Čeština

1.1Jazyk, řeč, promluva

Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure (Kurs obecné lingvistiky, posmrtně 1916) rozlišil tři pojmy. Jazyková schopnost (fr. langage) je lidská dispozice mluvit vůbec. Jazyk (langue) je společenský systém znaků a pravidel, který si osvojí každý člen společenství. Řeč (parole) je individuální použití jazyka v konkrétní chvíli; jejím výsledkem je promluva (text, výpověď).language faculty, language system, speech, utterance

Mluvnice popisuje jazyk, ne řeč. Když řeknete „no to je teda dobrý“, je to promluva; pravidlo, že se přídavné jméno shoduje s podstatným v rodě, čísle a pádě, patří k jazyku. Jazyk se přitom mění jen přes řeč: co začne dost lidí říkat, stane se časem pravidlem (kapitoly 11 a 12).

Jazykový znak

Jazykový znak má dvě strany: označující (forma, zvuková nebo psaná podoba, fr. signifiant) a označované (pojem, význam, signifié). Vztah mezi nimi je u většiny slov arbitrární, tedy daný konvencí, ne povahou věci: totéž zvíře je pes, dog i Hund.linguistic sign, signifier, signified, arbitrariness

Výjimkou jsou zčásti zvukomalebná slova (onomatopoie): kukačka, bzučet, bác. I ta se ale mezi jazyky liší, česky kohout volá „kykyryký“, anglicky „cock-a-doodle-doo“. Druhou vlastností znaku je linearita: hlásky i slova jdou v řeči za sebou, nikdy současně.

1.2K čemu jazyk slouží

Karl Bühler (1934) popsal jazyk jako nástroj se třemi funkcemi: zobrazovací (sdělujeme něco o světě), výrazovou (projevujeme sebe, své pocity) a výzvovou (působíme na adresáta). Roman Jakobson model rozšířil na šest funkcí podle šesti činitelů komunikace; ten rozebírá kapitola 7.representational, expressive and appellative function

Jazyk navíc slouží myšlení. Pojmenováním věci si ji vydělíme ze světa a můžeme o ní uvažovat i tehdy, když tu není. Jak silně jazyk myšlení ovlivňuje, je otázka, kterou probírá průvodce Filozofie.

1.3Čeština mezi jazyky

Čeština je indoevropský jazyk ze slovanské větve, ze skupiny západoslovanské. Nejbližší příbuzná je slovenština, se kterou je vzájemně srozumitelná; dál polština a lužická srbština. Mateřským jazykem je pro zhruba deset milionů lidí, převážně v Česku.Indo-European, Slavic, West Slavic

Typologicky je čeština jazyk flektivní: mluvnický význam nese hlavně koncovka, a to několik významů najednou (v tvaru ženám je -ám zároveň 3. pád, množné číslo i ženský rod). Proto má čeština volný slovosled: kdo je podmět, poznáme z koncovky, ne z pořadí. Podrobně kapitola 10.fusional (inflectional) language

1.4Útvary národního jazyka

Národní jazyk je souhrn všech podob, jimiž mluví příslušníci národa. Dělí se na útvary: spisovné (spisovná čeština) a nespisovné, a ty dále na územní (nářečí, interdialekty) a sociální (slang, argot, profesní mluva).varieties of the national language

Spisovná čeština

Spisovná čeština je reprezentativní, celostátně platný útvar pro veřejnou a psanou komunikaci. Je kodifikovaná, tedy popsaná v závazných příručkách: Pravidlech českého pravopisu, výkladových slovnících a mluvnicích. Má tři stylové vrstvy: knižní (jest, kterýž, tázati se), neutrální a hovorovou (pijou, dělám to kvůli tobě, ať to máme). Hovorové prostředky jsou stále spisovné, jen se hodí spíš do mluvené řeči.standard Czech, codification

Obecná čeština

Obecná čeština je nespisovný interdialekt: vznikl v Čechách z nářečí a dnes jím mluví většina Čech a stále víc lidí na Moravě, zvlášť ve městech. Má pravidelné rysy, které laboratoř nahoře zapíná jeden po druhém:

Nářečí

Nářečí (dialekty) jsou územně omezené útvary, nejstarší vrstva národního jazyka. Tradičně se dělí do čtyř skupin: česká nářečí, středomoravská (hanácká), východomoravská (moravskoslovenská) a slezská (lašská); na severovýchodě je pás smíšených česko-polských nářečí. Hranice mezi skupinami určují hlavně hláskové změny, které v jedné oblasti proběhly a v jiné ne.dialect, interdialect

Sociální útvary

Slang je mluva zájmové nebo profesní skupiny (studentský: matika, šprtat, intr; sportovní, počítačový). Profesní mluva je nespisovná vrstva odborného vyjadřování (lékařské apendix místo „slepé střevo“ je odborné, ale apenda už profesní slang). Argot je tajná mluva skupin na okraji společnosti, například vězeňská; má skrývat význam před ostatními.slang, jargon, argot

1.5Procvičení

2.1Hláska není písmeno

Hláska je nejmenší zvukový úsek řeči, písmeno je znak abecedy. Většinou si odpovídají, ale ne vždy: ch jsou dvě písmena a jedna hláska; i a y jsou dvě písmena a jedna hláska; ú a ů se vyslovují stejně; ě není samostatná hláska, ale značí měkkost předchozí souhlásky (děti [ďeťi]) nebo skupinu [je] (věc [vjec]) či [ňe] (město [mňesto]).sound (phone), letter (grapheme)

Samohlásky jsou krátké (a, e, i/y, o, u) a dlouhé (á, é, í/ý, ó, ú/ů); délka rozlišuje význam: byt × být, pas × pás, rada × ráda. Dvojhlásky jsou ou a v přejatých slovech au, eu.

Po d, t, n mění i výslovnost: di, ti, ni čteme [ďi, ťi, ňi], dy, ty, ny [di, ti, ni]. V přejatých slovech měkčení neplatí: diktát, titul, nikotin čteme s tvrdým d, t, n.

2.2Vyjmenovaná slova

Po obojetných souhláskách v kořeni slova píšeme y jen ve vyjmenovaných slovech a slovech příbuzných; jinde i. Příbuzné slovo má stejný kořen a příbuzný význam: bydlit → obydlí, bydliště, nábytek; mýt → mýdlo, umyvadlo; slyšet → neslýchaný. Shoda písmen nestačí: bílý, bič nebo vidět s vyjmenovanými slovy příbuzné nejsou.spelling of i/y after ambiguous consonants

Školní seznamy se liší v drobnostech (místní jména Přibyslav, Litomyšl, Ruzyně; slova cavyky, čepýřit se, babyka). Pravopis všech slov ověříte v Pravidlech českého pravopisu nebo v Internetové jazykové příručce.

Dvojice, které se liší jen i/y

2.3i/y v koncovkách

V koncovkách podstatných jmen rozhoduje vzor (kapitola 3): vzory s tvrdým zakončením kmene (pán, hrad, žena, město) mají y, vzory s měkkým zakončením (muž, stroj, růže, moře) i. U přídavných jmen rozhoduje shoda s podstatným jménem: mladí muži (1. p. mn. č., mužský životný rod), ale mladé ženy, mladé stromy; měkká přídavná jména (vzor jarní) mají vždy í. U příčestí minulého rozhoduje shoda přísudku s podmětem (kapitola 4).

2.4mě/mně, bě/bje, vě/vje, pě

Výslovnost [mňe] se píše dvojím způsobem. Mně píšeme tam, kde je n součástí kořene (příbuzné slovo ho má): zapomněl (zapomenout), vzpomněl, rozumně (rozumný), tajemně (tajemný). Jinak píšeme mě: město, měsíc, změna, náměstí.

U zájmena já rozhoduje pád: 2. a 4. pád mě (i mne), 3. a 6. pád mně (ve 3. pádě i mi), 7. pád mnou.dative and locative of the pronoun „já“

Bje a vje píšeme jen tam, kde se setká předpona ob- nebo v- s kořenem začínajícím na j: objem, objednat, objevit, objet; vjezd, vjet. Všude jinde bě, vě: oběd, oběť, oběhnout (ob + běh), věc, svět, závěr. Skupina pje se v domácích slovech nevyskytuje, vždy pě: pět, opět, pěna.

2.5Předpony a předložky s, z, vz

Předpony s(e)- a z(e)- tvoří dokonavá slovesa. S- nese význam navíc: pohyb dohromady (spojit, sjednotit, sblížit se, sbírat), shora dolů nebo z povrchu (sklopit, smést, sjet, sběhnout) a zmenšení až zánik (scvrknout se, shořet, shnít). Z- je obvykle jen zdokonavující (zmoknout, zrušit, ztrestat) nebo znamená „učinit něčím, stát se něčím“ (zocelit, zpochybnit, zčervenat). Vz- znamená pohyb vzhůru (vzlétnout, vztyčit, vzhlédnout).verbal prefixes s-, z-, vz-

Některé dvojice se liší významem: shlédnout z rozhledny (podívat se dolů) × zhlédnout film, výstavu (vidět); sběh lidí × válečný zběh; stěžovat si × ztěžovat práci; sjednat schůzku × zjednat nápravu. Přejatá slovesa na -ovat mají z-: zkopírovat, zkomplikovat, zaktualizovat; výjimkou jsou slova, která mají s- už v původním jazyce: skartovat, skandovat.

U předložek rozhoduje pád: z se pojí s 2. pádem (vyšel z domu, ze školy), s se 7. pádem (šel s kamarádem, se sestrou). Spojení s + 2. pád ve významu „z povrchu dolů“ (spadl se střechy) je dnes zastaralé; běžně se píše spadl ze střechy. Příslovce se píšou podle původní předložky: shora, stěží, ale zcela, zprava, zpět.

2.6Velká písmena

Velké písmeno píšeme na začátku věty a ve vlastních jménech: jména osob a zvířat (Karel, Alík), zeměpisná jména (Vltava, Krkonoše, Česká republika – ve víceslovném názvu státu jen první slovo), jména sídel a ulic (Praha, Na Příkopě, Václavské náměstí), institucí (Univerzita Karlova, Ministerstvo zdravotnictví), svátků (Vánoce, Velikonoce, Nový rok jako svátek 1. ledna) a obyvatelská jména (Pražan, Čech, Evropan).capitalization of proper names

2.7Procvičení

3.1Deset slovních druhů

Slovní druhy jsou skupiny slov se společným významem a chováním ve větě. Čeština jich tradičně rozlišuje deset. Ohebné mění tvar (skloňují se nebo časují), neohebné mají tvar jeden (příslovce se jen stupňují).parts of speech, inflected and uninflected

O slovním druhu rozhoduje funkce ve větě, ne podoba slova. Totéž slovo může patřit k různým druhům:

3.2Mluvnické kategorie jmen

Podstatná jména mají rod (mužský životný a neživotný, ženský, střední), číslo (jednotné a množné; dvojné jen v pozůstatcích: oči, uši, ruce, nohy), pád a vzor. Přídavná jména, zájmena a číslovky přebírají rod, číslo a pád od podstatného jména, se kterým se shodují.gender, number, case, declension pattern

3.3Jak určit vzor

Vzor podstatného jména se určí podle rodu a zakončení v 1. a 2. pádě jednotného čísla. Stačí doplnit „bez“: bez pána, bez hradu, bez muže, bez stroje.

Přídavná jména mají vzory mladý (tvrdá) a jarní (měkká) a přivlastňovací otcův a matčin. Měkká přídavná jména mají ve všech rodech stejné í: jarní den, jarní noc, jarní ráno.

Zájmena a číslovky

Zájmena jsou osobní (já, ty, on), přivlastňovací (můj, svůj), ukazovací (ten, tento), tázací (kdo, co, jaký), vztažná (který, jenž), záporná (nikdo, nic) a neurčitá (někdo, něco). Číslovky jsou základní (tři), řadové (třetí), druhové (trojí) a násobné (třikrát).

3.4Mluvnické kategorie sloves

Určité tvary sloves mají osobu (1.–3.), číslo, čas (minulý, přítomný, budoucí), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací), rod (činný: dělník postavil dům; trpný: dům byl postaven) a vid.person, number, tense, mood, voice, aspect

Vid si rodilý mluvčí obvykle vůbec neuvědomuje, a přitom ho používá bezchybně. Nedokonavá slovesa vyjadřují děj v průběhu nebo opakovaný (psát, kupovat), dokonavá děj ukončený, celistvý (napsat, koupit). Dokonavá slovesa nemají přítomný čas: tvar napíšu znamená budoucnost. Proto budu psát je správně a budu napsat nejde.imperfective and perfective aspect

U 3. třídy jsou tvary kryji, kryjí neutrální a kryju, kryjou hovorové; obojí je spisovné (Internetová jazyková příručka, heslo pít, vzor krýt).

3.5Procvičení

4.1Věta, výpověď, souvětí

Výpověď je jednotka komunikace: co mluvčí v dané situaci sděluje. Věta je výpověď s určitým slovesným tvarem (Prší.), větný ekvivalent je výpověď bez něj (Pozor! Ano.). Souvětí spojuje dvě a více vět.utterance, sentence, compound and complex sentence

Věta dvojčlenná má podmět a přísudek, i když podmět nemusí být vyjádřen: Přišli jsme pozdě (podmět my je nevyjádřený, poznáme ho z tvaru slovesa). Věta jednočlenná podmět mít nemůže: Prší. Stmívá se. Je mi zima.

4.2Základní a rozvíjející větné členy

Základní větné členy jsou podmět (kdo? co? v 1. pádě) a přísudek (co dělá? co se s ním děje?). Spolu tvoří přisuzovací skladební dvojici. Přísudek je:

• slovesný: Petr čte; slovesný složený se slovesem způsobovým nebo fázovým: musím jít, začal pracovat;
• jmenný se sponou: spona být, stát se + jméno: Petr je učitel. Den byl krásný.
• jmenný beze spony, hlavně v příslovích: Konec dobrý, všechno dobré.

Ostatní členy jsou rozvíjející; s řídícím slovem tvoří určovací skladební dvojici. Několikanásobné členy (Petr a Jana) tvoří přiřadicí dvojici.

4.3Shoda přísudku s podmětem

Příčestí minulé (a trpné) se shoduje s podmětem v rodě a čísle. V množném čísle to vidíme v písmu: -i pro mužský životný rod, -y pro mužský neživotný a ženský, -a pro střední.subject–predicate agreement

U několikanásobného podmětu: je-li mezi podměty jméno mužského životného rodu, píšeme -i (Muži a ženy tančili. Psi a kočky se honili.). Jinak píšeme -y (Stoly a židle stály v řadě. Matky a děti odešly.). Jsou-li všechny podměty středního rodu v množném čísle, píšeme -a (Kuřata a housata se pásla.). Složitější případy, například podměty středního rodu v jednotném čísle, rozebírají Pravidla českého pravopisu; v pochybnostech pomůže větu přeformulovat.

4.4Souvětí souřadné a podřadné

V souvětí souřadném jsou věty gramaticky rovnocenné. Vztah mezi nimi se nazývá poměr:

V souvětí podřadném závisí věta vedlejší na řídící větě a zastupuje v ní některý větný člen. Druh vedlejší věty určíme stejnou otázkou jako větný člen:

4.5Procvičení

5.1Proč čárka není nádech

Čeština má interpunkci gramatickou (syntaktickou): čárky vyznačují stavbu věty. Proto je v češtině čárka před každou vedlejší větou (Vím, že přijdeš), i když ji v řeči nijak neoddělujeme, a naopak chybí tam, kde se nadechneme, ale věta pokračuje (Ten dlouhý a velmi nudný film skončil).grammatical (syntactic) punctuation

5.2Čárka v souvětí

Vedlejší věta se od řídící věty odděluje čárkou vždy. Vložená vedlejší věta má čárku z obou stran: Kniha, kterou jsem si půjčil, je napínavá. Zapomenutá druhá čárka je jedna z nejčastějších chyb vůbec.

Mezi souřadnými větami se čárka píše, s výjimkou spojek a, i, ani, nebo, či v jejich základním (slučovacím, vylučovacím) významu: Pršelo a foukal vítr. Má-li spojka a jiný význam, čárka se píše:

Stojí-li dva spojovací výrazy vedle sebe, čárka mezi nimi není, jestliže věta uvozená prvním z nich pokračuje až za větou druhou: Řekl, že když bude pršet, nepřijde. (že … nepřijde, a dovnitř je vložena věta když bude pršet.)

5.3Čárka ve větě jednoduché

Několikanásobné větné členy

Členy bez spojky oddělujeme čárkou, poslední obvykle připojíme spojkou a bez čárky: Marie, Jana, Petr a Ctibor dostali odměnu. Před odporovacími, stupňovacími a důsledkovými spojkami čárka je: malý, ale útulný byt; nejen léto, ale i podzim.

Přívlastek několikanásobný, nebo postupně rozvíjející?

Několikanásobný přívlastek má souřadné členy, každý se vztahuje přímo k podstatnému jménu: staré, rozbité auto (auto je staré a je rozbité). Postupně rozvíjející přívlastek rozvíjí celek, který tvoří další přívlastek s podstatným jménem: čistý horský vzduch (horský vzduch, který je čistý). Čárka jen u několikanásobného.coordinate and cumulative adjectives

Přívlastek volný a těsný, přístavek, vsuvka, oslovení

• Volný přívlastek, který jen dodává informaci, oddělujeme: Karlův most, založený roku 1357, je… Těsný, bez kterého by se význam změnil, neoddělujeme: Studenti uvedení v seznamu mohou odejít.
• Přístavek pojmenovává totéž jinak a má čárky z obou stran: Karel IV., český král a římský císař, založil univerzitu.
• Vsuvka je volně vložená poznámka: čárky, pomlčky nebo závorky z obou stran: Zítra – pokud vím – nepřijde.
• Oslovení a citoslovce s větnou platností oddělujeme: Už jsme si to, Jano, vysvětlili. Haló, počkejte!

Jako a než

Srovnání větných členů je bez čárky: Je silný jako býk. Je vyšší než já. Candáty lovíme podobně jako lososy. Uvozuje-li jako nebo než větu, čárka se píše: Je vyšší, než jsem čekal. Výraz stejně jako ve slučovacím významu se odděluje: Vítek, stejně jako jeho sestra, vynikal v matematice.

5.4Pomlčka, spojovník, uvozovky, dvojtečka

Spojovník (krátká čárka) je bez mezer a spojuje části slova: česko-německý, Frýdek-Místek. Pomlčka je delší; s mezerami odděluje vsuvku nebo vyjadřuje vztah (zápas Sparta – Slavia), bez mezer vyjadřuje rozsah „až“ (1918–1938, 9–17 h). Uvozovky se v češtině píšou „takto“: dole na začátku, nahoře na konci.hyphen, dash, quotation marks

V přímé řeči patří interpunkce věty do uvozovek: „Pojď sem,“ řekla. Řekla: „Pojď sem.“ Dvojtečka uvádí výčet, vysvětlení nebo přímou řeč.

5.5Procvičení

6.1Stavba slova

Morfém je nejmenší jednotka jazyka, která nese význam. Kořen nese základní lexikální význam a mají ho všechna příbuzná slova; předpona (prefix) stojí před kořenem, přípona (sufix) za ním, koncovka na konci vyjadřuje mluvnické kategorie (pád, číslo, osobu). Slovo bez koncovky je kmen.morpheme, root, prefix, suffix, ending, stem

V tvoření slov se neptáme na morfémy, ale na to, z čeho slovo vzniklo. Fundující (motivující) slovo je výchozí, fundované (motivované) je nové; nové slovo se skládá ze slovotvorného základu a slovotvorného formantu: učit-el = základ uči- + formant -tel, význam „ten, kdo učí“. Tuto teorii rozpracoval Miloš Dokulil (Tvoření slov v češtině, 1962).word formation, base, formant, motivation

6.2Způsoby tvoření slov

• Odvozování (derivace) připojuje k základu předponu, příponu nebo obojí: učit → učitel, babička → prababička, zem → podzemní. Je to v češtině nejčastější způsob.derivation
• Skládání (kompozice) spojuje dva základy: vodopád (voda + padat), zeměpis (země + psát) – vlastní složeniny se spojovací samohláskou; nevlastní složeniny (spřežky) vznikly srůstem slovního spojení bez změny: pravděpodobný (pravdě podobný), bohudík.compounding
• Zkracování: zkratky (např., tzv., MUDr.), iniciálové zkratky čtené po písmenech (ČR, OSN), zkratková slova čtená jako slovo (NATO).abbreviation, acronym
• Univerbizace: víceslovné pojmenování se stane jedním slovem, obvykle hovorovým: minerální voda → minerálka, panelový dům → panelák, Václavské náměstí → Václavák. Opačný proces, multiverbizace, je typický pro úřední styl: rozhodnout → učinit rozhodnutí.univerbation

6.3Přejímky a kalky

Přejímky jsou slova převzatá z cizích jazyků. Postupně se přizpůsobují češtině výslovností, pravopisem i tvary: weekend → víkend, meeting → mítink. Nejstarší vrstvy pocházejí z latiny a řečtiny (škola, demokracie), z němčiny (knedlík, šunka), z francouzštiny a italštiny (bufet, opera), dnes nejvíc z angličtiny. Kalk je doslovný překlad cizího slova domácími prostředky: mrakodrap podle angl. skyscraper.loanword, calque

6.4Význam slova a významové vztahy

Slovo může mít jeden význam (jednoznačné: kyslík) nebo více souvisejících (mnohoznačné, polysémie: koruna stromu, královská, měna). Nový význam vzniká přenesením: metaforou na základě podobnosti (hlava rodiny, myš u počítače) nebo metonymií na základě souvislosti (číst Máchu = jeho dílo, celá třída se smála = žáci).polysemy, metaphor, metonymy

Synonyma mají stejný nebo podobný význam, úplná synonyma jsou vzácná (lékař – doktor se liší stylem). Antonyma mají význam opačný. Homonyma mají shodnou podobu bez významové souvislosti; tenisová a kosmická raketa mají i různý původ. Paronyma jsou slova podobně znějící s různým významem a právě v nich se často chybuje:

6.5Frazémy

Frazém (idiom) je ustálené spojení, jehož význam neplyne ze součtu slov: mít máslo na hlavě (mít něco na svědomí), házet hrách na stěnu (marně přesvědčovat), dělat z komára velblouda (přehánět). Patří sem i ustálená přirovnání (zdravý jako řípa) a přísloví (Bez práce nejsou koláče).idiom, phraseme

6.6Procvičení

7.1Komunikace a funkce jazyka

Roman Jakobson (1960), člen Pražského lingvistického kroužku, popsal komunikaci šesti činiteli. Každému odpovídá jedna funkce jazyka; v textu obvykle převládá jedna z nich.Jakobson’s functions of language

7.2Funkční styly

Teorii funkčních stylů rozpracovala Pražská škola (Bohuslav Havránek ve 30. letech 20. století): styl je dán funkcí, kterou text plní. Školní tradice rozlišuje šest stylů.functional styles

7.3Slohové postupy a útvary

Slohový postup je způsob, jak je text vystavěn: informační (sdělit fakta), vyprávěcí (děj v čase), popisný (vlastnosti, části), výkladový (příčiny a souvislosti) a úvahový (hodnocení, vlastní názor). Slohový útvar je ustálený typ textu, který postupy kombinuje.text types, genres

7.4Rétorika

Aristotelés v Rétorice rozlišil tři způsoby přesvědčování: ethos (důvěryhodnost mluvčího), pathos (působení na city) a logos (věcné důvody). Antická rétorika dělila řeč na úvod, vyprávění (stav věci), důkazy, vyvrácení námitek a závěr. Řečnické figury (řečnická otázka, anafora, gradace, antiteze) probírá kapitola 8.ethos, pathos, logos

7.5Argumentace v textu

Argumentační text obhajuje tezi (tvrzení) pomocí argumentů (důvodů) opřených o doklady. Stephen Toulmin (The Uses of Argument, 1958) ukázal, že ke každému argumentu patří i často nevyslovené oprávnění: obecné pravidlo, proč z dokladu plyne závěr.claim, data, warrant (Toulmin model)

Argument může stát na faktech a číslech, na příkladu, na analogii nebo na autoritě odborníka. Text oslabují argumentační fauly: útok na osobu místo na tvrzení (ad hominem), boj s karikaturou protivníkova názoru (slaměný panák), nabídka jen dvou možností tam, kde jich je víc (falešné dilema), nebo zobecnění z jednoho případu. Podrobně je rozebírá průvodce Logika a kritické myšlení.

7.6Procvičení

8.1Literární druhy a žánry

Literatura se tradičně dělí na tři druhy: lyriku (vyjadřuje pocity a nálady, děj chybí nebo je potlačen), epiku (vypráví příběh) a drama (příběh předvedený dialogem, určený k inscenaci). Žánr je ustálený typ díla uvnitř druhu.lyric, epic, drama; genre

8.2Tropy a figury

Tropy přenášejí význam slova. Figury pracují s uspořádáním slov a zvuků; význam slov nemění.tropes, figures of speech

8.3Rým, verš a strofa

Rým je zvuková shoda konců veršů. Podle uspořádání je sdružený (aabb), střídavý (abab), obkročný (abba) a přerývaný (abcb). Strofa je skupina veršů (dvojverší, čtyřverší); sonet má 14 veršů ve dvou čtyřverších a dvou trojverších. Volný verš nemá pravidelný rytmus ani rým; jeho jednotkou je intonace a významový celek.rhyme, stanza, free verse

8.4Prozodické systémy a metrum

Rytmus vázaného verše vzniká pravidelností nějaké zvukové vlastnosti. Časomíra (antika) střídá dlouhé a krátké slabiky; sylabický verš má stálý počet slabik (staročeská poezie); tónický stálý počet přízvuků; sylabotónický pravidelně střídá přízvučné a nepřízvučné slabiky. Ten v české poezii převládl od přelomu 18. a 19. století, kdy ho prosazoval Josef Dobrovský.quantitative, syllabic, accentual, accentual-syllabic verse

Základní jednotkou sylabotónického verše je stopa: trochej (— ∪, přízvučná a nepřízvučná slabika), jamb (∪ —), daktyl (— ∪ ∪). Protože čeština má přízvuk na první slabice, jsou trochej a daktyl „sestupné“ rytmy, které jazyku odpovídají přirozeně. Jamb potřebuje na začátku verše nepřízvučnou slabiku, předrážku, obvykle jednoslabičné slovo.

8.5Přehled dějin české literatury

Laboratoř nahoře prochází jedenáct období od velkomoravské misie po současnost. Pro orientaci v maturitním rozsahu si zapamatujte tyto opěrné body:

8.6Procvičení

9.1Fonetika a fonologie

Fonetika popisuje zvukovou stránku řeči: artikulační (jak hlásky tvoří mluvidla), akustická (fyzikální vlastnosti zvuku: frekvence, intenzita, trvání, formanty) a auditivní (jak je vnímáme). Fonologie zkoumá zvukové jednotky jako součást systému. Její zakladatel Nikolaj S. Trubeckoj byl členem Pražského lingvistického kroužku; jeho Grundzüge der Phonologie vyšly v Praze roku 1939.phonetics, phonology

Foném je nejmenší zvuková jednotka, která rozlišuje význam. Dokazuje se minimální dvojicí: slova se liší jen jednou hláskou a mají jiný význam (ten × den → /t/ a /d/ jsou fonémy; byt × být → délka je fonologická). Alofon je varianta fonému, která význam nerozlišuje: [ŋ] v banka je alofon /n/ před k a g. Foném se zapisuje mezi lomítka, výslovnost (fón) do hranatých závorek.phoneme, allophone, minimal pair

9.2Samohlásky

Čeština má pět samohláskových kvalit, každou krátkou a dlouhou: /a aː ɛ ɛː ɪ iː o oː u uː/. Je to kvantitativní jazyk: délka rozlišuje význam nezávisle na přízvuku (pas × pás, rada × ráda). Krátké i se v Čechách vyslovuje otevřeněji než dlouhé, proto ho IPA zapisuje [ɪ]. Dvojhlásky jsou /o͡u/ a v přejatých slovech /a͡u/, /e͡u/.vowel quantity, diphthong

9.3Souhlásky a distinktivní rysy

Souhlásky popisují tři distinktivní rysy: místo tvoření (bilabiální, labiodentální, alveolární, postalveolární, palatální, velární, glotální), způsob tvoření (ploziva – závěr, frikativa – úžina, afrikáta – závěr přecházející v úžinu, nazála, vibranta, aproximanta) a znělost. Pražská škola chápala foném jako svazek takových rysů; Jakobson z toho později vytvořil univerzální soustavu binárních rysů.distinctive features, place and manner of articulation, voicing

Souhlásky tvoří párové dvojice podle znělosti (p–b, t–d, ť–ď, k–g, f–v, s–z, š–ž, ch–h, c–[d͡z], č–[d͡ʒ]) a jedinečné sonory (m, n, ň, l, r, j), které znělostní pár nemají. Zvláštní je ř [r̝], kmitavá souhláska s třením, která je mezi jazyky světa vzácná. Dvojice ch–h se liší i místem tvoření (velární × glotální), ve spodobě se ale chová jako pár.

9.4Spodoba znělosti a další spodoby

V souhláskové skupině se párové souhlásky přizpůsobují znělosti: regresivní spodoba (zpětná) se řídí posledním členem skupiny: vztek [fstɛk], kdo [ɡdo], svatba [svadba], léčba [lɛːd͡ʒba]. Na konci slova před pauzou zaznívají párové souhlásky nezněle: hvozd [ɦvost], Bůh [buːx]. Progresivní spodoba (postupná) se týká hlavně ř: tři [tr̝̊ɪ].regressive voicing assimilation, final devoicing

• Jedinečné souhlásky (m, n, ň, l, r, j) spodobě nepodléhají a samy ji nevyvolávají: sjednat [sjɛdnat] × zjednat [zjɛdnat].
• v se spodobuje (vsadit [fsaɟɪt]), ale znělost nevyvolává: svůj [svuːj], tvůj [tvuːj].
• sh se v Čechách vyslovuje [sx] (shoda [sxoda], postupná spodoba), na Moravě [zɦ] (zpětná).
• Na hranici slov se spodoba uplatní také: pod stolem [pot stolɛm], zákaz zbraní [zaːkaz zbraɲiː]. Před jedinečnou souhláskou zní párová souhláska nezněle (pět raků [pjɛt rakuː], hoď lano [ɦoc lano]), po jednoslabičné předložce zněle (bez radosti [bɛz radostɪ], přes let [pr̝ɛz lɛt]). Výslovnost [pjɛd rakuː] je podle IJP nespisovná; je běžná na jihozápadě Čech, na Moravě a ve Slezsku.
• Spodoba místa tvoření: n před k, g zní [ŋ] (banka [baŋka]), m před f, v často [ɱ] (tramvaj [traɱvaj]).
• Ráz [ʔ] před samohláskou na začátku slova je v Čechách běžný (v okně [f ʔokɲɛ]), na Moravě většinou chybí ([vokɲɛ]). Fonémem není.

9.5Slabika a přízvuk

Slabika má jádro, kterým je samohláska, dvojhláska nebo slabikotvorné r, l (vlk [vl̩k], Brno [br̩no], prst), výjimečně m, n (sedm). Nejčastější je slabika typu CV (souhláska + samohláska); na začátku slabiky může stát až pět souhlásek (vzkvět).syllable, syllabic consonant

Přízvuk je v češtině dynamický (silnější výdech) a stálý na první slabice slova. Nemá rozlišovací funkci, ale delimitační: vyznačuje začátky slov. Jednoslabičná předložka tvoří s následujícím slovem jeden přízvukový celek a přízvuk přebírá (na stole [ˈnastolɛ]); příklonky (se, si, mi, ti, ho, jsem, bych) přízvuk nemají a stojí ve větě na druhém místě. Dlouhá slova mívají vedlejší přízvuk na liché slabice.fixed initial stress, clitics

9.6Procvičení

10.1Morfém, morf, alomorf a flexe

Morf je konkrétní úsek slova s významem, morfém abstraktní jednotka, kterou morfy realizují. Různé morfy téhož morfému jsou alomorfy: ruk-a, ruc-e, ruč-ní mají tři alomorfy kořene ruk-. Soubor tvarů jednoho slova je paradigma.morph, morpheme, allomorph, paradigm

Čeština je jazyk flektivní. Typické rysy flexe popsal Vladimír Skalička (Typ češtiny, 1951): jedna koncovka nese několik kategorií najednou (kumulace: v žen-ám je -ám 3. pád a množné číslo), stejná koncovka má více funkcí (homonymie) a stejná funkce má více koncovek (synonymie).fusional language, cumulation, syncretism

Proti tomu aglutinační jazyky (turečtina, maďarština) řadí za kořen jednu příponu na každou kategorii a izolační (vietnamština, do značné míry angličtina) vyjadřují vztahy slovosledem a pomocnými slovy. Žádný jazyk není typem čistě; i čeština má aglutinační rysy (děl-a-l-i).

10.2Valence

Valence je schopnost slova (hlavně slovesa) vázat na sebe určitý počet doplnění v určité formě. Pojem zavedl Lucien Tesnière (Éléments de syntaxe structurale, 1959). V české tradici ho rozpracoval funkční generativní popis (FGP; Petr Sgall, Jarmila Panevová, Eva Hajičová), který rozlišuje:valency, Functional Generative Description

• aktanty (participanty): konatel ACT, patiens PAT, adresát ADDR, efekt EFF (výsledek), původ ORIG. Každý se u slovesa vyskytne nejvýš jednou a jsou typické pro určitá slovesa;
• volná doplnění: čas (TWHEN), místo (LOC), způsob (MANN), příčina (CAUS) a další. Mohou se připojit k téměř každému slovesu; u některých jsou ale obligatorní (bydlet + kde, přijet + kam).

V závorkách je forma: pád nebo předložkový pád. Dialogový test (Panevová) rozliší sémantickou obligatornost: „Petr přijel.“ – „Kam?“ – „Nevím.“ zní absurdně, protože mluvčí cíl cesty znát musí; proto je směr u přijet obligatorní, i když ho ve větě lze vynechat. Valenční slovníky (například VALLEX z Ústavu formální a aplikované lingvistiky MFF UK) zachycují rámce tisíců sloves.

10.3Závislostní a složková syntax

Závislostní syntax popisuje větu jako strom, v němž každé slovo kromě kořene (přísudku) závisí na právě jednom jiném slově. Složková (frázová) syntax, rozvinutá v americké lingvistice a v generativní gramatice Noama Chomského (Syntactic Structures, 1957), skládá větu z vnořených frází (jmenná fráze, slovesná fráze). Pro jazyky s volným slovosledem, jako je čeština, se závislostní popis hodí lépe; na něm stojí i Pražský závislostní korpus (Prague Dependency Treebank), ručně anotovaný soubor českých textů.dependency grammar, constituency (phrase-structure) grammar

10.4Aktuální členění větné

Vilém Mathesius ukázal (O tak zvaném aktuálním členění věty, 1939), že vedle gramatické stavby má věta i stavbu sdělnou: téma (východisko, to, o čem se mluví, obvykle známé z kontextu) a réma (jádro, nová informace). V neutrálním, objektivním pořadí jde téma před rématem; subjektivní pořadí (réma první) je citově zabarvené a nese se zvláštní intonací.functional sentence perspective, theme and rheme (topic and focus)

Český slovosled je řízen hlavně aktuálním členěním, ne gramatikou: Petr přišel (o Petrovi: co udělal?) × Přišel Petr (kdo přišel?). Pevná pravidla platí pro příklonky, které stojí na druhém místě ve větě (Včera jsem mu to dal). Jan Firbas pojem rozvinul jako výpovědní dynamičnost: každý člen přispívá k posunu sdělení různou měrou. František Daneš popsal, jak se témata řetězí v textu (tematické posloupnosti).

10.5Pražský lingvistický kroužek

Kroužek se poprvé sešel 6. října 1926 v pracovně Viléma Mathesia. Patřili k němu Bohuslav Havránek, Bohumil Trnka, Jan Mukařovský a zahraniční členové Roman Jakobson, Nikolaj S. Trubeckoj a Sergej Karcevskij. V roce 1929 předložil Teze na I. sjezdu slovanských filologů v Praze. Program se nazývá funkční strukturalismus: jazyk je systém prostředků sloužících určitým funkcím.Prague Linguistic Circle, functional structuralism

• Fonologie: foném, distinktivní rysy, opozice a neutralizace (Trubeckoj, Grundzüge der Phonologie, 1939; Jakobson).
• Teorie spisovného jazyka: sborník Spisovná čeština a jazyková kultura (1932), Mathesiův požadavek „pružné stability“ normy, Havránkova teorie funkčních stylů (kapitoly 7 a 12).
• Aktuální členění větné (Mathesius, později Firbas, Daneš, Sgall a Hajičová).
• Literární a estetický strukturalismus: Mukařovského estetická funkce a pojetí díla jako znaku.

Činnost kroužku utlumila válka a po roce 1948 politické poměry; obnoven byl v roce 1990. Myšlenky Pražské školy ovlivnily evropský strukturalismus, Jakobsonovým prostřednictvím i americkou lingvistiku.

10.6Procvičení

11.1Periodizace a rekonstrukce

Čeština se vyvinula ze západního dialektu praslovanštiny, kterou mluvily slovanské kmeny přicházející na naše území od konce 6. století. Praslovanština není písemně doložena; její podoba se rekonstruuje srovnávací metodou z pravidelných shod mezi slovanskými jazyky. Rekonstruované tvary se označují hvězdičkou (*gora).Proto-Slavic, comparative method, reconstruction

Praslovanština měla samohlásky, které čeština ztratila: jery (velmi krátké ъ a ь), nosovky (ǫ, ę) a jať (ě). Měla také tři čísla, duál mezi jednotným a množným.

11.2Změny 10.–12. století: zrod češtiny

Zánik jerů proběhl přibližně v polovině 10. století podle Havlíkova pravidla: počítáme-li jery v nepřerušené řadě od konce slova, liché zanikly a sudé se změnily v e. Proto se střídá e s nulou: sen × sna, pes × psa, den × dne.fall of the yers, Havlík’s law

Na přelomu 10. a 11. století proběhla denazalizace: nosovky se změnily v ústní samohlásky (ǫ > u: *mǫka > múka, *rǫka > ruka). Na přelomu 12. a 13. století se g změnilo v γ (znělé ch) a postupně v h: *glava > hlava, *bóga > boha. Čeština tak sdílí h se slovenštinou, hornolužickou srbštinou, ukrajinštinou a běloruštinou, ne s polštinou ani ruštinou (góra, gora).

11.3Změny 12.–14. století: přehlásky a vznik ř

• Přehláska ’a > ě (konec 12. a začátek 13. století): po měkké souhlásce se a změnilo v ě: duša > duše (slovensky dodnes duša).
• Vznik ř (13. století) z měkkého ŕ: *rěka > řěka > řeka. Hláska ř je od té doby typickým znakem češtiny.
• Přehlásky ’u > i a ’o > ě (2. třetina 14. století): kožuch > kožich, čuch > čich, kupuju > kupuji; ’o > ě jen v málo tvarech (koňóm > koním). Směrem na východ (Morava) intenzita přehlásek slábne.
• Historická depalatalizace (14. století, dokončena začátkem 15.): zanikly měkké varianty většiny souhlásek. Po ní ztratilo smysl rozlišovat y a i a v průběhu 15. století splynuly ve výslovnosti. Písmo rozdíl udrželo – odtud vyjmenovaná slova.

11.4Změny 14.–16. století: diftongizace a úžení

Proč spisovná čeština přijala jen některé změny? Za národního obrození se spisovný jazyk obnovoval podle vzoru humanistické češtiny 16. století, především Bible kralické. Změny, které se do té doby v psaném jazyce neprosadily (ý > ej, většina é > í), zůstaly mimo spisovnou normu a žijí v obecné češtině. Odtud dnešní napětí mezi spisovnou a obecnou češtinou (kapitola 12).

11.5Tvaroslovné změny

• Zánik duálu: dvojné číslo zaniklo v mluveném jazyce v průběhu 15. století; v textech 16. století už duálové tvary zpravidla chybějí. Zbytky: dva, oba, dvě stě a jména párových částí těla oči, uši, ruce, nohy s 7. pádem očima, ušima, rukama, nohama. Koncovka -ma odtud pronikla do obecné češtiny (s lidma).
• Zánik aoristu a imperfekta: stará čeština měla jednoduché minulé časy (vece = řekl); zůstal jen opisný minulý čas s příčestím (řekl jsem).
• Jmenné tvary přídavných jmen ustoupily složeným; zbyly hlavně v doplňku a přísudku (rád, zdráv, hoden).
• Sjednocování skloňování: koncovky se šířily z jednoho vzoru do druhého (-ovi v 3. pádě mužských životných jmen).

11.6Vývoj pravopisu

Primitivní pravopis (12.–13. století) zapisoval české hlásky latinskými písmeny bez úprav. Spřežkový (14. století) skládal pro české hlásky dvojice písmen (cz, rz, ie). Diakritický pravopis zavedl na začátku 15. století spis O pravopisu českém (Orthographia bohemica), tradičně připisovaný Janu Husovi: dlouhé samohlásky čárkou, měkké souhlásky tečkou, z níž se později vyvinul háček. V 16. století se ustálil bratrský pravopis Bible kralické. Obrozenské reformy v 19. století zavedly dnešní podobu (mimo jiné ou místo au, v místo w, j místo g).digraphic and diacritic orthography

11.7Procvičení

12.1Jazyk ve společnosti

Sociolingvistika zkoumá, jak se jazyk liší podle mluvčích a situací: podle regionu, věku, vzdělání, sociální skupiny i podle toho, s kým a o čem mluvíme. Každý mluvčí ovládá víc útvarů a střídá je (přepínání kódů): doma mluví jinak než na úřadě.sociolinguistics, code-switching, variety

Česká jazyková situace je zvláštní velkou vzdáleností mezi spisovnou a obecnou češtinou, a to i v tvarosloví (s dobrými lidmi × s dobrejma lidma). Část lingvistů ji proto popisuje pojmem diglosie, který Charles A. Ferguson (1959) zavedl pro situace se dvěma funkčně oddělenými varietami jednoho jazyka; jiní upozorňují, že v češtině jde spíš o plynulé kontinuum a že hranice mezi útvary se v mluvě neustále překračují. Spor ukazuje, že popis jazykové situace je sám interpretací.

12.2Úzus, norma, kodifikace

Úzus je to, jak lidé jazyk skutečně používají. Norma je soubor prostředků, které společenství přijímá jako správné a závazné. Kodifikace je zachycení normy v příručkách. Kodifikace má normu popisovat, ne ji vymýšlet; Vilém Mathesius pro ni požadoval pružnou stabilitu (sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932): dost pevná, aby jazyk sjednocovala, a dost pružná, aby sledovala vývoj.usage, norm, codification, flexible stability

12.3Obecná čeština a mluvená spisovnost

Obecná čeština (kapitola 1) se šíří z Čech na Moravu a do mluvy vzdělaných mluvčích; v mluvených projevech se mísí se spisovnými prvky. Pro tuto smíšenou neformální mluvu se užívají termíny běžně mluvená čeština nebo hovorová čeština; jejich vymezení je v bohemistice sporné. Mluvnice současné češtiny (Cvrček a kol.) proto popisuje oba útvary vedle sebe a opírá se o korpusová data.

12.4Korpusová lingvistika

Korpus je rozsáhlý elektronický soubor textů vybraných podle jasných kritérií a obvykle anotovaných: každé slovo má určené základní tvar (lemma) a mluvnické kategorie (morfologický tag), někdy i syntaktickou funkci. Ústav Českého národního korpusu vznikl na Filozofické fakultě UK 9. září 1994. Psaný korpus SYN2020 obsahuje 100 milionů textových slov (tokenů včetně interpunkce), mluvený korpus ORTOFON zhruba milion slov.corpus, lemma, tag, concordance

Základní nástroje jsou konkordance (výskyty hledaného slova v kontextu), frekvenční seznamy a kolokace (slova, která se vyskytují spolu častěji, než by odpovídalo náhodě). Protože korpusy mají různou velikost, srovnávají se relativní frekvence, nejčastěji ipm (instances per million):

12.5Zipfův zákon

George Kingsley Zipf (Human Behavior and the Principle of Least Effort, 1949) popsal, že seřadíme-li slova textu podle četnosti, je frekvence slova přibližně nepřímo úměrná jeho pořadí \(r\):Zipf’s law, rank-frequency distribution

V logaritmických osách je to přímka se sklonem \(-\alpha\). Laboratoř sklon odhaduje regresí; regresi podrobně vykládá průvodce Statistika a modely. Benoît Mandelbrot zákon upřesnil na \(f(r) = C/(r+\beta)^{\alpha}\), který lépe sedí u nejčastějších slov.

Druhou pravidelností je Heapsův zákon: počet různých slov roste s délkou textu pomaleji než lineárně, přibližně jako \(V(N) \approx K\,N^{\beta}\) s \(\beta\) obvykle mezi 0,4 a 0,6. Slova, která se v textu vyskytnou jen jednou, se nazývají hapax legomena; bývá jich kolem poloviny všech různých slov.

12.6Procvičení