jen jedna forma redukce, ne teze, že vše je fyzické.

Frankfurtův případ: Black chce, aby Jones volil kandidáta A. Do mozku mu tajně vloží čip, který by zasáhl, kdyby se Jones chystal volit B. Jones ale sám od sebe volí A a čip nic neudělá. Je Jones odpovědný? Co z toho plyne?

Intuice: ano, rozhodl se sám a ze svých důvodů. Přitom nemohl jednat jinak (čip by zasáhl). Frankfurt tím vyvrací princip alternativních možností (odpovědnost vyžaduje, že člověk mohl jednat jinak). Pro kompatibilisty je to podpora: odpovědnost nezávisí na nepředurčenosti, ale na tom, jak čin vzešel z osoby. Kritici namítají, že v okamžiku, kdy se Jones začíná rozhodovat, nějaká alternativa (začít se rozhodovat jinak) existuje.

Co si odnést

Dualismus má potíž s působením mysli na tělo, fyzikalismus s prožitky („jaké to je“).
Funkcionalismus: mysl je funkční organizace, mohla by běžet na křemíku. Námitky: čínský národ, obrácené spektrum, qualia.
Turingův test měří chování; čínský pokoj tvrdí, že syntax nestačí k významu. Otázka vědomí AI je otevřená.

Část IIIVysoká škola

Filozofie vědy: jak věda poznávávysoká škola

Věda je nejúspěšnější způsob poznání, jaký lidstvo má. Ale v čem přesně je její metoda? Potvrzuje teorie, nebo je vyvrací? Pokračuje plynule, nebo skoky? A jsou elektrony skutečné, nebo jen užitečné nástroje k předpovědím? Popper, Kuhn a Lakatos na tyto otázky odpověděli různě – a všichni tři mají v něčem pravdu.

🦢

Tisíce pozorovaných bílých labutí nedokážou, že všechny labutě jsou bílé. Jediná černá labuť – Evropané je spatřili v Austrálii koncem 17. století – stačí, aby tvrzení padlo. Na této nesouměrnosti postavil Karl Popper celou filozofii vědy: teorie nikdy nedokážeme, můžeme je jen odvážně vystavit riziku vyvrácení.

Hra 2-4-6: odhalte pravidlo

Trojice 2, 4, 6 vyhovuje pravidlu, které znám jen já. Zkoušejte vlastní trojice; ke každé řeknu, zda pravidlu vyhovuje. Až si budete jistí, tipněte si pravidlo. Nejlepší strategie je zkoušet trojice, které by vaši hypotézu mohly vyvrátit.

MINIHRA

1. číslo2. číslo3. číslo

2, 4, 6 → ano

Pravidlo je:

Napište tři čísla a klepněte na „Vyzkoušet“. Až budete mít hypotézu, zkuste i trojici, kterou by vyvrátila.

Předloha: Wason, On the failure to eliminate hypotheses in a conceptual task (1960). Většina účastníků hledala trojice, které jejich hypotézu potvrzovaly, a oznámila napoprvé chybné pravidlo.

Riskantní předpověď: zatmění 1919

Obecná relativita předpověděla, že světlo hvězdy těsně u okraje Slunce se ohne o 1,75″, dvakrát víc než newtonovský výpočet. Nastavte naměřenou hodnotu a její nejistotu (nebo zvolte skutečné výsledky výprav) a sledujte, kterou teorii měření vyvrací.

LABORATOŘ

Naměřený ohyb Nejistota (1σ)

Výpočet: ohyb paprsku u okraje Slunce \(4GM/(c^{2}R)\) s \(GM_\odot = 1{,}327\cdot 10^{20}\ \text{m}^3/\text{s}^2\) a \(R_\odot = 6{,}957\cdot 10^{8}\) m, newtonovská hodnota je poloviční. Výsledky výprav podle Dysona, Eddingtona a Davidsona (1920). Hranice „vyvráceno“ je zde |z| > 2.

Minihra: dá se to vyvrátit?

Rozhodněte, zda je tvrzení tak, jak je formulováno, falzifikovatelné – zda existuje představitelné pozorování, které by ho vyvrátilo. Za šest a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: potvrzení, Popper, Duhem–Quine, Kuhn, Lakatos, demarkace, realismus a vysvětlení

11.1Indukce a paradoxy potvrzení

Humův problém indukce (kapitola 4) se ve vědě vrací jako otázka potvrzení: kdy data podporují teorii? Logičtí empiristé (Carnap, Hempel) hledali logiku potvrzení a narazili na paradoxy.

Paradox havranů (Carl Hempel, 1945): „Všichni havrani jsou černí“ je logicky ekvivalentní s „všechno, co není černé, není havran“. Bílá bota potvrzuje druhé tvrzení, a tedy i první. Můžeme tedy zkoumat ornitologii v šatníku? Bayesovská odpověď: bílá bota tvrzení potvrzuje, ale nepatrně, protože nečerných věcí je nesrovnatelně víc než havranů.
Nová hádanka indukce (Nelson Goodman, 1955): definujme „zelodrý“ jako „pozorovaný před rokem 2030 a zelený, nebo nepozorovaný a modrý“. Všechny dosud pozorované smaragdy jsou zelené i zelodré. Proč předpovídáme, že budou zelené, a ne zelodré? Problém není jen v tom, zda indukce funguje, ale které predikáty smíme zobecňovat.

11.2Popper: falzifikace

Karl Popper (1902–1994, Logika vědeckého zkoumání, 1934) problém indukce „vyřešil“ tím, že se indukce vzdal. Věda nepostupuje od pozorování k zobecnění, ale od odvážných domněnek k pokusům o jejich vyvrácení. Logicky je to nesouměrné: z „všechny labutě jsou bílé“ nelze žádným konečným počtem pozorování dokázat, ale jedna černá labuť ho vyvrátí (modus tollens).falsifiability, conjectures and refutations, demarcation

Modus tollens\[\frac{T \rightarrow O,\qquad \neg O}{\neg T}\]

Teorie, která obstála v poctivém pokusu o vyvrácení, je koroborovaná, ne dokázaná. Čím víc toho teorie zakazuje, tím je obsažnější a lépe testovatelná. Kritérium demarkace zní: teorie je vědecká, jen pokud je falzifikovatelná. Popper (Domněnky a vyvrácení, 1963) vzpomíná na Vídeň roku 1919: psychoanalýza Freuda a Adlera i marxistická teorie dějin uměly vysvětlit jakékoli chování nebo událost, a to podle něj nebyla síla, ale slabina. Einstein naproti tomu riskoval předpověď, která mohla selhat.

Příklad Ohyb světla u Slunce

Obecná relativita předpovídá pro paprsek tečný k okraji Slunce ohyb

\[\delta = \frac{4GM_\odot}{c^{2}R_\odot} = \frac{4\cdot 1{,}327\cdot 10^{20}}{(2{,}998\cdot 10^{8})^{2}\cdot 6{,}957\cdot 10^{8}} = 8{,}49\cdot 10^{-6}\ \text{rad} = 1{,}75''.\]

Newtonovský výpočet (světlo jako částice) dává poloviční hodnotu 0,875″. Výpravy roku 1919 naměřily v Sobralu (Brazílie) 1,98″ ± 0,12″ a na ostrově Príncipe 1,61″ ± 0,30″. Sobralský výsledek je od Einsteinovy hodnoty vzdálen 1,9 směrodatné odchylky, od newtonovské 9,2; príncipský 0,5, respektive 2,4. Newtonova předpověď v tomto testu neobstála.

Historie je ale méně čistá: Eddington vyřadil data ze sobralského astrografu, která vycházela blíž newtonovské hodnotě, s odůvodněním, že byl přístroj rozostřený. O oprávněnosti se historici přou; moderní přeměření desek (1979) a pozdější radioastronomická měření dala za pravdu relativitě s mnohem menší nejistotou.

11.3Duhem–Quine: co vlastně vyvracíme?

Pierre Duhem (1906) a později Quine upozornili, že teorie se nikdy netestuje sama: předpověď vyplývá z teorie a z pomocných hypotéz (o přístrojích, výchozích podmínkách, dalších tělesech). Selže-li předpověď, víme jen, že je chyba někde v celku. To se dá využít dobře i špatně.Duhem–Quine thesis, auxiliary hypotheses

Z dějin a praxe

Uran se pohyboval jinak, než předpovídala Newtonova gravitace. Místo aby teorii zavrhl, předpověděl Urbain Le Verrier v roce 1846 novou planetu, a Johann Galle ji 23. září 1846 našel blízko vypočteného místa: Neptun. Totéž udělal Le Verrier v roce 1859 s nevysvětleným stáčením perihelia Merkuru a předpověděl planetu Vulkán. Ta nikdy nalezena nebyla; anomálii 43″ za století vysvětlila až obecná relativita (1915): \(\Delta\varphi = 6\pi GM/[c^{2}a(1-e^{2})] = 5{,}02\cdot 10^{-7}\) rad za oběh, krát 415,2 oběhu za století, je 43,0″. Stejný tah – zachránit teorii pomocnou hypotézou – jednou vedl k objevu, podruhé ke slepé uličce.

11.4Kuhn: paradigmata a revoluce

Thomas Kuhn (1922–1996, Struktura vědeckých revolucí, 1962) se podíval na skutečné dějiny vědy a viděl jiný obraz než Popper. Většinu času vědci nevyvracejí základy, ale dělají normální vědu: řeší „hádanky“ v rámci přijatého paradigmatu – souboru teorií, vzorových řešení, metod a hodnot, který určuje, jaké otázky mají smysl. Anomálie se zpočátku odkládají. Když se nahromadí, nastane krize a nakonec vědecká revoluce: přechod k novému paradigmatu (Koperník, Lavoisierův kyslík místo flogistonu, Einstein).paradigm, normal science, anomaly, scientific revolution, incommensurability

Obr. 11.1 Kuhnův model. Přechod mezi paradigmaty připomíná přepnutí obrazu kachna–zajíc: tatáž data „vidíme“ jinak. Pozorování je zatížené teorií (N. R. Hanson, 1958).

Nejspornější je teze o nesouměřitelnosti: soupeřící paradigmata mají jiné pojmy (hmotnost u Newtona a u Einsteina), jiné standardy i jiné „viděné“ problémy, a nelze je proto porovnat neutrálním měřítkem. Kritici v tom viděli relativismus; Kuhn později (1977) uvedl pět hodnot, podle kterých vědci teorie poměřují: přesnost, bezespornost, šíře záběru, jednoduchost a plodnost. Hodnoty ale nefungují jako algoritmus – mohou si odporovat a vědci je váží různě.

11.5Lakatos a Feyerabend

Imre Lakatos (1922–1974) spojil Poppera a Kuhna v metodologii výzkumných programů (1970). Program má tvrdé jádro, které se nezpochybňuje (Newtonovy zákony), a ochranný pás pomocných hypotéz, které se při anomáliích upravují. Rozhoduje, jak: program je progresivní, když úpravy vedou k předpovědím nových faktů, které se potvrdí (Neptun); degenerující, když jen dodatečně zalátávají díry (Vulkán, epicykly navíc).research programme, hard core, protective belt, progressive and degenerating

Obr. 11.2 Výzkumný program. Negativní heuristika chrání jádro, pozitivní říká, jak pás rozvíjet.

Paul Feyerabend (Proti metodě, 1975) šel nejdál: žádná metodologická pravidla nebyla v dějinách bez výjimky dodržována a velké objevy (Galileo) je často porušily. Jediný univerzální princip, který podle něj přežije, je „cokoli je možné“ (anything goes) – což sám myslel spíš jako ironickou provokaci než program.

11.6Problém demarkace

Popperova falzifikovatelnost je příliš úzká (vyloučila by kus darwinismu a historické vědy) i příliš široká (astrologie dělá falzifikovatelné předpovědi – a ty selhávají). Larry Laudan (1983) proto prohlásil problém demarkace za mrtvý: neexistuje jediné nutné a postačující kritérium. Dnes se pseudověda rozpoznává podle souboru znaků: ignorování nepříznivých dat, nepřijímání kritiky a nezávislého ověření, nezlepšující se předpovědní úspěšnost, ad hoc výmluvy, chybějící mechanismus ve sporu se zavedenými poznatky, a hlavně nárok vystupovat jako věda.demarcation problem, pseudoscience

Příklad Astrologie ve dvojitě slepém testu

Shawn Carlson (Nature, 1985) nechal astrology přiřadit k horoskopům osobnostní profily: pro každý horoskop dostali tři profily, jeden správný. Astrologové předem souhlasili s podmínkami a předpověděli, že správný profil určí ve více než polovině případů. Úspěšnost odpovídala náhodě, tedy zhruba třetině. Astrologie tu byla falzifikovatelná – a vyvrácená. Pseudovědou ji dělá to, co následovalo: výsledky nevedly k revizi.

11.7Vědecký realismus

Jsou elektrony, geny a černé díry skutečné, jak je teorie popisují? Vědecký realista říká ano (přibližně): nejlepší vysvětlení úspěchu vědy je, že její teorie jsou přibližně pravdivé. Putnam (1975) to formuloval jako argument z vyloučení zázraku: realismus je jediná filozofie, která z úspěchu vědy nedělá zázrak.scientific realism, no-miracles argument, pessimistic meta-induction, structural realism, constructive empiricism

Pesimistická metaindukce (Laudan, 1981): dějiny vědy jsou plné úspěšných teorií, které se ukázaly nepravdivé (éter, flogiston, tepelná látka). Proč by naše současné měly být výjimkou?
Strukturní realismus (John Worrall, 1989): mezi teoriemi se zachovává matematická struktura (Fresnelovy rovnice světla přežily zánik éteru), ne představa o tom, „co“ tam je. Realisticky věřme struktuře.
Konstruktivní empirismus (Bas van Fraassen, 1980): cílem vědy je empirická adekvátnost – správnost o pozorovatelném. O nepozorovatelném se lze zdržet soudu.
Podurčenost: k týmž datům existuje víc teorií; data samy o sobě mezi nimi nerozhodnou.

11.8Vysvětlení

Hempel a Oppenheim (1948) navrhli deduktivně-nomologický model: vysvětlit jev znamená odvodit ho z přírodních zákonů a výchozích podmínek. Sylvain Bromberger ukázal problém stožáru: z výšky stožáru, úhlu Slunce a zákonů optiky odvodíme délku stínu (vysvětlení), ale stejně dobře z délky stínu výšku stožáru – a to vysvětlení není. Vysvětlení má směr, který logika nezachytí; kauzální teorie vysvětlení ho hledají v příčinách. Usuzování na nejlepší vysvětlení (abdukce, kapitola 1; Peter Lipton) je dnes považováno za jádro vědecké praxe.deductive-nomological model, inference to the best explanation

11.9Procvičení

Měření ohybu světla dalo 1,45″ ± 0,20″. Vypočtěte vzdálenost od obou předpovědí v násobcích nejistoty. Kterou teorii měření vyvrací při hranici 2σ?

Od relativity: \((1{,}45 - 1{,}75)/0{,}20 = -1{,}5\); od Newtona: \((1{,}45 - 0{,}875)/0{,}20 = 2{,}9\). Při hranici 2σ měření Newtona vyvrací a relativitu ne. Popperovsky: relativita obstála v riskantním testu a je koroborovaná, ne dokázaná. (S přesnou hodnotou 1,751″ vychází −1,51 a 2,87.)

Ověřte Merkurovo stočení perihelia: \(a = 5{,}791\cdot 10^{10}\) m, \(e = 0{,}2056\), oběžná doba 87,969 dne, \(GM_\odot = 1{,}327\cdot 10^{20}\ \text{m}^3/\text{s}^2\).

\(\Delta\varphi = 6\pi\cdot 1{,}327\cdot 10^{20}/[(2{,}998\cdot 10^{8})^{2}\cdot 5{,}791\cdot 10^{10}\cdot(1-0{,}2056^{2})] = 5{,}02\cdot 10^{-7}\) rad za oběh. Za století (36 525 dní) proběhne \(36\,525/87{,}969 = 415{,}2\) oběhu, celkem \(2{,}08\cdot 10^{-4}\) rad = 43,0″. Odpovídá to pozorované anomálii, kterou newtonovská teorie s poruchami od ostatních planet nevysvětlila.

Ve hře 2-4-6 hráč zkusil 8-10-12, 20-22-24 a 100-102-104, vždy uslyšel „ano“ a oznámil „čísla rostou o 2“. Co udělal špatně z Popperova hlediska?

Testoval jen trojice, které jeho hypotéza předpovídala jako „ano“; žádná z nich ji nemohla vyvrátit, protože skutečné pravidlo (libovolná rostoucí trojice) dává u nich také „ano“. Popperovský test by zkusil trojici, kterou hypotéza zakazuje: 1-2-3 nebo 2-4-9. Odpověď „ano“ by hypotézu vyvrátila. Psychologové tomu říkají pozitivní testovací strategie, příbuzná konfirmačnímu zkreslení (průvodce Logika a kritické myšlení).

Posuďte jako Lakatos: (a) Le Verrierova predikce Neptunu, (b) Le Verrierova predikce Vulkánu, (c) astrolog, který po neúspěšné předpovědi tvrdí, že „hvězdy nenutí, jen naklánějí“.

(a) Progresivní posun: úprava ochranného pásu (nová planeta) vedla k předpovědi nového faktu, který se potvrdil. (b) Pokus o stejný posun, který se nepotvrdil; samotný nezdar program neodsuzuje, ale anomálie zůstala a vyřešil ji až jiný program. (c) Degenerující posun: úprava nepředpovídá nic nového, jen dodatečně vysvětluje neúspěch a činí teorii méně testovatelnou.

Je pesimistická metaindukce sama induktivním argumentem? Co z toho plyne?

Ano: z toho, že minulé úspěšné teorie byly nepravdivé, usuzuje na budoucí. Realista může namítnout, že dnešní teorie jsou úspěšnější a přesnější než staré a vzorek je zkreslený; antirealista, že stejnou výhradu mohli mít i vědci minulosti. Navíc je argument ve sporu s „no miracles“, který je abduktivní. Spor ukazuje, že obě strany potřebují nějakou formu neděduktivního usuzování a nemohou se odvolat jen na logiku.

Co si odnést

Popper: teorie nelze dokázat, jen vyvrátit; vědecké je to, co riskuje vyvrácení. Duhem–Quine: vyvracíme vždy celek s pomocnými hypotézami.
Kuhn: normální věda v rámci paradigmatu, revoluce při krizi. Lakatos: rozhoduje, zda úpravy předpovídají nové fakty.
Demarkace: žádné jediné kritérium; pseudovědu prozrazuje soubor znaků. Realismus a antirealismus se přou, co nám úspěch vědy říká o světě.

Část IIIVysoká škola

Jazyk, analytická filozofie a metaetikavysoká škola

Na přelomu 19. a 20. století se filozofie obrátila k jazyku: mnoho starých problémů podle Fregeho, Russella a Wittgensteina vzniká z toho, že nerozumíme logice vlastních vět. Kapitola vykládá, co je smysl a význam, jak mluvit o věcech, které neexistují, co znamená „význam je užití“ a proč Quine zpochybnil hranici mezi pravdami z pojmů a pravdami o světě. Na závěr se vrací k etice z jazykové strany: co děláme, když říkáme, že je něco špatné?

🌟

Staří Řekové měli dvě jména pro dvě jasné „hvězdy“: Fósforos na ranní obloze a Hesperos na večerní. Že jde o jedno těleso, planetu Venuši, se podle antické tradice zjistilo až později (objev se připisuje Pýthagorovi nebo Parmenidovi). Věta „Jitřenka je Večernice“ byla velkým objevem; „Jitřenka je Jitřenka“ nikomu nic nového neřekne. Obě přitom mluví o téže věci. Gottlob Frege na tomto rozdílu postavil moderní filozofii jazyka.

Smysl a význam: dosaďte a sledujte pravdivost

Vyberte dvojici výrazů, které označují tutéž věc, a druh věty. Pak výrazy zaměňte. Zachová se pravdivost? Frege tvrdil, že záměna souznačných výrazů pravdivost zachovává – až na kontexty víry a vědění. Kripke přidal kontexty nutnosti.

LABORATOŘ

Předloha: Frege, O smyslu a významu (1892); Kripke, Pojmenování a nutnost (1980). „Význam“ zde překládá Fregeho Bedeutung, tedy předmět, který výraz označuje (referent).

Obr. 12.1 Dva výrazy, dva smysly, jeden předmět. Věta „Jitřenka je Večernice“ je informativní, protože spojuje dva různé způsoby, jak je nám Venuše dána.

Minihra: metaetické pozice

Co děláme, když říkáme, že je něco morálně špatné? Popisujeme objektivní fakt, mýlíme se, vyjadřujeme postoj, nebo mluvíme o normách své společnosti? Přiřaďte výroky k pozicím. Za šest a více správných odpovědí získáte XP.

MINIHRA

0 / 8

+Teorie: Frege, Russell, Wittgenstein, Quine, Kripke a metaetika

12.1Lingvistický obrat

Analytická filozofie vznikla z nové logiky. Gottlob Frege (Pojmové písmo, 1879) vytvořil predikátovou logiku s kvantifikátory a chtěl na ní postavit aritmetiku. Bertrand Russell objevil v jeho systému spor (Russellův paradox, 1901) a s A. N. Whiteheadem napsal Principia Mathematica (1910–1913). G. E. Moore hájil „zdravý rozum“ proti idealismu. Společné bylo přesvědčení, že logická analýza jazyka může vyjasnit, ne-li rozpustit filozofické problémy.analytic philosophy, linguistic turn

Vídeňský kroužek (Moritz Schlick, Rudolf Carnap, Otto Neurath) ve 20. a 30. letech formuloval verifikační princip: věta má smysl, jen pokud je analytická, nebo empiricky ověřitelná. Metafyzika, teologie a etika jsou pak „nesmysl“ v technickém smyslu – A. J. Ayer (Jazyk, pravda a logika, 1936) z toho vyvodil, že etické věty jen vyjadřují city. Princip ale naráží sám na sebe: není analytický ani empiricky ověřitelný. Logický empirismus se rozpadl, jeho otázky zůstaly.Vienna Circle, verification principle, logical positivism

12.2Frege: smysl a význam

V článku O smyslu a významu (1892) Frege řeší hádanku identity: je-li \(a = b\) pravdivé, říká totéž co \(a = a\)? Ne, protože první může být objev a druhé je triviální. Řešení: výraz má význam (Bedeutung, předmět, který označuje) a smysl (Sinn, způsob, jakým je předmět dán). „Jitřenka“ a „Večernice“ mají týž význam a různý smysl.sense and reference (Sinn und Bedeutung), cognitive value

Frege rozlišení rozšířil na věty. Smyslem věty je myšlenka (objektivní obsah, který mohou různí lidé sdílet; Bolzanovy „věty o sobě“, kapitola 8), významem je její pravdivostní hodnota. Platí kompozicionalita: význam celku je určen významy částí. Proto záměna souznačných výrazů zachovává pravdivost – „Jitřenka obíhá kolem Slunce“ a „Večernice obíhá kolem Slunce“ jsou obě pravdivé.thought (Gedanke), truth value, compositionality

Výjimkou jsou nepřímé kontexty: „Starověký hvězdář věděl, že Jitřenka je Jitřenka“ je pravda, „…že Jitřenka je Večernice“ mohla být nepravda. Frege tvrdí, že ve vedlejší větě po „věří, že“ nebo „ví, že“ výrazy neoznačují svůj obvyklý předmět, ale svůj obvyklý smysl; a ten se u Jitřenky a Večernice liší.indirect (opaque, intensional) contexts

12.3Russell: určité popisy

Jak může být smysluplná věta „Současný král Francie je holohlavý“, když žádný král Francie není? Frege by řekl, že nemá pravdivostní hodnotu. Russell (On Denoting, 1905) navrhl, že určitý popis („ten a ten“) vůbec není jméno. Logická forma věty je:

Russellova analýza\[\exists x\,\big(Kx \wedge \forall y\,(Ky \rightarrow y = x) \wedge Hx\big)\]

„Existuje právě jeden současný král Francie a ten je holohlavý.“ Protože první část je nepravdivá, je celá věta nepravdivá, ne bezsmyslná. Negace je dvojznačná: „Není pravda, že existuje právě jeden král, který je holohlavý“ (pravda) × „Existuje právě jeden král, který není holohlavý“ (nepravda). Rozlišení dosahu vysvětluje, proč nás věta mate. P. F. Strawson (On Referring, 1950) namítl, že věta existenci krále netvrdí, ale předpokládá (presuponuje); při selhání presupozice není pravdivá ani nepravdivá.theory of descriptions, scope, presupposition

12.4Wittgenstein: od obrazu k užití

Ludwig Wittgenstein (1889–1951) napsal dvě knihy, které stojí proti sobě. Logicko-filozofický traktát (1921) začíná větou „Svět je vše, co je případ“ a tvrdí, že smysluplná věta je logickým obrazem možného stavu věcí. Logika vymezuje, co lze říct; etika, estetika a smysl života leží mimo to, co lze smysluplně vyslovit – lze to nanejvýš „ukázat“. „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“ (5.6) a „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“ (7).picture theory of meaning, saying and showing

Ve Filozofických zkoumáních (vyšla 1953) Wittgenstein od teorie obrazu odstoupil. Význam slova je pro velkou třídu případů jeho užití v jazyce (§ 43). Jazyk není jedna logická struktura, ale mnoho jazykových her – rozkazovat, popisovat, vyprávět vtip, prosit, děkovat (§ 23). Pojmy jako „hra“ nemají společnou podstatu, jen rodinné podobnosti, síť překrývajících se rysů (§ 66–67). Argument proti soukromému jazyku (§ 243 a dál) tvrdí, že slovo pro vjem, kterému by rozuměl jen jeden člověk, nemůže mít správná a nesprávná užití, a tedy ani význam. Filozofie je podle pozdního Wittgensteina terapie: „ukázat mouše cestu ven z láhve“ (§ 309).meaning as use, language games, family resemblance, private language argument

12.5Quine: konec dvou dogmat

W. V. O. Quine (Dvě dogmata empirismu, 1951) napadl Kantovo i Humovo rozlišení analytických a syntetických pravd: pojem analytičnosti lze vysvětlit jen pomocí synonymie, nutnosti nebo definice, a ty zase jen pomocí analytičnosti – kruh. Druhé dogma, že každá věta má vlastní empirický obsah, nahradil holismem: „naše tvrzení o vnějším světě stojí před tribunálem smyslové zkušenosti ne jednotlivě, ale jen jako celek“. Přesvědčení tvoří síť; zkušenost naráží na její okraj a nic, ani logika, není zcela imunní vůči revizi.analytic–synthetic distinction, confirmation holism, web of belief

V knize Slovo a předmět (1960) přidal neurčitost překladu: jazykovědec slyší domorodce říct „gavagai“, když kolem běží králík. Znamená to „králík“, „neoddělené části králíka“ nebo „časový úsek králíka“? Žádné chování podle Quina rozdíl neurčí. Epistemologii navrhl naturalizovat, dělat ji jako součást psychologie a vědy.

12.6Kripke a Putnam: jména, nutnost a význam mimo hlavu

Saul Kripke (Pojmenování a nutnost, přednášky 1970, kniha 1980) ukázal, že vlastní jména nejsou zkrácené popisy. Jméno je rigidní designátor: ve všech možných světech označuje týž předmět, zatímco popis „autorka Babičky“ by v jiném možném světě mohl označovat někoho jiného. Jména se šíří kauzálním řetězcem od prvního pojmenování. Odtud plynou nutné pravdy a posteriori: „Jitřenka je Večernice“ nebo „voda je H₂O“ jsou objevené zkušeností, a přesto nutné. Kantovo spojení a priori = nutné (kapitola 5) se tím rozpojilo.rigid designator, causal theory of reference, necessary a posteriori

Hilary Putnam (The Meaning of ‚Meaning‘, 1975) navrhl Dvojzemi: planetu jako Země, kde průzračná pitná tekutina v řekách není H₂O, ale látka XYZ. Oskar na Zemi a jeho dvojník na Dvojzemi jsou v témž mentálním stavu, když říkají „voda“, a přesto mluví o různých látkách. Závěr: „významy prostě nejsou v hlavě“ – určuje je i okolní svět. Tomu se říká sémantický externalismus; souvisí s epistemologickým externalismem z kapitoly 9.Twin Earth, semantic externalism

12.7Metaetika v kostce

Metaetika se ptá, co znamenají a zda mohou být pravdivé morální výroky. Dvě historické výchozí myšlenky: Hume (Pojednání 3.1.1) upozornil, že autoři morálky nepozorovaně přecházejí od „je“ k „má být“, a tento přechod potřebuje zdůvodnění (problém je–má být). G. E. Moore (Principia Ethica, 1903) formuloval argument otevřené otázky: definujeme-li „dobré“ jako „příjemné“, otázka „je příjemné dobré?“ by byla prázdná; ale není, je otevřená. „Dobré“ proto podle Moora nelze definovat přirozenými vlastnostmi; kdo to dělá, páchá naturalistický omyl.is–ought problem, open question argument, naturalistic fallacy

Obr. 12.2 Hlavní metaetické pozice. Mimo strom stojí konstruktivismus (morální pravdy jsou to, co by obstálo v ideálním postupu rozumné volby; Rawls, Korsgaardová) a relativismus (pravdivost závisí na normách společnosti nebo jednotlivce).

Morální realismus: existují morální fakta nezávislá na našich postojích. Naturalisté je ztotožňují s přirozenými fakty (například o lidském blahu), nenaturalisté (Moore, Derek Parfit) je považují za zvláštní, ale reálné, podobně jako matematické pravdy. Výhoda: vysvětluje, jak se můžeme v morálce mýlit a jak může existovat morální pokrok (zrušení otroctví nebylo jen změnou módy).
Teorie omylu (J. L. Mackie, Ethics: Inventing Right and Wrong, 1977): morální výroky se snaží popisovat objektivní hodnoty, ale žádné nejsou, takže jsou systematicky nepravdivé. Dva argumenty: z relativity (morální neshody mezi kulturami se lépe vysvětlí tím, že morálka odráží způsoby života) a z podivnosti (objektivní hodnoty, které by samy motivovaly, by byly entity zcela zvláštního druhu, nepodobné ničemu jinému).
Nonkognitivismus: emotivismus (Ayer, 1936; C. L. Stevenson, 1944) – „krást je špatné“ vyjadřuje nesouhlas, jako by člověk zvolal „krádež – fuj!“; preskriptivismus (R. M. Hare, 1952) – morální výroky jsou univerzalizovatelné příkazy. Současný expresivismus a kvazirealismus (Simon Blackburn, Allan Gibbard) se snaží vysvětlit, proč smíme o morálních výrocích mluvit jako o pravdivých, i když vyjadřují postoje.

Pozor

Fregeho–Geachův problém (P. T. Geach, 1965): „Lhát je špatné. Pokud je lhát špatné, je špatné navádět ke lži bratra. Tedy je špatné navádět ke lži bratra.“ Argument je zjevně platný (modus ponens). Ve druhé premise se ale „lhát je špatné“ objevuje uvnitř podmínky, kde mluvčí žádný nesouhlas nevyjadřuje. Má-li věta v obou výskytech stejný význam (jinak by šlo o dvojznačnost a argument by nebyl platný), nemůže její význam spočívat ve vyjádření postoje. Expresivisté na tuto námitku odpovídají dodnes.

12.8Procvičení

Podle Fregeho rozhodněte, zda záměna zachová pravdivost: (a) „Večernice je planeta.“ → „Jitřenka je planeta.“ (b) „Petr si myslí, že Večernice je hvězda.“ → „Petr si myslí, že Jitřenka je hvězda.“

(a) Ano: přímý kontext, výrazy mají týž význam (Venuši), pravdivostní hodnota se nemění (obě věty pravdivé). (b) Ne nutně: v kontextu „myslí si, že“ výrazy označují svůj obvyklý smysl. Petr může věřit, že večerní jasné těleso je hvězda, a o ranním si myslet něco jiného (nebo nic). První věta může být pravdivá a druhá nepravdivá.

Zapište Russellovu analýzu věty „Autorka Babičky se narodila ve Vídni“ a určete pravdivostní hodnotu.

\(\exists x\,(Ax \wedge \forall y\,(Ay \rightarrow y = x) \wedge Vx)\), kde \(Ax\): x napsala Babičku, \(Vx\): x se narodila ve Vídni. Existuje právě jedna autorka Babičky, Božena Němcová, a ta se narodila ve Vídni (1820). Věta je pravdivá. Rozdíl oproti jménu je vidět v negaci a v modálních kontextech, ne v tomto případě.

Proč je podle Kripkeho věta „Voda je H₂O“ nutná, ačkoli jsme ji objevili až v 18.–19. století, kdežto „Nejvyšší hora Česka je Sněžka“ nutná není?

„Voda“ je výraz pro přírodní druh, který rigidně označuje tutéž látku ve všech možných světech; jestliže voda je H₂O, je jí ve všech světech, kde existuje (látka XYZ by vodou nebyla, jen se jí podobala). Objev je empirický (a posteriori), ale výsledek nutný. „Nejvyšší hora Česka“ je popis: v jiném možném světě (jiná geologie, jiné hranice) by ho splňovala jiná hora. Věta je tedy nahodilá a pravdivá.

Použijte Mooreův argument otevřené otázky na definici „dobré = to, co zvyšuje celkové blaho“. Co z toho plyne pro utilitarismus?

Otázka „Je to, co zvyšuje celkové blaho, dobré?“ se kompetentnímu mluvčímu zdá otevřená (lze o ní smysluplně pochybovat, viz námitky v kapitole 6). Podle Moora tedy „dobré“ neznamená „zvyšující blaho“. Pro utilitarismus to neznamená, že je nepravdivý, jen že nemůže být pravdivý z definice; utilitarista může tvrdit, že zvyšování blaha je dobré, jako substantivní etickou tezi. Naturalističtí realisté navíc odpovídají, že identita může být objevena a posteriori jako „voda = H₂O“, takže otevřenost otázky nic nevyvrací.

Wittgenstein tvrdí, že „hra“ nemá společnou podstatu. Zkuste najít definici, která pokryje šachy, schovávanou, solitér a hru na honěnou, a vyloučí, co hrou není. Co z neúspěchu plyne?

Pokusy: „má pravidla“ (má je i daňové přiznání), „je pro zábavu“ (profesionální šachy nejsou vždy zábava, zábava je i čtení), „má vítěze“ (schovávaná u malých dětí, solitér často ne), „soupeří se“ (solitér). Každý rys chybí u některé hry nebo je i mimo hry. Plyne z toho, že pojem drží pohromadě síť překrývajících se podobností, ne jedna definice – a že pojmová analýza hledající nutné a postačující podmínky (kapitola 1) nemusí být vždy na místě. Bernard Suits (1978) přesto definici nabídl („dobrovolná snaha překonat zbytečné překážky“); spor trvá.

Co si odnést

Frege: smysl (způsob danosti) × význam (předmět); v kontextech víry se záměna nemusí podařit.
Russell: určité popisy nejsou jména; Wittgenstein: od obrazu k užití a jazykovým hrám; Quine: žádná věta není imunní vůči revizi.
Kripke: nutné pravdy a posteriori. Metaetika: realismus, teorie omylu, expresivismus – a Fregeho–Geachův problém.

PřílohaA

Slovníček

Pojmy z celého průvodce s anglickým, řeckým nebo latinským termínem. Hledat můžete česky i v originále.

PřílohaB

Mapa směrů a klíčové argumenty

Obr. B.1 Orientační časová mapa směrů. Osa je nelineární: hustě obsazené novověké a moderní období je roztaženo. Hranice směrů jsou přibližné; mnoho z nich pokračuje dodnes v nových podobách.

**Tab. B.1**Hlavní směry, jejich teze a představitelé
Směr	Kdy	Hlavní teze	Představitelé	Kap.
předsókratici	6.–5. st. př. n. l.	přírodní počátek světa (arché)	Thalés, Hérakleitos, Parmenidés, Démokritos	2
platonismus	od 4. st. př. n. l.	neměnné ideje mimo smyslový svět	Platón, Plótínos, Augustin	2, 3
aristotelismus	od 4. st. př. n. l.	forma ve věcech, čtyři příčiny, ctnost jako střed	Aristotelés, Averroës, Tomáš Akvinský	2, 3
stoicismus	3. st. př. n. l. – 2. st.	ctnost je jediné dobro; rozliš, co je v naší moci	Zénón z Kitia, Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius	2
epikureismus	od konce 4. st. př. n. l.	slast jako klid; strach ze smrti je nerozumný	Epikúros, Lucretius	2
scholastika	11.–15. st.	soulad víry a rozumu, disputace	Anselm, Abélard, Tomáš, Ockham	3
racionalismus	17. st.	rozum je hlavní zdroj poznání; vrozené ideje	Descartes, Spinoza, Leibniz	4
empirismus	17.–18. st.	veškeré poznání pochází ze zkušenosti	Locke, Berkeley, Hume	4
transcendentální idealismus	konec 18. st.	předměty se řídí formami poznání	Kant	5
německý idealismus	1790–1831	skutečnost jako vývoj ducha	Fichte, Schelling, Hegel	8
utilitarismus	od konce 18. st.	největší blaho všech dotčených	Bentham, Mill, Singer	6
politický liberalismus	od 17. st.	práva jednotlivce, vláda se souhlasem, omezená moc	Locke, Mill, Rawls	7
marxismus	od pol. 19. st.	historický materialismus, třídní boj, odcizení	Marx, Engels	7
existencialismus	19.–20. st.	existence předchází esenci; svoboda, úzkost, absurdita	Kierkegaard, Sartre, Beauvoirová, Camus	8
fenomenologie	od 1900	popis zkušenosti, intencionalita, žitý svět	Husserl, Heidegger, Patočka	8
analytická filozofie	od konce 19. st.	logická analýza jazyka a pojmů	Frege, Russell, Wittgenstein, Quine, Kripke	9–12
logický empirismus	1920–1950	verifikační princip, jednotná věda	Schlick, Carnap, Neurath, Ayer	12
kritický racionalismus	od 1934	falzifikace, otevřená společnost	Popper	11
libertarianismus	od 1970	minimální stát, historická spravedlnost vlastnictví	Nozick	7

**Tab. B.2**Klíčové argumenty: jádro a hlavní námitka
Argument	Jádro	Hlavní námitka	Kap.
Achilles a želva (Zénón)	nekonečně mnoho úseků nelze uběhnout	nekonečná řada může mít konečný součet	2
smrt se nás netýká (Epikúros)	zlem je jen to, co lze prožít; smrt neprožíváme	smrt jako ztráta dobra (Nagel)	2
ontologický důkaz (Anselm)	největší myslitelné musí existovat i ve skutečnosti	existence není predikát (Kant); Gaunilův ostrov	3
kosmologický důkaz (Tomáš)	řada příčin nemůže jít do nekonečna	nekonečný regres; mezera k Bohu teismu (Hume)	3
teleologický důkaz (Paley)	účelné uspořádání vyžaduje tvůrce	přírodní výběr (Darwin); slabá analogie (Hume)	3
problém zla	všemohoucí dobrý Bůh by zlo nepřipustil	obhajoba ze svobodné vůle (Plantinga)	3
cogito (Descartes)	i klamaný musí existovat	dává jen „myslí se“, ne trvalé já (Lichtenberg, Hume)	4
problém indukce (Hume)	uniformitu přírody nelze zdůvodnit bez kruhu	vzdát se indukce (Popper); bayesovská odpověď	4, 11
Pascalova sázka	nekonečná odměna převáží každou konečnou cenu	mnoho bohů; víru nelze zvolit vůlí	4
lživý slib (Kant)	maxima jako obecný zákon ničí sama sebe	formalismus; falešné poplachy testu	5
výhybka × lávka	„pět za jednoho“ je jednou dovoleno, podruhé ne	je rozdíl mezi prostředkem a vedlejším účinkem principiální?	6
zážitkový stroj (Nozick)	nechceme jen prožitky, tedy hedonismus neplatí	intuice ovlivněná zkreslením ve prospěch současného stavu (De Brigard)	6
paradox přidání (Parfit)	každý krok svět zlepší, tedy Z je lepší než A	popření tranzitivity; průměrové pojetí	6
původní pozice (Rawls)	za závojem by lidé volili maximin a princip rozdílu	maximalizovali by průměr (Harsanyi)	7
Wilt Chamberlain (Nozick)	dobrovolné směny rozbijí každý vzorec rozdělení	dopady na třetí strany; nespravedlivá výchozí nabytí	7
Gettierovy případy	ZPP bez vědění, tedy ZPP nestačí	hledání čtvrté podmínky; vědění na prvním místě	9
mozek v nádobě	nevím, že nejsem mozek v nádobě, tedy nevím, že mám ruce	Moore; popření uzavřenosti (Nozick); kontextualismus	9
zombie (Chalmers)	myslitelné je možné, tedy vědomí není fyzikální	myslitelnost nezaručuje možnost	10
Marie (Jackson)	po propuštění se dozví nový fakt	hypotéza schopností; fenomenální pojmy	10
čínský pokoj (Searle)	syntax nestačí k sémantice	systémová a robotová odpověď	10
falzifikace (Popper)	z \(T \rightarrow O\) a \(\neg O\) plyne \(\neg T\)	testuje se celek s pomocnými hypotézami (Duhem–Quine)	11
pesimistická metaindukce (Laudan)	úspěšné teorie minulosti byly nepravdivé	strukturní realismus (Worrall)	11
otevřená otázka (Moore)	„je X dobré?“ zůstává otevřené pro každé přirozené X	identita může být objevena a posteriori	12
Fregeho–Geachův problém	„lhát je špatné“ v podmínce nevyjadřuje postoj	expresivistické logiky postojů (Blackburn, Gibbard)	12

PřílohaC

Zdroje

Citace a jejich místa

Citace jsou volně přeloženy z originálu nebo převzaty z ustálených českých podob. Antické texty se citují standardním číslováním (Stephanus u Platóna, Bekker u Aristotela), Kant podle akademického vydání (svazek:strana; Kritika čistého rozumu podle prvního a druhého vydání A/B).

Antika: Platón, Theaitétos 149a–151d, 152a, 155d, 201c–210b; Obrana 21d, 36a, 38a; Ústava 331c–354c, 359c–360d, 435–441, 509d–511e, 514a–520a; Menón 80d–86c; Parmenidés 132a–b; Kratylos 402a. Aristotelés, Metafyzika 982b, 983b; Etika Níkomachova 1098a16–18, 1103b1, 1106a36–b4, 1106b21–23, 1106b36–1107a2, 1107a9–17, 1108b35–1109a5, 1109a14–19, kniha IV (1–8); Politika 1253a2–3. Hérakleitos, zlomek B12 (Diels–Kranz). Epikúros, List Menoikeovi 124–125. Epiktétos, Encheiridion 1 a 5. Diogenés Laertios, Životy VI, 40. Plútarchos, Théseus 23.
Středověk: Augustin, Kázání 43; Vyznání XI, 14; O obci Boží XI, 26. Anselm, Proslogion 2. Tomáš Akvinský, Summa theologiae I, ot. 2, čl. 1 a 3; I-II, ot. 94, čl. 2; II-II, ot. 64, čl. 7. Ockham, komentář k Sentencím I, dist. 27, ot. 2; formulace „non sunt multiplicanda entia sine necessitate“: John Punch, 1639. Hus, Výklad víry, desatera a páteře (obvykle datováno 1412).
Novověk: Descartes, Rozprava o metodě (1637), část IV; Meditace o první filozofii (1641), I a II; Principy filozofie (1644) I, 7. Hume, Zkoumání o lidském rozumu (1748) IV, 1–2; V, 1; XII, 3; Pojednání o lidské přirozenosti 1.4.6, 2.3.3, 3.1.1. Pascal, Myšlenky (1670). Laplace, Essai philosophique sur les probabilités (1814). Kant, Co je osvícenství? (1784) 8:35; Kritika čistého rozumu A51/B75, A598/B626, A805/B833, B xvi, B xxx, B15–16; Prolegomena (1783) 4:260; Základy metafyziky mravů (1785) 4:393, 4:397, 4:421–423, 4:429, 4:431–434.
Politika a etika: Hobbes, Leviathan (1651), kap. 13. Locke, Druhé pojednání o vládě (1689), § 27 a 31. Rousseau, Rozprava o původu nerovnosti (1755), část II; O společenské smlouvě (1762) I, 1; I, 7; II, 6. Bentham, Úvod do principů morálky a zákonodárství (1789), kap. 1 a 17. Mill, Utilitarismus (1861), kap. 2; O svobodě (1859), kap. 1–3. Marx, Teze o Feuerbachovi (1845); Manifest komunistické strany (1848, s Engelsem); předmluva ke Kritice politické ekonomie (1859). Rawls, A Theory of Justice (1971), § 5, 26, 46. Nozick, Anarchy, State, and Utopia (1974), s. 42–45, 160–164, 169, 180.
19. a 20. století: Hegel, předmluva k Základům filozofie práva (1820). Kierkegaard, Pojem úzkosti (1844). Nietzsche, Radostná věda (1882) § 125 a 341; Genealogie morálky (1887) III, 12 a 26. Husserl, Logická zkoumání II (1901), úvod. Heidegger, Dopis o humanismu (1947). Sartre, Existencialismus je humanismus (1946). Beauvoirová, Druhé pohlaví (1949). Camus, Mýtus o Sisyfovi (1942). Patočka, Co můžeme očekávat od Charty 77? (8. 3. 1977). Havel, Moc bezmocných (1978).
Jazyk a analytická filozofie: Frege, Über Sinn und Bedeutung (1892). Russell, On Denoting, Mind 14 (1905). Strawson, On Referring, Mind 59 (1950). Wittgenstein, Logisch-philosophische Abhandlung (1921) 1, 1.1, 5.6, 7; Philosophische Untersuchungen (1953) § 23, 43, 66–67, 243, 309. Quine, Two Dogmas of Empiricism, Philosophical Review 60 (1951). Kripke, Naming and Necessity (1980). Putnam, The Meaning of „Meaning“ (1975). Geach, Assertion, Philosophical Review 74 (1965). Moore, Principia Ethica (1903), § 13.

Literatura

Platón: Ústava (Politeia). Aristotelés: Etika Níkomachova. Obojí vyšlo česky v několika překladech.
Descartes, R. (1641): Meditace o první filozofii (Meditationes de prima philosophia). Hume, D. (1748): Zkoumání o lidském rozumu (An Enquiry Concerning Human Understanding). Kant, I. (1785): Základy metafyziky mravů (Grundlegung zur Metaphysik der Sitten). Mill, J. S. (1861): Utilitarismus (Utilitarianism).
Rawls, J. (1971): A Theory of Justice. Cambridge (Mass.): Harvard University Press.
Gettier, E. L. (1963): Is Justified True Belief Knowledge? Analysis 23(6), 121–123.
Searle, J. R. (1980): Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3(3), 417–457.
Turing, A. M. (1950): Computing Machinery and Intelligence. Mind 59(236), 433–460.
Popper, K. R. (1934): Logik der Forschung (česky Logika vědeckého zkoumání).
Kuhn, T. S. (1962): The Structure of Scientific Revolutions. Chicago: University of Chicago Press (česky Struktura vědeckých revolucí).
Patočka, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Samizdat 1975; oficiálně Praha: Academia, 1990.
Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie (Kleine Weltgeschichte der Philosophie), česky v řadě vydání.
Další práce citované v textu: Foot, P. (1967): The Problem of Abortion and the Doctrine of the Double Effect, Oxford Review 5. Thomson, J. J. (1976): Killing, Letting Die, and the Trolley Problem, The Monist 59(2); (1985): The Trolley Problem, Yale Law Journal 94(6); (2008): Turning the Trolley, Philosophy & Public Affairs 36(4). Singer, P. (1972): Famine, Affluence, and Morality, Philosophy & Public Affairs 1(3). Anscombe, G. E. M. (1958): Modern Moral Philosophy, Philosophy 33. Nagel, T. (1970): Death, Noûs 4(1); (1974): What Is It Like to Be a Bat?, Philosophical Review 83(4). Jackson, F. (1982): Epiphenomenal Qualia, Philosophical Quarterly 32. Chalmers, D. (1995): Facing Up to the Problem of Consciousness, Journal of Consciousness Studies 2(3); (1996): The Conscious Mind. Block, N. (1978): Troubles with Functionalism; (1981): Psychologism and Behaviorism, Philosophical Review 90(1). Putnam, H. (1967): Psychological Predicates. Mackie, J. L. (1955): Evil and Omnipotence, Mind 64; (1977): Ethics: Inventing Right and Wrong. Plantinga, A. (1974): God, Freedom, and Evil. Rowe, W. (1979): The Problem of Evil and Some Varieties of Atheism, American Philosophical Quarterly 16(4). Zagzebski, L. (1994): The Inescapability of Gettier Problems, Philosophical Quarterly 44. Hempel, C. G. (1945): Studies in the Logic of Confirmation, Mind 54. Goodman, N. (1955): Fact, Fiction, and Forecast. Lakatos, I. (1970): Falsification and the Methodology of Scientific Research Programmes. Laudan, L. (1981): A Confutation of Convergent Realism, Philosophy of Science 48(1); (1983): The Demise of the Demarcation Problem. Worrall, J. (1989): Structural Realism, Dialectica 43. Scanlon, T. M. (1998): What We Owe to Each Other. Parfit, D. (1984): Reasons and Persons. Frankfurt, H. (1969): Alternate Possibilities and Moral Responsibility, Journal of Philosophy 66(23). De Brigard, F. (2010): If you like it, does it matter if it’s real? Philosophical Psychology 23(1).

Stanford Encyclopedia of Philosophy

Volně dostupná recenzovaná encyklopedie (plato.stanford.edu) je nejlepším dalším krokem pro vysokoškolskou úroveň. Hesla, která odpovídají kapitolám: Socrates; Plato; Aristotle’s Ethics; Stoicism; Epicurus; Saint Augustine; Thomas Aquinas; Ontological Arguments; Cosmological Argument; The Problem of Evil; The Medieval Problem of Universals; Descartes’ Epistemology; The Problem of Induction; Kant’s Moral Philosophy; Consequentialism; Virtue Ethics; Contractualism; Doctrine of Double Effect; Original Position; Karl Marx; Friedrich Nietzsche; Existentialism; Phenomenology; Edmund Husserl; The Analysis of Knowledge; Internalist vs. Externalist Conceptions of Epistemic Justification; Bayesian Epistemology; Dualism; Physicalism; Functionalism; The Turing Test; The Chinese Room Argument; Qualia; Consciousness; Karl Popper; Thomas Kuhn; Imre Lakatos; Science and Pseudo-Science; Scientific Realism; Gottlob Frege; Descriptions; Ludwig Wittgenstein; Willard Van Orman Quine; Moral Realism; Moral Cognitivism vs. Non-Cognitivism.

Empirické údaje a konstanty

Tramvajové případy: Awad, E. a kol. (2020): Universals and variations in moral decisions made in 42 countries by 70,000 participants. PNAS 117(5), 2332–2337 – průměr zemí 81 % (výhybka), 72 % (smyčka), 51 % (lávka). Awad, E. a kol. (2018): The Moral Machine experiment. Nature 563, 59–64. Greene, J. D. a kol. (2001): An fMRI investigation of emotional engagement in moral judgment. Science 293, 2105–2108.
Etika ctností a situace: Darley, J. M., Batson, C. D. (1973): „From Jerusalem to Jericho“. Journal of Personality and Social Psychology 27(1), 100–108 – pomohlo 63 %, 45 % a 10 % účastníků podle míry spěchu.
Závoj nevědomosti v laboratoři: Frohlich, N., Oppenheimer, J. A., Eavey, C. L. (1987): Laboratory Results on Rawls’s Distributive Justice. British Journal of Political Science 17(1), 1–21; Frohlich, N., Oppenheimer, J. A. (1992): Choosing Justice. University of California Press. Rozdělení A–E v laboratoři jsou ilustrativní, výpočty (průměr, Gini, jistotní ekvivalent, prahy η = 0,47; 1,41; 2,49; 11,86) jsou spočítány skriptem.
Turingův test: Turing (1950), s. 442 (předpověď 70 %, paměť \(10^9\)); Jones, C. R., Bergen, B. K. (2025): Large Language Models Pass the Turing Test. arXiv:2503.23674 – 73 % u nejlepšího modelu s instrukcí k roli, 23 % u programu ELIZA.
Vědomí: Butlin, P., Long, R. a kol. (2023): Consciousness in Artificial Intelligence: Insights from the Science of Consciousness. arXiv:2308.08708. Cogitate Consortium (2025): Adversarial testing of global neuronal workspace and integrated information theories of consciousness. Nature. Libet, B. a kol. (1983): Brain 106, 623–642; Schurger, A. a kol. (2012): PNAS 109(42).
Filozofie vědy: Dyson, F. W., Eddington, A. S., Davidson, C. (1920): A Determination of the Deflection of Light by the Sun’s Gravitational Field. Philosophical Transactions of the Royal Society A 220, 291–333 (Sobral 1,98″ ± 0,12″, Príncipe 1,61″ ± 0,30″). Wason, P. C. (1960): On the failure to eliminate hypotheses in a conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology 12(3), 129–140. Carlson, S. (1985): A double-blind test of astrology. Nature 318, 419–425.
Konstanty: rychlost světla \(c = 299\,792\,458\) m/s (přesně, SI); \(GM_\odot = 1{,}327\,124\,4\cdot 10^{20}\ \text{m}^3/\text{s}^2\) a nominální poloměr Slunce \(6{,}957\cdot 10^{8}\) m (IAU 2015); dráha Merkuru \(a = 5{,}790\,9\cdot 10^{10}\) m, \(e = 0{,}205\,63\), oběžná doba 87,969 dne. Z nich spočítáno: ohyb 1,751″ (newtonovsky 0,876″), stočení perihelia 43,0″ za století.
Životní data: podle Stanford Encyclopedia of Philosophy a Störigových Malých dějin filosofie; John Searle zemřel 17. 9. 2025. Linky pomoci (kapitola 8): Linka první psychické pomoci 116 123, Linka bezpečí 116 111.

Stav údajů k 13. 10. 2026. Všechna čísla v příkladech, laboratořích a úlohách jsou spočítána skriptem.

Interaktivní průvodce Filozofie (říjen 2026). Studijní materiál, nenahrazuje učebnici ani výuku. U sporných otázek představuje hlavní pozice a jejich argumenty, ne stanovisko autora.